Dvacet blondýn, dvacet  brunet, výška 175, váha do šedesáti pěti, černé společenské šaty, vysoké podpatky... Čekaly jsme na molu na parník. Myslím, že se nám všem honilo v hlavě, aby kolem nešla maminka, tatínek, babička nebo přítel. Loď zakotvila na čas.

Související…

VELKÝ HOLKY: Když alfa samec loví alfa samici
Věra Kudynová

Uvnitř sedělo čtyřicet mužů a spokojeně na nás třeštili oči. Kapitán nám představil oslavence, samozřejmě, že mu bylo čtyřicet, řekl, že se máme hezky bavit, a zahájil oslavu slovy „dámská volenka“. Řítila jsem se za tím svým, aby mi ho žádná nevyfoukla.

Když byla brigáda dost dobrá pro Martinu, tak jsem to brala jako kulaté razítko.

Martina mi řekla o speciální brigádě minulý týden. Přihlásila se sama, ale letěla za přítelem do Londýna, a tak mi kšeft přenechala. „Agentura hledá na loď vysokoškolačky, máš umět perfektně anglicky, být hezká a společenská. Jsou za to dobrý peníze,“ nabídla mi. „A co tam budu dělat?“ strachovala jsem se.

„Inteligentně poslouchat, usmívat se a přiměřeně mluvit. Nějaký milionář slaví narozeniny a pro své přátele a kamarády chce doprovod. Víc ti řeknou v agentuře, dají ti šaty a před akcí tě učešou a namalujou.“

Šťastné shledání

Když byla brigáda dost dobrá pro Martinu, tak jsem to brala jako kulaté razítko. Ve čtyři jsme se sešly v kadeřnictví u Vltavy a tam nás vizážistky udělaly ještě hezčí. A tam jsem se dozvěděla, kdo je oslavenec. Zastavilo se mi srdce. Třeba tam bude i on?

A byl. Navíc byl nadšený, protože byl vybraný jako první. Viděla jsem, jak mu to dělá dobře a nadýmá se. „Jsem Karel Novotný,“ představil se. To vím moc dobře, uchechtla jsem se v duchu. „Radka Jankovská,“ podala jsem ruku s úsměvem a pomyslela si, jestli bude za pár hodin úplně šťastný, že jsem ho ulovila.

Karel Novotný, obávaný profesor, poradce oslavence, mě měl příští týden zkoušet.

Povídali jsme si o všem možném, jedli, pili, představovali se s ostatními pozvanými. Bylo tam pár cizinců a ti zírali, jak Pražáci umějí žít. Vypadaly jsme podobně, takže nikdo nikomu žádnou z nás nemohl závidět. „Co studujete, Radko?“ zeptal se mě. „To je tajemství,“ vymluvila jsem se a on nenaléhal. Karel Novotný bude brzo rád, až se mě zbaví.

Před půlnocí nás pozvali hrát ruletu. „Budu vám radit,“ slíbil Karel. Tak jsem sázela, jak chtěl, a dokonce něco vyhrála. „Výhra je vaše,“ podával mi peníze. „Vy jste ale dal vklad a doporučení,“ usmála jsem se jak neviňátko. „Výhru si zasloužíte,“ rozhodl. „Já bych chtěla ale vyhrát něco jiného!“ pípla jsem.

Zkouška na palubě

Ostražitě se na mě podíval. Co se chudákovi asi honilo v hlavě? Karel Novotný, obávaný profesor, poradce oslavence, mě měl příští týden zkoušet. Nedávač, mučitel a prudič. „A co by to, slečno, mělo být?“ Z příjemného společníka se stal rázem člověk, jak ho známe z fakulty. „Budu u vás dělat zkoušku a potřebovala bych nejlepší známku.“  Aby si nemyslel, že jsem blbá, rychle jsem dodala: „Mám na dosah červený diplom.“

„Nepovídejte!“ Začala jsem se bát. Byl to dobrý nápad říct, že jsem jeho studentka? Nebyl! „Tak si vás vyzkouším rovnou tady.“ Vztekle mě táhnul ke stolku co nejdál od hudby. Po šampaňském, vínu a koňaku? Otázky byly těžké, podpásové, šel do detailů. Alkohol mi zrůžověl tváře a strach vydoloval informace, o kterých jsem netušila, že je hlava nosí.

„Vždyť všechno umíte. A výborně…“ kroutil hlavou udiveně. „A jak jste se vlastně na tuhle oslavu dostala?“ zeptal se podezíravě. „Kamarádím s vaší dcerou, Martina sem měla jít sama, ale letěla za Ondřejem. Nevěděly jsme, čí je to party.“ „Martina? Tady?“ Požádal o dvojitou whisky. Když se nakláněl přes zábradlí, aby se pořádně nadýchal čerstvého vzduchu, tak jsem pochopila, že to nikdo z nás nemáme jednoduché.

foto: Shutterstock