Jsou úplně všude. Se sluchátky na uších a se zářivě svítícími botami (ty barvy nejsou jen pro parádu, ale taky kvůli bezpečnosti) běhají kolem nás v kteroukoliv denní i noční hodinu. Vídáte je kličkovat mezi semafory a tramvajemi, na náplavce, v parcích, klidnějších ulicích, nebo taky na složitějších trailech. Všeho lze v Praze najít dost. Spousta běžců má své okruhy, protože prostě nechtějí pro každý běh hledat novou trasu. Já třeba přesně vím, že když vyběhnu od vchodu u stadionu v Edenu, oběhnu tréninkový areál a kolem kolejí se vrátím zpátky, jsou to přesně 3 kilometry. Stejná trasa, stejné zatáčky, stejné stoupání.

Na závodech to bývá hodně podobné. Startovní brána, číslo na hrudi, časomíra, stánky s vodou po cestě, hudba, moderátor, cílová fotografie, medaile, tyčinka a gel od sponzorů, doprovodný program. Organizace běžeckých akcí se za poslední roky dostala na vysokou úroveň. Z běžeckých akcí je podobný fenomén jako z hudebních festivalů a bezchybný servis je něco, co očekáváme automaticky.
Jenže být kreativní znamená chtít ještě něco navíc. Něco, co nikdo jiný nemá. Může to být unikátní náročná trať, může to být tradice a historie, mohou to být lidé, kteří jsou se závodem spojení a kteří jsou jeho tvářemi. A pak jsou závody, které dostaly do vínku unikátní schopnost, kterou má jen málokdo: být ve správnou dobu na správném místě.

Právě na tom stojí Golden Hour Race by Flowee, poslední závod letošního Prague Run Day. V sobotu 19. září se bude běhat v Riegrových sadech ve chvíli, kdy se nad Prahou začne sklánět večerní slunce. Organizátoři ho od začátku zamýšleli jako symbolickou tečku za celým běžeckým dnem.

Prague Run Day se uskuteční 19. září v pražských Riegrových sadech. Program nabídne šest běžeckých disciplín pro všechny výkonnostní úrovně včetně večerního Golden Hour Race by Flowee, který celý den symbolicky uzavře. Pokud vás filozofie závodu oslovila stejně jako nás, budeme rádi, když se na startu – nebo alespoň podél tratě – potkáme.

Zlatý večerní rituál

Kdo někdy přišel do Riegrových sadů za letního podvečera, dobře to zná. Travnatý svah obrácený k historickému centru se postupně zaplní lidmi. Sedí v trávě, povídají si, popíjejí pivo a prosecco, fotografují a čekají, až slunce zmizí za panoramatem Prahy. Je to prostě místo, které je západem slunce vyhlášené. Stejně tak jako se chodí na pivo k Flekům nebo na Žižkov na věž, chodí se do Riegru na západ slunce.

Nečeká vás pevně daných pět ani deset kilometrů. Máte hodinu. Za tu dobu můžete zvládnout tolik okruhů, kolik vám dovolí nohy, kondice a hlava. Všichni mají stejných 60 minut, a jaké si to udělají, takové to budou mít. Medaile čeká na každého.

A 19. se k obdivovatelům romantického zlatého horizontu přidají i běžci. Princip Golden Hour Race je vlastně hrozně jednoduchý. V šest hodin večer se odstartuje a následujících šedesát minut běžíte po členitém dlouhém okruhu Riegrovými sady. Kromě výhledů na Prahu nabízí také převýšení, takže o žádné kroužení po rovině rozhodně nejde.

Nečeká vás pevně daných pět ani deset kilometrů. Máte hodinu. Za tu dobu můžete zvládnout tolik okruhů, kolik vám dovolí nohy, kondice a hlava. Do výsledku se započítávají pouze dokončená kola. Nezávodí se o každý metr, každý má vlastní tempo. Někoho baví sledovat časy, někdo se prostě přijde kochat unikátním pohledem na město. Všichni mají stejných 60 minut, a jaké si to udělají, takové to budou mít. Medaile čeká na každého.

Tréning je z oceli, závod ze zlata

Na mém tříkilometrovém okruhu kolem Edenu žádný západ slunce nad Prahou nemám. Je tam tréninkový areál, koleje, pár přechodů, chodníky a zatáčky. Přesně vím, kolik lamp musím zvládnout při rychlých drilech. Vím, která značka je už rok rozbitá, vím, kde sedávají teenageři, vím, za jak dlouho uběhnu sprint rovinku uprostřed areálu. Občas se prostě přistihnu, že jsem uběhl pár kilometrů „na volnoběh“, myšlenkami jinde.
A přesně tak většina běžeckého tréninku vypadá. Vytrvalost se totiž buduje pomalu a nezáživně. Běháte, když je hezky, a běháte, když prší. Někdy se vám chce, jindy si prvních deset minut říkáte, že dnešek jste klidně mohli vynechat. Jednou běžíte dobře, podruhé mizerně. Pak přijdete domů, zkontrolujete Garmin nebo Stravu, a za pár dní znovu.

Žádná zlatá hodinka.

Závody jsou vyvrcholením snahy každého běžce. Několikrát do roka jdete otestovat nasbírané kilometry, postavíte se na start trati, kterou většinou neznáte. Všechno je nové, v krvi adrenalin (je tam vždycky). A běžíte. Někdo moc rychle, někdo moc pomalu, ale každý běžec vám řekne, že při závodech je to něco jiného.

Golden Hour Race je jiná. V šest večer vyběhnete na stejný okruh jako všichni ostatní. Po prvním kole bude slunce ještě poměrně vysoko. Po několika dalších se světlo začne měnit. Praha pod vámi dostane teplejší barvu, lidé na svahu budou sledovat horizont a vy budete dál kroužit. Možná už trochu pomaleji. Možná budete počítat, jestli se ještě jedno celé kolo vejde do limitu. A přesně po hodině je konec. Celý rok totiž běžec měří kilometry, tempo, tep, osobáky. Tady dostane šedesát minut na kopci nad Prahou a můžete si z toho udělat závod, běh s vyhlídkou. A tady si uvědomíte, proč je tak důležité absolvovat ty stovky hodin šedivého tréningu.

Závod je vyvrcholení, odměna za dřinu. A když už má mít něco zlatou třešničku na dortu, tak ať to stojí sakra za to.