Matěj Lukeš, pětibojař

Při tepu 185 člověk vnímá svět jinak. Většinou srdce nevnímáte, teď slyšíte jeho údery v uších, dýchá se vám stále hůř a před vámi je pořád kus cesty. Napadne vás: tohle už přece stačí, nemusím se úplně zničit. Jeden trénink nic neznamená. Zkrátím si to. Ulevím si. A má vlastně pravdu. Nic nestojí za to, abyste se zničili. Běh je úžasný sport, proč si ho kazit falešným hrdinstvím? Nic vám neuteče, příští týden můžete vyrazit zas.

Hlava dokáže být v takové chvíli překvapivě kreativní. Postupně jsem se naučil, jak s ní pracovat. Jak v krizové situaci přemýšlet a jak vlastní hlavu trochu přelstít. A protože běh dokáže být sakra náročný, je to strašně důležitá schopnost.

Letos mi bylo čtyřiadvacet a odmalička sportuju. Poslední tři roky profesionálně. Jsem moderní pětibojař a běžnou částí mého „pracovního“ dne je šerm, plavání, překážky, střelba a samozřejmě běh. Když zbude čas a energie, snažím se ještě něco dělat do školy. Jenže ani času, ani energie na rozdávání moc není.

Na vesnici se běh nepočítá jako sport, je to součást života. A tak jsem někdy v sedmé nebo osmé třídě tátovi oznámil, že začnu ráno běhat na vlak do školy. Nebyl v tom žádný sofistikovaný plán, nekontroloval jsem si běžecké zóny, neměl jsem speciální boty ani trenéra, který by mi analyzoval, jestli mám tělo při běhu ve správném úhlu. Potřeboval jsem se dostat na vlak a zároveň jsem chtěl být lepší.

Na konci letošního srpna jsem se v čínském Kuej-jangu stal mistrem světa. Po šermu, překážkové dráze a plavání jsem do závěrečného laser runu, tedy kombinace běhu a střelby, vyrážel ze šestého místa. V cíli jsem byl první. Pro český moderní pětiboj to byl teprve druhý individuální světový titul v historii. Spousta lidí říká: bez běhání bych se už neobešel. U mě to platí doslova. Začalo to ale mnohem méně vznešeně.

Jako malého mě rodiče dali na plavání. Na vesnici se běh nepočítá jako sport, je to součást života. A tak jsem někdy v sedmé nebo osmé třídě tátovi oznámil, že začnu ráno běhat na vlak do školy. Nebyl v tom žádný sofistikovaný plán, nekontroloval jsem si běžecké zóny, neměl jsem speciální boty ani trenéra, který by mi analyzoval, jestli mám tělo při běhu ve správném úhlu. Potřeboval jsem se dostat na vlak a zároveň jsem chtěl být lepší. Tak jsem běhal. Běh mi dává pohodu a psychický klid. Jako kluk jsem běhal proto, že jsem chtěl být rychlejší a lepší sportovec. Dnes chodím běhat také proto, abych si odpočinul.

V sezóně běháme obvykle pětkrát až šestkrát týdně. Určitě ale neděláme šest stejných koleček, tréninky se výrazně liší. Těžké běžecké jednotky mám rád ve skupině s dalšími kluky. Člověk se má koho držet, může se porovnávat a skupina ho dokáže dostat dál, než kam by se možná sám pustil.

Delší lehké běhy mám naopak nejraději sám. Nepotřebuju nikoho nahánět. Můžu se soustředit na vlastní tělo, srovnat si tempo a hlavně si pročistit hlavu. Při klidném běhu se můžu soustředit sám na sebe. Ve vrcholovém sportu máte den naplánovaný na minuty. Někdo vám říká, kdy máte přijít, co máte odtrénovat, jak dlouho odpočívat a co následuje potom. Při klidném běhu jste chvíli sami.

