Od New Yorku po Sydney se odehrává ten stejný byznysový model: jedno město vydělává peníze a to druhé mu s šálkem výběrové kávy v ruce vysvětluje, že je vydělává s naprosto příšerným vkusem.

Syndrom věčně druhého města

Představte si ten geopolitický ekosystém jako klasický korporátní střet. Na jedné straně barikády sedí unavený, permanentně vystresovaný CEO v drahém obleku. Říkejme mu Praha. Inkasuje sice největší bonusy v zemi a sídlí v nejvyšší budově, ale trpí chronickým nedostatkem parkovacích míst, syndromem vyhoření a pocitem, že všichni kolem něj jsou jen turisti nebo náplava.

Na straně druhé operuje dravý, agilní startup s flexibilní pracovní dobou. Říkejme mu Brno. Jeho zaměstnanci sice občas spí v kanclu na sedacích pytlích a do práce jezdí na sdílených koloběžkách, ale polovičku své energie věnují vymýšlení memů o tom, jak je ten korporát nad nimi zkostnatělý a bez duše.

Tento syndrom věčně druhého města ovšem nevnikl jako vedlejší produkt kolon na dálnici D1. Když zalistujete v účetních knihách světové geografie, zjistíte, že Češi v tomhle nijak nevynikají. New York upřímně přehlíží Chicago, které si kvůli tomu muselo postavit třikrát větší mrakodrapy, aby ho vůbec někdo bral vážně. Byznysové Toronto dostává kopřivku z bohémského Montrealu a v australském Sydney by se raději nechali uchodit k smrti hladovými klokany, než aby přiznali, že Melbourne má lepší restaurace.

Je to univerzální vesmírný zákon. Největší město země si automaticky myslí, že je středobodem vesmíru, zatímco to druhé disponuje nezvratnými sociologickými důkazy, že ten středobod je nesnesitelně povrchní. A právě z tohoto napětí vzniká ta nejlepší městská zábava.

Přátelství hranice nezná

Když Eliška usrkává své flat white na pražské Letné, dává si dobrý pozor, aby její tón hlasu nesl přesně tu správnou dávku ležérního spěchu. Pracuje v marketingu, mluví v anglických akronymech a její životní prostor končí tam, kde začíná Průhonický park.

Praha totiž Brno neřeší. Brno naproti tomu definuje velkou část své identity tím, že není Prahou.

Zhruba dvě stě kilometrů na jihovýchod sedí Klára na Jakubském náměstí v Brně. Klára je seniorní IT analytička, pije filtrovanou kávu z lokální pražírny, o které v Praze ještě nikdo neslyšel, a upřímně věří, že cokoli severně od Blanska je v podstatě civilizační periferie. Ty dvě jsou nejlepší kamarádky už od vysoké školy. Přesto každé jejich setkání připomíná diplomatický summit dvou jaderných mocností, které sice podepsaly pakt o neútočení, ale testovací rakety odpalují do vzduchu každý den.

Právě proto tenhle český mikrosvět nikdy neomrzí. U nás má tahle zákopová válka mimořádně vytrvalou a zábavnou podobu. Je to spor, který se stal součástí českého folkloru. Když Klára dorazí na víkend do Prahy a unaveně prohlásí, že ta D1 byla zase na dvě věci, Eliška se soucitně usměje a prohodí, že je ráda, že Klára konečně dorazila do civilizace. Klára kontruje dotazem, jestli Eliška už splatila hypotéku na svou garsonku o velikosti průměrného brněnského špajzu, nebo jestli si na ty dva metry čtvereční musela vzít leasing. Zákopy jsou vykopány, zábava může začít.

Psychologie věčně druhého a lhostejnost prvního

Abychom pochopili, proč Eliška s Klárou nemohou najít společnou řeč nad definicí městské hromadné dopravy, musíme se podívat za hranice České republiky. Tento fenomén totiž není naším národním vynálezem. Sociologové mu říkají Second City Syndrome, tedy syndrom druhého města. Jde o univerzální psychologické nastavení, které se opakuje napříč planetou s železnou pravidelností.

Vezměme si již zmíněnou Austrálii. Melbourne se pyšní svou kavárenskou kulturou, uměleckou scénou a intelektuální převahou, zatímco Sydney považuje za povrchní fabriku na peníze, plnou turistů. Zní to povědomě? V Kanadě spolu podobným způsobem zápasí anglofonní, byznysové Toronto a frankofonní, bohémský Montreal. Ve Skotsku zase dělnické a rázné Glasgow upřímně pohrdá upjatým, historickým Edinburghem. Globální šablona je až nudně identická. Druhé největší město státu má vždycky tendenci definovat se skrze svou autenticitu, kulturu a klidnější životní tempo. Trpí permanentní potřebou dokazovat, že není jen tím menším sourozencem. A metropole? Ta reaguje tím nejvíce iritujícím způsobem, jaký existuje. Absolutní, blahosklonnou lhostejností.

Když Klára patnáct minut plamenně vysvětluje, že brněnská gastro scéna momentálně válcuje cokoli, co se dá v Česku sníst, Eliška se jen napije vína a řekne, že je to hrozně roztomilé, jak se tam na té Moravě všichni snaží.

Právě tahle pražská ignorance, která Brno nevnímá jako nepřítele, ale jako malebný skanzen, vytáčí Brňáky k nepříčetnosti. Praha totiž Brno neřeší. Brno naproti tomu definuje velkou část své identity tím, že není Prahou.

Zpomalený film versus hysterické mraveniště

Rozdíly se nejlépe demonstrují na banalitách. Když Eliška navštíví Kláru v Brně, okamžitě dostává záchvat paniky z místního životního tempa. Lidé na eskalátorech v Brně – samozřejmě, ne v metru, ale v supermarketech – totiž nestojí vpravo, oni tam prostě jen tak existují v čase a prostoru. Pro Pražáka, který měří čas na desetiny sekundy potřebné k přestupu na lince C, je moravská metropole městem ve zpomaleném filmu. Praha je hysterické mraveniště, kde lidé běhají i ve chvíli, kdy jdou na záchod. Brno má na všechno dost času, což Pražáci interpretují jako lenost a Brňáci jako duševní zdraví.

Největší město země si automaticky myslí, že je středobodem vesmíru, zatímco to druhé disponuje nezvratnými sociologickými důkazy, že ten středobod je nesnesitelně povrchní.

Pak je tu jazyková barikáda. Když Klára v pražské tramvaji zahlásí, že si hodí bágl pod sic, polovina osazenstva se na ni otočí s výrazem, jako by právě promluvila mezopotámskou klínovou akademickou srbštinou. Naopak když Eliška v Brně protáhne své typické pražské „viď“ a začne mluvit o tom, že „přijde dýl“, Klára má okamžitou chuť podat jí kapesník, protože to tahání slabik za vlasy zní prostě nemocně.

Tento lingvistický boj generuje ty nejlepší fóry. Víte, proč se v Brně nestaví metro? Protože když vykopali první tunel, zjistili, že na obou koncích je pořád Brno, tak to zase raději zasypali. Pražáci zase rádi tvrdí, že nejhezčí věcí na Brně je ukazatel rychlosti na dálnici směrem na Prahu. Brno oplácí tvrdou měnou. Když se Brňáka zeptáte, co je to Praha, odpoví vám, že je to ta největší a nejdražší ubytovna pro Moravany, kteří tam museli odejít dělat práci, kterou Pražáci nezvládají. Ostatně, slavný vtip říká, že v Praze žijí tři skupiny lidí: Moravané, Slováci a cizinci. Rodilého Pražáka abyste pohledal v červené knize ohrožených druhů.

Čísla nelžou, ale bydlení v Praze bolí víc

Když odložíme emoce a podíváme se na tvrdá data, zjistíme, že tenhle souboj má velmi reálné ekonomické obrysy. Mezinárodní srovnávací indexy dlouhodobě ukazují zajímavý paradox. Praha sice jednoznačně vede v tabulkách průměrných výdělků a koncentrace nadnárodních korporací, ale když do rovnice započítáte náklady na život, Brno začíná nebezpečně vystrkovat růžky.

Index dostupnosti bydlení dělá z Prahy jeden z nejhorších skanzenů v Evropě. Koupit si byt v hlavním městě dnes vyžaduje buď královské dědictví, nebo prodej obou ledvin a poloviny jater na černém trhu. Brno sice Prahu v cenách nemovitostí statečně dohání, ale stále si drží status města, kde průměrný člověk nemusí obětovat celý svůj plat jen za to, že má nad hlavou střechu. V indexu bezpečnosti a celkové kvality života se obě města pravidelně přetahují o milimetry. Brno boduje svou kompaktností. Všechno důležité se dá ujít pěšky, případně dojet onou magickou šalinou za patnáct minut. V Praze znamená cesta z jednoho konce města na druhý regulérní logistickou operaci, vyžadující svačinu a psychickou přípravu.

