Dlouhá desetiletí jsme žili v domnění, že spánek je jakousi daní za naši inteligenci, luxusním servisem pro náš biologický superpočítač, který si v noci potřebuje utřídit vzpomínky a vyplavit toxiny nashromážděné během dne. Tento pohled dělal ze spánku něco, co se týká jen „vyšších“ bytostí.
Příroda však začátkem ledna 2026 ústy vědeckého týmu v časopise Nature Communications prohlásila, že spánek není funkcí intelektu, ale základní podmínkou existence života jako takového. Ukazuje se, že nespíme proto, abychom mohli myslet, ale abychom vůbec mohli existovat.
Starobylý rytmus v hlubinách oceánu
Abychom pochopili podstatu své vlastní únavy, musíme se vydat k tvorům, kteří by podle našich starých učebnic spát vůbec neměli. Medúza Cassiopea nebo drobná sasanka Nematostella obývají tuto planetu již 600 milionů let.
Nemají mozek v našem slova smyslu, disponují pouze jemnou pavučinou neuronů, rozprostřenou po celém těle. Přesto i tito živočichové znají stav hlubokého útlumu. Již dřívější studie prokázaly, že medúzy v noci zpomalují svůj pohyb a na vnější podněty reagují se zpožděním, které až nápadně připomíná lidskou rozespalost. Je to tiché svědectví o tom, že potřeba vypnout je v nervových buňkách zapsána hlouběji než samotné vědomí.
Bdění jako akt opotřebení
Proč je ale spánek tak nezbytný, když nás v divočině činí tak zranitelnými? Odpověď leží v naší DNA. Každý okamžik, kdy jsme vzhůru a vnímáme svět, znamená pro naše buňky zátěž. Aktivita neuronů totiž přirozeně způsobuje mikroskopické trhliny v našem genetickém kódu. Bdění je z tohoto pohledu neustálým procesem opotřebovávání naší nejniternější podstaty.
Fascinující experimenty ukázaly, že pokud jsou tito starobylí tvorové vystaveni záření poškozujícímu DNA, nezačnou bojovat zvýšenou aktivitou, ale naopak upadnou do hlubokého, vynuceného spánku. Tento mechanismus nám připomíná, že únava není selháním naší vůle, ale moudrým ochranným štítem.
Oprava dálnice za plného klidu
Možná se ptáte, proč se naše genetická informace neopravuje průběžně. Důvod je mechanicky prostý. Je to jako opravovat dálnici za plného provozu – projíždějící auta neustále vytvářejí nové škody.
Reklama
Spánek je oním vzácným momentem, kdy provoz v nervové soustavě utichne. Teprve v klidu útlumu mohou reparační proteiny začít masivně „sešívat“ potrhaná vlákna naší DNA. Tento proces probíhá u medúz i u lidí. V tichu nočního spánku probíhá oprava.
Limity biologické únavy
Skutečnost, že spánek provází život od jeho nejjednodušších forem, dokazuje, že trvalá aktivita není biologicky možná. Spánek tedy není daní za naši inteligenci, ale nezbytným nástrojem pro zachování integrity života. Je to starobylý mechanismus, který nám připomíná, že bez pravidelného ticha a klidu by se samotný kód naší existence dříve či později rozpadl.