Profesionální sport je samozřejmě trochu jiný svět než rekreační běhání. Řešíme prakticky každý detail. Inovace většinou nechávám na trenérech. Třeba u tréninkových bot se držím stejné modelové řady asi sedm let. Když něco funguje, není důvod to komplikovat. Závodní boty jsou něco jiného. Tam přicházejí nové modely a technologie prakticky každý rok a my se samozřejmě snažíme držet krok.

Začněte teď, zítra to pravděpodobně bude těžší. A jestli zjistíte, že jste začali příliš rychle, klidně zpomalte. Když uběhnete kilometr za pět nebo za deset minut, je to pořád o kilometr víc než ten, kdo se nezvedl z gauče.

Hodinky mi obrazně řečeno skoro přirostly k ruce. Jenže čísla jsou jedna věc a to, jak cítíte vlastní tělo, taky. Na čísla se dívat musíte, poslouchat tělo taky. Podobně jednoduchý vztah mám k jídlu. Moje základní pravidlo zní: čím víc sním, tím víc můžu trénovat. Samozřejmě záleží na tom, co a hlavně kdy člověk jí, zvlášť při závodech. Ale v běžném tréninku z toho nedělám větší vědu, než je nutné.

Když se mě někdo zeptá na můj největší běžecký výkon, kupodivu se mi jako první nevybaví letošní titul mistra světa. Vrátím se do Egypta. Ve finále Světového poháru v Alexandrii v roce 2025 panovaly podmínky, které bych velmi diplomaticky označil za kolapsoidní. Do závěrečného laser runu jsem vyrážel ze třetího místa. Po poslední střelbě jsem byl pořád třetí, ale v posledním kole se mi podařilo ještě jedno místo získat. V cíli z toho bylo stříbro, tehdy můj zdaleka nejlepší výsledek ve Světovém poháru. Díky závěrečnému finiši doběhl druhý za domácím Mutázem Muhammadem. Jenže já si toho z poslední části závodu příliš mnoho nepamatuju. Vím jen, že se mi podařilo dostat na druhé místo a spadnout až za cílovou páskou.

Podobné chvíle člověka naučí věci, které se při pohodovém klusu dozví jen těžko. Běh je pro mě jeden z nejjednodušších způsobů, jak poznat sám sebe v krizových situacích. Když je vám dobře, je snadné být odhodlaný. Když jsou nohy čerstvé, počasí příjemné a tep v normálu, je velice jednoduché dodržovat pečlivě připravený plán.

Jenže pak se vám rozbuší srdce a hodinky ukážou ten prokletý tep 185. Tělo bolí a vy chcete už jen jednu věc, aby to už skončilo. A přesně v těch chvílích jsem se postupně učil, jak si velkou nepříjemnou věc rozdělit na několik menších a jak vlastnímu mozku nedovolit, aby závod ukončil dřív než tělo. Existuje na to spousta technik, jednou z nich je třeba koukat se na pomyslné mety. Ještě k tamtomu stromu. Ještě ke značce. Ještě jeden okruh, a budu ve dvou třetinách. Tohle se mi hodí i mimo sport. Protože hlava se samozřejmě nesnaží hledat jednodušší cestu pouze při běhání.

Možná proto bych někomu, kdo by chtěl začít běhat a stále čeká na vhodnou chvíli, poradil: začněte teď, zítra to pravděpodobně bude těžší. A hlavně si pamatujte, že začít chůzí je naprosto v pořádku. Choďte na procházky. Potom zkuste pět minut jít a pět minut běžet. Nebo kilometr chůze a kilometr běhu. A jestli zjistíte, že jste začali příliš rychle, klidně zpomalte. Když uběhnete kilometr za pět nebo za deset minut, je to pořád o kilometr víc než ten, kdo se nezvedl z gauče.

Běh mě naučil, že krize přijde skoro vždycky. Rozdíl je v tom, co člověk udělá, když mu vlastní hlava začne vysvětlovat, proč by měl skončit. A úplně první vítězství může být mnohem jednodušší. Prostě začít dnes.