Bolest už zmizela, tělo se jí ale pořád bojí. Minulost může řídit, co cítíme dnes

Bolest má svůj jednoznačný úkol: upozornit nás, že se něco děje. Jenže někdy neodejde společně s poraněním. Tělo se zahojí, nebezpečí pomine, ale nervový systém může zůstat ve střehu. Stačí podobná situace, známý pocit nebo samotné očekávání a tělo může znovu spustit reakci, která kdysi měla svůj důvod. Tak vzniká začarovaný kruh bolesti, strachu a vyhýbání.

To, co jsme zažili, se totiž může promítnout do toho, jak vnímáme současnost. „Paměť je minulá zkušenost dostupná v přítomnosti, abychom se zorientovali v situaci, která je tady a teď,“ vysvětluje psychiatr a psychoterapeut MUDr. Vladislav Oliver Borovanský. Pomáhá nám rozpoznat známé situace a rozhodnout se, jak na ně reagovat. Jenže někdy nám minulost nabídne špatný návod.

Když se minulost ozve v těle

Traumatická zkušenost se neukládá jen jako konkrétní vzpomínka, kterou si dokážeme vybavit a převyprávět. Některé její stopy zůstávají mimo slova. Může v nich být atmosféra určitého místa, pocit bezpečí nebo naopak napětí, strach či bezmoc.

Proto někdy nedokážeme vysvětlit, proč se nám v určité situaci náhle sevře žaludek, stáhnou svaly nebo se rozbuší srdce. Nic nebezpečného se objektivně neděje, přesto tělo reaguje, jako by mělo důvod k obavám.

Nemusí přitom jít o přesnou kopii původní události. Mozek si spolu s ní ukládá také okolnosti a emoce, které ji provázely. Později může podobný tón hlasu, prostředí nebo dotek stačit k tomu, aby se v nás ozval známý pocit ohrožení.

Největší problém může být strach z další bolesti

Velmi dobře je to patrné právě u bolesti. Představme si člověka, pro kterého se sex spojil s nepříjemným tělesným zážitkem. Původní příčinou mohl být například zánět, endometrióza nebo hormonální změny. Problém se podaří vyřešit, jenže obava z dalšího nepříjemného zážitku může zůstat.

Při dalším pokusu už nejde jen o samotný tělesný podnět. Přichází očekávání: zase to bude bolet. S ním se objevuje napětí a obava, tělo se stáhne a samotný pokus může být skutečně nepříjemný nebo bolestivý. Tím se původní očekávání potvrdí.

Příště je proto obava ještě silnější. Člověk se může začít situaci vyhýbat úplně. A právě tím se celý problém může udržovat. Když se podobné situaci vyhneme, nikdy nezjistíme, jestli by tentokrát skutečně dopadla stejně jako předtím.

„Nikdy si neověříme, jestli je pravda, že podobná situace tady a teď bude skutečně tak bolestivá a úzkostná jako ta, kterou nám z kdysi a tam přináší paměť,“ říká Borovanský.

Vyhýbání může strach posilovat

Vyhnout se tomu, co si spojujeme s ohrožením, je přirozené. Když nás něco jednou zraní, příště jsme opatrnější. U psychických zkušeností ale může být problém v tom, že se seznam věcí, kterým se raději vyhneme, postupně rozšiřuje.

Můžeme přestat cvičit, protože očekáváme bolest. Můžeme se vyhýbat blízkosti, protože jsme ji kdysi spojili se zraněním. Po traumatické události se zase můžeme snažit obejít všechno, co nám ji připomíná.

Jenže tím přicházíme o něco důležitého. O novou zkušenost, která by ukázala, že současnost nemusí dopadnout stejně jako minulost.

Je možné proměnit ránu v jizvu. Jizva nezmizí. Přestane ale být otevřenou ranou, která se ozývá při každém doteku.

Psychologie pro takovou zkušenost používá pojem emočně korektivní zkušenost. V praxi znamená, že čekáme něco špatného, ale ono to nepřijde. Postupně tak získáváme důkaz, že naše staré očekávání nemusí platit.

Mozek si nebezpečí umí zapamatovat velmi dobře. Rada „zapomeň na to“ proto obvykle nestačí.

Bolest není „jen v hlavě“

Když lékař řekne, že psychika může mít na bolest vliv, neznamená to, že si ji vymýšlíme.

„Bolest nevzniká jen v poraněném orgánu nebo poškozené tkáni a nevzniká ani jen v mozku,“ upozorňuje Borovanský. U čerstvého zranění bývá příčina zřejmá. U dlouhodobých potíží je vztah mezi tělem, nervovým systémem a psychikou mnohem složitější.

Když bolest trvá dlouho, může zasáhnout spánek, pohyb, práci i vztahy. Člověk začne být opatrnější, méně aktivní a může postupně ztrácet důvěru ve vlastní tělo.

Podle Borovanského navíc opakované používání nervových drah spojených s bolestí může jejich reakci posilovat. Přirovnává to k tréninku. Stejně jako sval sílí pravidelným cvičením, může se při opakovaném používání posilovat i určitý způsob, jakým nervový systém na podněty reaguje.

Psychická složka tedy neznamená, že bolest není skutečná. Znamená, že její prožívání ovlivňuje celý organismus.

Cílem není zapomenout

Minulou zkušenost nemusíme vymazat. Důležité je, aby přestala automaticky určovat, jak budeme reagovat na to, co se děje dnes.

Pomáhá především zažít, že jsme v bezpečí a že máme nad situací větší kontrolu, než jsme si po předchozím zážitku začali myslet. Takovou zkušenost může přinést psychoterapie, ale také blízký vztah nebo opakované situace, ve kterých zjistíme, že tentokrát všechno dopadlo jinak.

Reklama

U traumatu může pomoci i postupné vystavování tomu, čeho se bojíme. Neznamená to vrhnout se do nepříjemné situace bez přípravy. Důležité je setkat se s ní za bezpečných podmínek a zjistit, že tentokrát ji dokážeme zvládnout. Právě tak může postupně vznikat nová zkušenost, která začne měnit význam té původní.

„Je možné proměnit ránu v jizvu,“ říká Borovanský. Jizva nezmizí. Přestane ale být otevřenou ranou, která se ozývá při každém doteku.

Cílem tedy není minulost popřít. Její místo v našem příběhu může zůstat, neměla by ale rozhodovat o tom, co dnes smíme dělat, komu můžeme věřit nebo čemu se musíme vyhýbat.

Bolest má původně jasný úkol. Upozornit nás, že něco není v pořádku a že bychom měli zpozornět. Potíž nastává ve chvíli, kdy stejný poplach přetrvává i tehdy, když už skutečné nebezpečí pominulo.

Pak naše tělo nemusí reagovat na to, co se děje právě teď. Může reagovat na něco, co se stalo kdysi.