Říká se, že pod lampou je největší tma. V dnešním digitálním světě to ale někdy funguje jinak. Pod kruhovým světlem nevzniká tma, ale nová realita. A v ní i kariéry, které by jinde neměly šanci.

Jako novinářka jsem viděla ledacos. Lidi, kteří byli lepší, než si mysleli. I ty, kteří si věřili víc, než by odpovídalo jejich schopnostem. V posledních letech se ale objevuje ještě jiný typ. Lidé, kteří neuspějí v reálné práci, ale dokážou ten samý příběh přetavit v digitální úspěch.

Není to výjimka. Je to vzorec.

Mentorská past: Když dobrý úmysl nestačí

Klára pracuje v marketingu přes patnáct let. Buduje značky, vede týmy a má jednu slabost. Věří lidem víc, než by měla. Vidí potenciál tam, kde ostatní vidí problém. Když přijala mladou kolegyni, nečekala hotového profesionála. Spíš někoho, kdo se bude chtít učit. „Říkáte si, že chybí základy, ale že se to dá dohnat,“ popisuje. „Že ten člověk má energii.“

Jenže časem se ukázalo, že ta energie směřuje jinam. Ne k pochopení práce, ale k tomu, jak práce působí navenek.

Následovaly měsíce oprav, vysvětlování a podpory. Mentoring, který měl být investicí, se postupně změnil v udržovací režim. Vztah, kde jeden tlačí a druhý spíš uhýbá. „Po čase si uvědomíte, že neučíte. Jen zachraňujete,“ říká Klára.

Psychologie pro to má poměrně přesný termín. Halo efekt. Máme tendenci přisuzovat lidem, kteří dobře působí, i další kvality. Věříme, že sebevědomí znamená schopnost. Že dobrý dojem je důkaz kompetence.

Často není.

Zrození expertky: Jak se přepisuje realita

Když spolupráce po několika letech skončila, čekal by člověk klasický scénář. Reflexe, hledání další cesty, možná změna směru. Místo toho přišel jiný krok. Telefon, kamera a nový začátek. Na sociálních sítích se začal objevovat obsah, který by bez předchozí zkušenosti nedával smysl. Rady o copywritingu. Tipy na budování značky. Mentoring vztahů, sebevědomí, úspěchu.

Princip „fake it till you make it“ tu dostává nový význam. Už nejde o přechodnou fázi. Někdy se stává cílem.

Příběh se přepsal. Ne dramaticky. Spíš nenápadně.

Z pracovních problémů se stalo „nepochopení“. Z kritiky „toxické prostředí“. Z odchodu „vědomé rozhodnutí jít vlastní cestou“. Pro publikum, které nemá kontext, to dává smysl. Vidí sebevědomého člověka, jasnou řeč a srozumitelný příběh. A to dnes často stačí.

Algoritmus místo reality

Digitální prostředí funguje jinak než to pracovní. Neověřuje výsledky. Neptá se na reference. Reaguje na to, co je viditelné. Na jistotu, rytmus, emoci. Ten, kdo působí přesvědčivě, má náskok před tím, kdo je jen přesný.

Výzkumy o chování na sociálních sítích ukazují, že lidé si vytvářejí vlastní profesní verze reality. Někdy vědomě, jindy spíš jako obranný mechanismus. Realita se upraví tak, aby byla snesitelnější. A zároveň atraktivnější pro ostatní.

V takovém prostředí vzniká nový typ odbornosti. Ne založený na zkušenosti, ale na schopnosti vyprávět.

„Fake it till you make it“ po česku

Princip „fake it till you make it“ tu dostává nový význam. Už nejde o přechodnou fázi. Někdy se stává cílem. To má širší dopady. Nejen na jednotlivce, ale na to, jak si definujeme úspěch. Pro část mladší generace se stává měřítkem to, jak působíte. Ne, co za vámi stojí.

Není to nutně lenost nebo povrchnost. Je to adaptace na prostředí, které odměňuje jiné signály.

Když sebevědomí předběhne zkušenost

Do toho vstupuje další známý jev. Dunning-Krugerův efekt. Lidé s menší zkušeností často nedokážou rozpoznat vlastní limity. Místo pochybností přichází jistota. A právě ta je na sociálních sítích nejcennější měnou.

Vzniká tak zvláštní kombinace. Vysoké sebevědomí bez odpovídající zkušenosti, které je navíc digitálně posilované. Zajímavé je, že tyto paralelní světy mohou dlouho fungovat vedle sebe. V jednom rozhodují výsledky. V druhém příběh. Každý má své publikum.

Moment střetu

Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto světy protnou. Když digitální obraz narazí na reálné očekávání. Tam už nestačí mluvit. To ale neznamená, že digitální úspěch je falešný. Jen má jinou povahu. Je rychlejší, dostupnější a zároveň méně stabilní.

Co z toho plyne

Možná proto má smysl jednoduchá otázka. Když někoho posloucháme, co za tím vlastně stojí. Jaká práce, jaký proces, jaký výsledek. Pokud je hlavním produktem člověka jeho vlastní příběh, může to být inspirativní. Ale také klamavé.

Klára dnes podobné profily nesleduje. Ne z hořkosti. Spíš z únavy. „Nejhorší na tom není, že si někdo přikrášlí realitu,“ říká. „Ale že tomu začne věřit. Pak už se nemá od čeho odrazit.“

Digitální svět umožňuje přepsat minulost. Reálný svět ji ale dřív nebo později připomene. 

A právě mezi těmito dvěma verzemi reality se dnes odehrává stále víc kariér.