Co se ale stane, když nosu neřekneme, koho právě čichá? Překvapivě něco úplně jiného. V experimentu publikovaném v časopise PLOS ONE hodnotili lidé anonymní vzorky tělesného pachu různých věkových skupin. Pach seniorů vyšel jako méně intenzivní a méně nepříjemný než pach mladších lidí. Přesto dokázali hodnotitelé právě nejstarší věkovou skupinu podle čichu rozpoznat.

Když nos neví, koho čichá

Výzkumný tým pod vedením Susanny Mitroové a Johana Lundströma se rozhodl ověřit dvě klíčové hypotézy: zda dokáže lidský čich rozlišit věk „dárce“ pachu bez pomoci ostatních smyslů a jakým způsobem lidé tento pach hodnotí z hlediska intenzity a příjemnosti.

Do experimentu bylo zapojeno třiiačtyřicet dárců tělesného pachu rozdělených do tří jasně vymezených věkových skupin. Mladou skupinu tvořili jedinci ve věku od 20 do 30 let, skupinu středního věku dárci mezi 45 a 55 lety a seniorskou kategorii zastupovali lidé ve věku 75 až 95 let. Metodika odběru vzorků byla navržena tak, aby co nejvíce omezila vnější vlivy. Dárci nosili po dobu pěti po sobě jdoucích nocí speciálně úpravená bavlněná trička s všitými podpažními vycpávkami. Během celého testovacího období museli používat výhradně dodaná neparfémovaná mýdla a šampony, nesměli konzumovat kořeněná jídla, alkohol ani užívat nikotin a přes den byla trička neprodyšně uzavřena v hermetických skleněných nádobách.

Stárnutí s sebou nese specifický pachový podpis, který však sám o sobě nemusí být odpudivý.

Senzorické hodnocení následně anonymně prováděl panel jedenačtyřiceti mladých posuzovatelů. Když hodnotili vzorky na škálách intenzity a příjemnosti, pach nejstarší věkové skupiny (75–95 let) dosáhl statisticky nejnižší intenzity a byl označen za nejméně nepříjemný ze všech tří skupin. Nejhůře dopadli muži ve středním věku, jejichž pach hodnotitelé vnímali jako nejintenzivnější a nejméně příjemný.

Ačkoliv byl pach seniorů vyhodnocen jako nejjemnější, hodnotitelé dokázali vzorky ze seniorské skupiny v porovnávacím testu rozpoznat a správně k nim přiřadit věkovou kategorii. Výsledky tak naznačují, že stárnutí s sebou nese specifický pachový podpis, který však sám o sobě nemusí být odpudivý.

Odkud se vlastně bere známé aroma?

Pokud tělesný pach seniorů není vnímán jako silný ani nepříjemný, co přesně vytváří onu charakteristickou vůni, kterou lidský nos dokáže odlišit od pachu mládí? Odpověď leží v odlišné biochemii kožního mazu a v procesech, které nemají nic společného s klasickým potním zápachem.

V roce 2001 publikoval tým japonských vědců studii, která identifikovala látku spojovanou s proměnou tělesného pachu ve vyšším věku: nenasycený aldehyd 2-nonenal. Tato látka se vyznačuje specifickým aromatem, které připomíná sušené trávy, vosk, starý papír nebo jemně odstátý olej. Lidský čichový aparát je na 2-nonenal mimořádně citlivý a dokáže jej zachytit i v nepatrných stopových koncentracích.

Vznik 2-nonenalu představuje odlišnou chemickou cestu než typický podpažní zápach mladých lidí. Zatímco intenzivní odér mládí vzniká činností apokrinních potních žláz a následným bakteriálním rozkladem potu mikroflórou na povrchu kůže, 2-nonenal je výsledkem nebakteriální oxidační reakce kožních lipidů.

