„Moje přítelkyně se začala chovat zvláštně. Nejdřív po mně chtěla číst pohádky na dobrou noc, to mi ještě přišlo docela roztomilé. Pak si ale koupila dospělácký dudlík a to mě trochu vykolejilo. Prý kvůli hubnutí, že jí pomáhá zvládat večerní chutě na jídlo. Proč si místo toho nevezme třeba žvýkačku, nedokázala vysvětlit.

Postupně začala nakupovat dětské hračky, sledovat pořady pro předškoláky a místo sushi najednou chtěla k večeři kuřecí stripsy na dětském talířku a jahodový milkshake.

Když jsem se o tom snažil mluvit, tvářila se, jako by vůbec nechápala, co mi připadá divné. Poznal jsem ji jako úspěšnou právničku a teď mám pocit, že žiju v jednom bytě s malým dítětem. Začínám mít pocit, že jsem se zbláznil,“ psal před několika lety zmatený uživatel redditu.

Dudlík XXL, prosím!

Na první pohled to působí jako bizarní libůstka s nádechem psychického problému. Dospělý člověk s dudlíkem v puse. Něco, co přirozeně patří do kojeneckého věku, je ale i v dospělé populaci poměrně rozšířená záliba.

Dudlík není výstřelek zpovykaného tvůrce obsahu, ale krok do světa, ve kterém aspoň na chvilku neexistují pracovní deadliny ani složité vztahy.

Vyhledávání pojmu „adult pacifier“ dlouhodobě roste, na sociálních sítích najdete s hashtagem #adultpacifier tisíce videí a některé obchody dnes bez problémů prodávají dětské produkty v dospělých velikostech.

Proč je ale pro lidi, kteří už dávno plenky nenosí, dudlík vůbec přitažlivý?

Nouzový režim ON

První, co vás napadne, bude možná stres. A budete mít pravdu. Je to tak jednoduché, jak to vypadá: cumlání dudlíku uklidňuje. Dospělí, kteří na dudlíkový vláček naskočili, tvrdí, že jim dudlík pomáhá zvládat stres v práci i úzkosti, které si nevybírají, ani dobu, ani místo. Prostě přijdou a zaženou chudáka dospěláka do psychického kouta.

Někteří dokonce tvrdí, že je dudlík skvělá pomůcka proti skřípání zubů v noci, nebo že jim pomohl zatočit s tabákovým zlozvykem. S ohledem na dostupnost psychologické péče u nás a cenu cigaret kdekoliv to ani nezní jako výmysl.

Freud by měl radost

Psychologové vysvětlují oblibu dudlíků u dospělých poměrně jednoduše: sání je jeden z nejstarších uklidňujících reflexů, se kterým se rodíme. Už u kojenců neslouží jen k přijímání potravy, ale také ke zklidnění a pocitu bezpečí.

Jenže kojení „na požádání“ nemusí být pro některé ženy možné nebo přijatelné. Dudlík proto používají jako alternativu. Nejde a ani nemůže jít o hlad, ale o regulaci emocí a nervového systému dítka.

Sigmund Freud z toho kdysi vykutal celou teorii „orální fáze“, podle které si člověk nese potřebu orálního uklidnění i do dospělosti. A ono to není úplně absurdní: někdo kouří, někdo si okusuje nehty, někdo se přejídá nebo žvýká propisku. Všechno to má stejný princip: sebeuklidnění přes pusu.

U části lidí se ale v dospělosti projevuje tzv. „age regression“, návrat do dětského psychického nastavení. Do stavu, kdy svět byl jednodušší, kdy odpovědnost nesl někdo jiný a bezpečí bylo něco, co nebylo třeba si aktivně vytvářet.

Nejde o oficiální diagnózu, ale spíš o copingovou strategii, která má člověku alespoň na chvíli ulevit od psychického tlaku. Dudlík pak není výstřelek zpovykaného tvůrce obsahu, ale krok do světa, ve kterém aspoň na chvilku neexistují pracovní deadliny ani složité vztahy.

Nemusí se nám to líbit ani s tím nemusíme souhlasit, tím méně to provozovat, ale dokud je to soukromá záležitost, která nemá vliv na „veřejný“ život dudlíkomila nebo jeho okolí, není důvod se pohoršovat. Každý máme nějakého toho kostlivce ve skříni, že?

Když coping dostane plínu

Psychologové ovšem upozorňují, že neškodnost cumlání dudlíku v dospělosti má své hranice. Krátkodobý únik do bezpečných rituálů používá téměř každý, potíž ale nastává ve chvíli, když člověk začne realitu vytěsňovat místo toho, aby ji zvládal.

To je zjevné u části lidí v komunitě ABDL, tedy Adult Baby/Diaper Lover. Její členové používají nejen dudlíky, ale také plenky, dětské oblečení a/nebo si celý svůj životní prostor stylizují tak, aby připomínal rané dětství.

Část z nich používá stejné argumenty jako „obyčejní dudlíkáři“, mluví o úlevě, bezpečí a možnosti na chvíli odložit dospělý život na poličku. Část ovšem otevřeně přiznává sexuální motivaci.

ABDL zkrátka není jednotná diagnóza ani jasně definovaná porucha. Spíš široké spektrum chování, které může sahat od nevinných uklidňovacích rituálů až po plnohodnotný fetiš.

Právě tahle rovina ovšem formuje veřejné vnímání nejvíc. Všechno se pak slije do jedné kategorie a rozdíly mizí.

Generace permanentního přetížení

Reakce na dudlíky pro dospělé bývají extrémní. Od pobavení po silný odpor nebo morální pohoršení, které obvykle vyvolává spojení dětských symbolů se sexualitou.

Dudlíky u dospělých je snadné odbýt jako bizarní výstřelek internetu. Jenže podobně rostou i jiné „uklidňující“ trendy. ASMR, zátěžové deky nebo nekonečné sledování repetitivních videí.

Společný jmenovatel je stejný: potřeba bezpečí v přetíženém světě. A možná právě proto dnes některé lidi uklidní silikonový dudlík víc než mindfulness podcast za dva tisíce.