Pravdou však zůstává, že obě města jsou na sobě existenčně závislá. Praha funguje jako obří vysavač na moravské mozky. Celá řada klíčových pozic v pražských médiích, marketingu a IT je obsazena lidmi, kteří mají v občance jako rodiště napsaný Vyškov, Blansko nebo Hodonín (anebo Slovensko). Brno zase těží z toho, že se stalo technologickým hubem střední Evropy, kam utíkají lidé, které už nebaví pražský korporátní tlak na pilu.

Desatero přežití v nepřátelském teritoriu

Aby mohl tento křehký ekosystém fungovat bez otevřeného krveprolití, vyvinula si obě města nepsaný soubor pravidel, jak se chovat na území toho druhého.

Pokud jako rodilý Pražák vystoupíte na hlavním nádraží v Brně, první pravidlo vám zakazuje komentovat místní urbanismus slovy, že je to tu takové milé a komorní. Brňáci nejsou zvědaví na vaši pražskou blahosklonnost. Druhé pravidlo jasně říká, že slovo šalina se nepřekládá, neparoduje a nepoužívá se v ironickém kontextu, pokud nechcete, aby vás řidič nechal stát v dešti na zastávce. Třetím pravidlem je absolutní zákaz dožadování se pražského výběrového piva v klasické moravské hospodě, tam se pije to, co teče, a diskuse se nepřipouští. Čtvrté přikázání varuje před vizuálním kontaktem s brněnským orlojem na náměstí Svobody, neptejte se, co ten tvar symbolizuje, všichni to vědí, ale nikdo to nechce slyšet od vás. Páté pravidlo pro Pražáky v Brně zní: nikdy, ale opravdu nikdy neříkejte, že Brno je vlastně jenom předměstí Vídně, i když je to geograficky i historicky pravda.

Moravan v Praze má svá vlastní specifika. Šesté pravidlo přikazuje okamžitě zrychlit krok o padesát procent, jakmile překročíte práh hlavního nádraží, jinak vás dav ušlape. Sedmé pravidlo zakazuje mluvit v metru nahlas, Pražáci v podzemí zásadně předstírají, že neexistují, a jakýkoliv projev lidské radosti či komunikace je považován za teroristický útok na jejich osobní zónu. Osmé přikázání velí ignorovat ceny v restauracích v centru města, pokud nechcete dostat infarkt, v Praze se neplatí za jídlo, ale za privilegium dýchat stejný vzduch jako turisté. Deváté pravidlo zakazuje pokusy o objednání domácího rozlévaného vína v pražském baru, dostanete buď předražený ocet, nebo tekutinu, která kolem hroznů ani neprošla. Desáté, finální pravidlo pro obě strany pak zní: nikdy si nepřiznejte, že se vám v tom druhém městě vlastně docela líbilo.

Symbióza, kterou nám svět závidí

Víkend končí. Eliška veze Kláru na Florenc k autobusu, protože jet autem zpátky po D1 v neděli večer je zážitek, který dobrovolně podstoupí jen masochista. Stojí u nástupiště, Eliška si stěžuje na hluk z ulice a Klára kontruje tím, že v Brně by se jí tohle nestalo, protože tam lidi v neděli večer spí, aby byli čerství na pondělní kávu.

Pak se obejmou. Ta zdravá, jízlivá nenávist mezi jejich světy je totiž tím nejlepším pojivem. Praha potřebuje Brno, aby měla zrcadlo, které jí připomíná, že se svět netočí jen kolem Václaváku a že život se dá prožít i bez permanentního infarktového stavu. Brno zase nutně potřebuje Prahu, aby mělo na co nadávat, vůči čemu se vymezovat a čím krmit svůj zdravý lokální patriotismus.

Bez tohoto věčného tření by česká kotlina byla trestuhodně nudným místem. Dokud se budeme smát vtipům o brněnském metru a pražských cenách bytů, je náš svět ještě v naprostém pořádku. Eliška se vrací na Letnou, Klára nasedá do autobusu směr Zvonařka. Každá do svého světa, které jsou sice totálně odlišné, ale společně tvoří dokonalý, sarkastický celek.

I já mám nejlepší kamarádku z Brna. Poznaly jsme se v Egyptě a fakt je, že naše špičkování nikdy nikdo z českých turistů nepochopil. Toto je pocta našemu přátelství s Martinou.