V Praze u Masarykova nádraží postavili budovu, která nám připomíná, že žijeme v 21. století. Prahu bychom ale rádi drželi v podobě Langweilova modelu. Bojíme se nových staveb, bojíme se dát městu tvář, která nebude připomínat ani turistický skanzen, ani muzeum. To samozřejmě nesouvisí jen s architekturou. Ale i s tím, jakou Prahu chceme či můžeme mít.
Nejznámější stavby kouzelného panoramatu města souvisí s tím, že bylo svého času budováno jako hlava království. To budování je tedy už pěkně dlouho za námi. Po mnoha století byla Praha nudným provinčním hnízdem, protože Habsburkové logicky pracovali a vládli z Vídně. Odkaz Prahy, jak nám ho zachoval rozmach Karla IV. a její poslední velká sláva jako metropole evropského významu za Rudolfa II., je již nyní řekněme spíš symbolický a turistický.
Rozevřené historické nůžky
Máme Hrad, máme katedrálu, máme sídlo prezidenta v sídle českých králů. Máme Staré Město a Malou Stranu, krásná místa u Vltavy i méně známá zákoutí Nového Města. Pro každodenní provoz moderně řízené země dnešní doby to nejsou prostory ideální, ale my moderní země nejsme. Budovy úřadů, připomínající filmy pro pamětníky z 30. až 80. let minulého století s bizarním vybavením včetně deček a váziček, za které by Přemek Podlaha pochvalu udělil, jen doplňují skládanku rozevírajících se nůžek mezi zamrzlou státní správou a podnikateli, kteří musí být schopni konkurovat podnikům v současném světě. A to i tím, v jakém prostředí pracují.
Soukromý investor nemusí tolik řešit jaksi zatuchlý většinový vkus, uvízlý v sentimentalitě a nudě.
Naším problémem ale není Praha symbolická, tu postavili jiní v době, kdy gotika a baroko či funkcionalismus byly moderní slohy. Naším problémem je, že neumíme dát smysl městu dnes. Protože nevíme, čím by vlastně Praha měla být. K plnění role hlavního města republiky bude za pár let stačit onen symbolický význam. Jsem optimista a věřím, že digitální svět dorazí i na naše úřady. A že prostory státní správy, které mají sloužit především potřebám občanů, což je účel, který se postupně začal vytrácet, budou vypadat jinak než dosud, ale rozhodně ne palácově a královsky.
Jak dostat kreativitu do skanzenu
Ono je to zdánlivě jednoduché. Do výstavby Prahy je nutné pustit byznys a kulturu. Což nejsou protikladné zájmy, pokud budou radní sledovat smysl svého města. Nebudeme v brzké době evropskou mocenskou metropolí, ale můžeme být tou kulturní. A sportovní, což spolu souvisí. Jedině byznys má peníze a odvahu stavět věci, které snesou označení moderní. Odvahu proto, že soukromý investor nemusí tolik řešit jaksi zatuchlý většinový vkus, uvízlý v sentimentalitě a nudě.
A je schopen takové projekty zafinancovat a netrpět poznámky ignorantů, že to stojí moc peněz. Co ale musí udělat vedení města, je otevřít okna a vpustit kreativitu do skanzenu, který jsme z centrální části města vytvořili. Protože to, co obdivujeme na staré a starší Praze, nebyly v době svého vzniku stavby pro turisty, ale pro praktické využívání. Jen ve své době. Nesmíme se bát stavět současné budovy. A musíme dát prostor těm, kteří k tomu mají možnosti, představivost i prostředky.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek