Pavel Koutský, pořadatel Comic-conu

Dlouhé tratě mě nebaví. Vlastně mě vyloženě nudí. Kilometr za kilometrem, jedna noha před druhou, pořád dál a nikde žádná překážka, přes kterou by bylo potřeba přelézt, přeskočit, klidně i podlézt (sorry, kluci), nebo se u ní aspoň trochu umazat. Kdysi mi říkali, že po pár stovkách naběhaných kilometrů přijde velké běžecké procitnutí a já začnu snít o půlmaratonu, už dnes vím, že nepřijde.

Fyzicky bych ho nejspíš zvládl. Jenže proč bych to dělal?

Bude mi dvaačtyřicet a přes jednadvacet let mám reklamní agenturu. K tomu dělám Comic-con, Knihu Brno, pár další akcí a doma mám skoro tříletou dcerku, takže pojem „volný čas“ znám hlavně z vyprávění přátel, osobně s ním moc zkušeností nemám.

Když už se nějaká chvíle objeví, rád čtu sci-fi a fantasy, programuju si pro radost nebo otevřu dobré víno. Práce pod tlakem mi nikdy nevadila. Spíš naopak. Stres mě dokázal nakopnout a dlouhé roky jsem měl pocit, že takhle můžu fungovat prakticky donekonečna.

Po čtyřicítce mi ale tělo začalo dávat najevo, že takhle už to dál nepůjde. Energie ubývala, stres se naopak hromadil. Pracovní tempo, které jsem dřív zvládal levou zadní, mě začínalo fyzicky válcovat. Nebyl za tím žádný dramatický moment, žádný pohled do zrcadla doprovázený filmovou hudbou, po kterém bych si řekl: Tak dost, od zítřka nový člověk.

Pořád čekám, jestli jednou přijde ono pověstné běžecké osvícení. Zatím nic. Ale i kdyby nepřišlo, je to úplně jedno. Každý kilometr, každý pohyb se počítá.

Šlo to vlastně velice pomalu a postupně. Nejdříve vám začnou věci trvat dýl. Pak si musíte dát dvakrát tolik kávy. O kocovinách ani nemluvě, mimochodem, stejně jako spousta mých vrstevníků jsem přišel na to, že už nemám náladu ani chuť dostávat se z pátečního večírku do středy příštího týdne. Prostě mi docházelo, že takhle to dál nepůjde.

Čtyři roky proto posiluju a poslední dva k tomu běhám. A právě pohyb udělal něco, co bych dřív čekal spíš od volného víkendu než od další fyzické námahy: energii mi začal vracet.

Dlouho jsem se přitom vymlouval klasicky. Nemám čas. Nemám energii. Zpětně je na tom nejvtipnější právě to, že energii, kterou jsem údajně neměl na cvičení, mi nakonec vrátilo cvičení samotné. Hodinu v posilovně už nevnímám jako hodinu ukradenou práci nebo rodině. Pár let předtím jsem chodil domů a usínal únavou. Dnes mě tréning nakopne a daleko víc si uvědomuju lidi kolem sebe a tu krásu z toho, že mám skvělou, milující ženu a že máme fantastickou dceru. A ten pocit vám další kafe opravdu nenahradí.

Běh jako vstupenka do bahna

První překážkový závod je ostatně pořád výkon, kterého si cením nejvíc. Byl to jeden ze závodů Gladiátor Race. Uběhl jsem ho a neumřel jsem. Zdá se vám to jako fráze? Ubezpečuju, že není. Kdo nějaký zkusil, ví.

No a běh se prostě poslední dva roky stal přirozenou součástí tréningu. Bez naběhaných kilometrů překážkové závody jednoduše nedáte. Asi nikdy nebudu z těch, kteří se budou těšit z finisherských medailí. Půlmaraton mě fakt neláká. Ale našel jsem způsob, jak běhat tak, aby mě to, pokud možno, příliš neotravovalo.

Delší tréninky chodím většinou sám a mnohem radši do lesa než na asfalt. Trail je pestřejší, terén se mění a člověk má pořád něco před sebou. Když už musím na silnici, pouštím si audioknihy. Jednak mi u nich cesta rychleji uteče, jednak mě drží v pomalejším tempu. Sám se totiž ukočírovat moc neumím. Bez něčeho v uších mám tendenci běžet rychleji, než bych při tréninku měl.

Samotný běh mě ale nikdy úplně nechytil. Proto jsem skončil u OCR, tedy překážkových závodů. Tam pro mě najednou všechno začalo dávat smysl. Běh není hlavní program, ale prostředek, který vás dostává od jedné překážky ke druhé. Chvíli běžíte, potom šplháte, lezete, taháte, brodíte se bahnem a konečně využijete i to, co jste předtím odmakali v posilovně. Je v tom adrenalin. Je v tom zábava. A hlavně si tam člověk může něco dokázat.

Boty ano. Počítač na zápěstí ne

Nejsem člověk, který by analyzoval každý kilometr a každou kalorii. Hodinky mám, ale slouží mi spíš jako archiv než trenér. Aplikace moc neřeším, jídlo kvůli běhu také ne. Jednu část výbavy ale nepodceňuji: boty.

O kolena totiž přijít nechci.

Mám kamaráda, který je expert prakticky na všechno od kolen dolů, a ten mi poradil různé boty podle povrchu. U překážkových závodů je to docela zásadní. Jednu chvíli běžíte po silnici, za chvíli jste v lese a o pár minut později stojíte po kotníky v bahně.

Stejně překvapivě důležité jsou ponožky. Dřív bych nevěřil, jak velký rozdíl může udělat kus látky za pár stovek. Dnes díky dobrým ponožkám prakticky nevím, co jsou mozoly. Ve světě drahých hodinek, aplikací, výživových plánů a běžeckých hraček je docela příjemné zjistit, že někdy největší radost udělá právě obyčejná ponožka.

Půlmaraton? Díky, nechci

Myslel jsem, že když budu dostatečně dlouho běhat, jednoho dne mě to samo začne bavit. Že postupně propadnu kilometrům, a nakonec si řeknu, že bych mohl zkusit půlmaraton.

Nestalo se tak a asi se ani nestane.

Pořád mě dlouhé běhání nebaví a půlmaraton si střihnout nechci. Asi bych ho fyzicky zvládl, jen nevidím důvod se o něj snažit. Mnohem víc mě láká delší překážkový závod přes deset kilometrů, možná nějaký branný závod. Tam je totiž výzva, která dává smysl mně.

Možná právě tohle je jedna z věcí, které jsem se za poslední roky naučil. Člověk nemusí začít milovat sport způsobem, jakým ho miluje někdo jiný. Nemusím toužit po maratonu, sledovat každý údaj z hodinek ani si užívat dvě hodiny monotónního klusu, abych mohl říct, že běh patří do mého života. Stačí najít důvod, proč má smysl právě vám.

Nemusíte mít perfektní tréninkový plán ani drahou výbavu. Musíte si reálně rozmyslet, co opravdu chcete, proč běháte, a hlavně u toho musíte vydržet.

U mě jsou to překážky, fyzická kondice a hlavně pocit, že moje tělo zase zvládá tempo, které mu hlava nakládá. A taky jsem zjistil ještě jednu věc: u cvičení rozhoduje hlava mnohem dřív než svaly. Když se hlava rozhodne, tělo většinou poslechne. Proto mám pro člověka, který už několik měsíců přemýšlí, že by měl začít běhat, poměrně jednoduchou radu. Přestaň fňukat, obuj tenisky a vyraž. Je jedno kam, jedno jak rychle. Nemusí to být pět kilometrů. Nemusí to být ani kilometr. Klidně dvě stě metrů. Třeba v žabkách. Druhý den pět set metrů, tentokrát už raději v teniskách. A pak znovu.

Celé kouzlo podle mě není v mystické imaginární cílové pásce neexistujícího perfektního závodu, kterou probíháte za potlesku svých nejbližších, kteří se na vás obdivně koukají. Nemusíte mít perfektní tréninkový plán ani drahou výbavu. Musíte si reálně rozmyslet, co opravdu chcete, proč běháte, a hlavně u toho musíte vydržet.

Je to trochu jako se seriály. První dva díly vás možná vůbec nebaví. Pak dokoukáte třetí a najednou zjistíte, že pravděpodobně dojedete celou sérii.