Prahu zasypal sníh a byla krásná. A tichá. Chodníky se zúžily v úzké cestičky, silnice se nedaly přejít, kde člověka napadlo, pokud nechtěl procházet sněhovými náspy. Sváteční fotografové vyrazili na nábřeží, mosty a Petřín využít krásu okamžiku a zvěčnit romantické výjevy, které se zase na pár let mohou stát jen vzpomínkami.

Město chvíli odpočívalo a mohlo několik dní žít v iluzi, že vnější síla jej dokáže změnit. Obleva brzy proměnila jeho ulice a parky v šedivou směs kluzké špíny. Upozornění, že nic zvenčí Prahu neposune dál.

Již dlouho mluvíme s přáteli o tom, že Praha stojí. Nebo se spíš propadá do neřízené bezvýchodnosti. Spoustu věcí stále funguje a mnohé lépe než jinde v Evropě. Očekávání a možnosti ale zůstávají nenaplněné. Několik volebních období. Na podzim přijde možnost změny.

Je jasné, že Praha potřebuje plán, kudy dál. Chcete-li vizi. Úředně hlavní město se zděděným sloganem Hlava království v erbu není slovy sportovních komentátorů klenotem země. Neukazuje, kudy dál, neprovokuje kulturními počiny, neinspiruje podnikatelskými nápady, nedotýká se moderní architekturou hvězd, jak údajně prorokovala první kněžna. Je uzavřené v mikroproblémech, neumí spolupracovat se svým okolím, její skomírající energie sotva stačí udržovat stav, který již neodpovídá městu dvacátého prvního století.

Být Pražákem dnes možná znamená fandit jednomu z jeho fotbalových klubů, které jsou na nejvyšší úrovni sice čtyři, ale dva se propadají do bezvýznamnosti. Bydlet zde je zčásti dílem pracovní nutnosti, zčásti náhody narození. Město není onen proslulý kotlík, kde se různé podněty vzájemně smíchají, aby společně vytvořily lahodnou směs, která ale neztratí sílu původního základu. Místo toho jednotlivé přísady zůstávají na povrchu nevábné vystydlé hmoty, aniž jí přidají cokoliv ze svých chutí.

Praha potřebuje novou architekturu, moderní umění a hlavně lidi ve svém čele, kteří ji budou mít rádi a nebudou z ní dělat něco, co není. Toto město na Vltavě zapomnělo na tajemství své síly, která spí jako její primátor a nechá si líbit sebestředné nápady lidí, kteří jí nerozumí. 

Město, ze kterého zakladatel jeho skutečné síly, král a císař Karel, chtěl mít nový Jeruzalém, aby tak nejen naplnil proroctví, ale také dodal smyslu moderním stavbám a ambiciózním plánům, je jen divadelní kulisou. Zaměnitelné, papundeklové. Praha ztratila osobitý výraz, protože má strach být velká. To by totiž znamenalo opustit maloměstskou mentalitu náplav, které jí nerozumí, a otevřít se sebevědomě vlastní budoucnosti. Bezohledně, s přidrzlým úsměvem a velkoryse.

Praha potřebuje novou architekturu, moderní umění a hlavně lidi ve svém čele, kteří ji budou mít rádi a nebudou z ní dělat něco, co není. Toto město na Vltavě zapomnělo na tajemství své síly, která spí jako její primátor a nechá si líbit sebestředné nápady lidí, kteří jí nerozumí. Praha potřebuje v čele Pražáky, kteří z ní neudělají venkovskou díru, slepenec nudných předměstí či nefunkční kopii vzorů vzešlých z odlišných prostředí. Jsme-li země bez příběhu a „tahu na branku“, tak i proto, že hlava království se proměnila v jakýsi trpěný apendix.

Líbí se mi jedna historka, kterou mi vyprávěl kdosi o finské političce. Dala dětem namalovat, jak by si představovaly ideální cestu do školy. Děti překvapivě nekreslily princezny a draky, ale město budoucnosti.

Každému kandidátovi na primátora Prahy bych dal čistý papír a tužku. A nechal bych mu namalovat město, jaké chce po svém volebním období odevzdat. Obávám se, že dosud politici přistupovali ke správě Prahy jako k omalovánkám. Vybarvovali to, co je již předkreslené. Praha ale potřebuje člověka s představivostí, kterou předvedl Alexandr Makedonský, když měl rozmotat gordický uzel. Současný stav není východisko, ale omyl. Potřebujeme zcela jiný přístup k jeho řešení.