Věda ukazuje, že naše tělo se nemění lineárně, ale v dramatických vlnách. Pokud máte pocit, že jste po čtyřiatřicítce „najednou“ zestárli, nejste blázni. Právě jste totiž seskočili z prvního biologického útesu.
I kamarád Petr oslavil třicáté čtvrté narozeniny jako každý jiný rok. Pár piv s přáteli, pozdní asijská večeře a ráno hurá do práce. Jenže tentokrát bylo něco jinak. To, co dřív vyřešil jeden aspirin a silné espresso, se proměnilo v třídenní únavu, kterou nedokázal vysvětlit. „Najednou jsem měl pocit, že se můj metabolismus prostě vypnul,“ popisuje Petr. „V zrcadle jsem uviděl někoho, kdo už nevypadá jako ‚kluk‘, ale jako ‚muž ve středním věku‘. A stalo se to snad přes noc.“
Přesně tohle znám. Nebylo to ve 34, u mě se to stalo v 50, ale přesně jako u Petra přes noc. Moje tělo prostě najednou bylo někde úplně jinde, zatímco moje hlava stále procházela pubertou. Petrův pocit tedy není subjektivní dojem. Je to biologická realita, kterou potvrdil rozsáhlý výzkum Stanfordovy univerzity. Vědci analyzovali krevní plazmu u více než 4 000 lidí a zjistili, že hladiny bílkovin v našem těle se nemění postupně. Místo toho vykazují tři obrovské anomálie, jakési tři body zlomu, kdy se naše vnitřní chemie totálně přeskládá. Tedy ony tři schody „do nebe“.
První vlna, 34 let. Konec metabolické beztrestnosti
První velký „skok“ přichází kolem třicátého čtvrtého roku života. V tuto chvíli se dramaticky mění bílkoviny související se strukturou našeho těla, jako je například kolagen. Je to moment, kdy se poprvé začíná měnit naše tělesná stavba a metabolismus zařazuje nižší rychlostní stupeň.
Stárnutí tedy není nepřítel, kterého musíme porazit, ale proces, který musíme pochopit. Tělo nám dává jasné signály, kdy mění strategii.
Studie publikovaná v časopise Nature Medicine uvádí, že tyto změny v krevních proteinech jsou natolik čitelné, že vědci dokážou z pouhého vzorku krve určit věk člověka s přesností na pár let. Kolem 34. roku se zkrátka zavírají brány „biologického mládí“. Tělo přestává prioritizovat rychlou regeneraci a začíná se soustředit na udržování. Je to varovný výstřel, a pokud jste doteď hřešili na dobrou genetiku, odteď vám to tělo začne sčítat.
Druhá vlna, 60 let. Hlásí se srdce a svaly
Druhý schod nás čeká v šedesátce. Tato vlna je mnohem citelnější a souvisí s kardiovaskulárním zdravím a úbytkem svalové hmoty, tedy sarkopenií. Zatímco ve 34 letech šlo spíše o estetiku a únavu, v 60 letech se mění proteiny, které regulují zánětlivé procesy a srážlivost krve.
V roce 2024 magazín Nature Aging publikoval navazující výzkum, kdy se právě v tomto období lámou biologické mechanismy, které nás chrání před civilizačními chorobami. Svaly začínají ztrácet sílu rychleji než kdy dříve a cévy ztrácejí svou elasticitu. Není to ale rozsudek, spíše důrazná výzva k tomu, abychom radikálně změnili přístup k pohybu a stravě.
Třetí vlna, 78 let. Křehkost imunitního štítu
Poslední velký skok přichází kolem 78. roku. Zde se transformace týká především imunitního systému a kognitivních funkcí. Proteiny v krvi signalizují, že tělo ztrácí schopnost efektivně opravovat poškozenou DNA a bránit se chronickým zánětům. Je to fáze, kdy se stáváme „křehkými“.
Zajímavé je, že tyto vlny nejsou u mužů a žen identické. Ženy mívají tyto skoky často mírně posunuté nebo s jinou intenzitou díky hormonálním změnám, ale základní vzorec „schodiště“ zůstává stejný pro obě pohlaví.
Jak „přeskočit“ na další schod bez úrazu?
Vědomí, že stárnutí není plynulé, nám dává obrovskou výhodu: můžeme se na tyto „skoky“ připravit. Pokud víte, že vás čeká schod ve 34 letech, je nejvyšší čas vybudovat si svalovou hmotu, která bude sloužit jako metabolický motor pro další dekády. Před šedesátkou je zase klíčové zaměřit se na flexibilitu cév a stabilitu kloubů. Stárnutí tedy není nepřítel, kterého musíme porazit, ale proces, který musíme pochopit. Tělo nám dává jasné signály, kdy mění strategii. Otázkou je, zda mu nasloucháme, nebo se snažíme předstírat, že jsme stále na té samé rovince.
Reklama
Třeba Petr po svém prozření začal třikrát týdně posilovat a vyřadil průmyslově zpracované potraviny. Já to mám zase jinak. S blížící se šedesátkou (naštěstí je to ještě za dlouho, ale ano, už jdu ke druhému schodu), jsem si našla trenérku, naučila se díky ní sama posilovat. Zobu kloubní výživu a na kuchyňské lince mi stojí ona krabička s denní dávkou vitaminu, kterou jsem vždycky považovala ze předsmrtelnou štaci. Jak zvládnu šedesát, za několik let uvidím. I já ale hodlám do toho druhého schodu hupsnout jako náctiletá flirtující a rozverná „dívčina“.