S věkem se mění chemické složení lipidového filmu na pokožce. V kožním mazu stoupá podíl omega-7 nenasycených mastných kyselin a lipidových peroxidů, jejichž oxidativním rozkladem může vznikat právě 2-nonenal.

Pach nemocnic

Jestliže laboratorní testy ukazují, že pach starších lidí je méně intenzivní a méně nepříjemný než pach mladších ročníků, ptáme se, proč ve společnosti přetrvává vůči „stařeckému odéru“ tak silná averze.

Tento rozpor může vysvětlovat psychologie vnímání a síla kontextových asociací. Pokud člověk ucítí neznámý pach v prostředí nevětrané místnosti, nemocničního pokoje nebo pečovatelského zařízení, může si tento vjem propojit s negativními pocity chřadnutí, nemoci či nečistoty. Jakmile je však stejný chemický vzorek prezentován v anonymní skleněné nádobě bez nápovědy, je vnímán jako neagresivní a rozhodně méně obtěžující než ostrý pach potu třicátníka nebo čtyřicátníka, který právě opustil posilovnu.

Z evolučního hlediska se nabízí otázka, zda schopnost rozeznat věk druhých jedinců prostřednictvím čichu nehrála roli i v sociálním chování člověka. Pach mohl například poskytovat informace související s věkem, reprodukční zdatností či odolností jedince. U člověka však zůstává biologický význam této schopnosti do značné míry hypotézou.

Jak na oxidaci tuků správně vyzrát, když deodoranty nefungují

Pravda je, že na pach staroby většinou obyčejným deodorantem nevyzrajete. Standardní antiperspiranty jsou navrženy k blokování ekrinních potních žláz a běžné deodoranty obsahují antibakteriální přísady cílící na mikroorganismus v podpaží.

Obávaný ‚stařecký odér‘ je ve skutečnosti spíše předsudek, který si automaticky spojujeme se stářím.

Protože však 2-nonenal nevzniká působením bakterií na pot, ale chemickou oxidací kožního mazu po celém těle, běžný deodorant na něj prakticky neúčinkuje, navíc smytím přirozené ochranné kožní bariéry dochází k podráždění a zvýšení oxidačního stresu, na což pokožka reaguje vytvářením ještě většího množství mastných kyselin, které následně podléhají ještě rychlejší degradaci.

Ale něco dělat můžete.

První možností je antioxidantová ochrana kožního povrchu. Aby k tvorbě 2-nonenalu vůbec nedošlo, je nutné zastavit peroxidaci řetězce ještě před rozpadem mastných kyselin. Mezi zkoumané antioxidanty patří například katechiny obsažené v zeleném čaji.

Druhým mechanismem je použití molekulárních lapačů a takzvaných karbonyl-scavengerů. To jsou látky, které dokážou již vzniklý 2-nonenal chemicky navázat a omezit jeho zápach.

Třetím nezbytným krokem je správná péče o textilie. Jelikož je 2-nonenal látka rozpustná v tucích, velmi silně ulpívá na bavlněných látkách, pyžamech a ložním prádle, kde se postupně hromadí. Zatímco z pokožky lze zoxidovaný maz šetrně odstranit vlažnou vodou a jemnými čistícími oleji s neutrálním pH, u oblečení můžete vyzkoušet praní s pracími prostředky určenými k odbourávání lipidových usazenin.

Takže stárnutí lidského těla není doprovázeno vznikem odpudivých zápachů. Proměna chemického podpisu těla je přirozenou součástí stárnutí. Zatímco mládí a dospělost se vyznačují vyšší intenzitou pachu danou kombinací potu a bakteriální činnosti, zralý věk přináší výrazné zklidnění.

Obávaný „stařecký odér“ je ve skutečnosti spíše předsudek, který si automaticky spojujeme se stářím. Pokud je lidskému nosu dopřána možnost hodnotit bez předsudků, seniorská vůně vychází z testů jako méně intenzivní a méně nepříjemná než pach mladších věkových skupin.