Sedím v kavárně se svou kamarádkou Adélou, která právě s povzdechem odložila telefon. „Víš, co udělal?“ zeptala se tónem, jakým se oznamuje úmrtí v rodině nebo zvýšení daní. „Koupil si kurz na 'probuzení vnitřního alfa vlka'. Teď tráví víkendy tím, že v lese buší do pneumatik a učí se, jak neprojevit emoci, když mu na nohu spadne činka.“

A já? Ptá se mě spíše řečnicky Adéla... Já mezitím musím psát jeho mámě k narozeninám, protože on prý řeší svou maskulinitu.

Ocitla jsem se rázem v příběhu, kde být heterosexuální ženou začíná připomínat chronickou diagnózu. Sociologové tomu říkají heteropesimismus. Je to ten zvláštní, melancholický stav mysli, kdy si uvědomujete, že vás biologický kód neúprosně táhne k opačnému pohlaví, ale vaše racionální já u toho tluče hlavou o zeď. Můžeme to nazvat i fenoménem heterofatalismu – pocitu, že vztah s mužem je sice nevyhnutelný, ale v základu odsouzený k nekonečnému cyklu zklamání a nepochopení. Je to povědomé, že?

Mankeeping aneb sekretářka cizího života

Adéla nevědomky popsala další termín, který mi v poslední době nedá spát: mankeeping. V angličtině je to trefné, v češtině jde o udržení si muže za každou cenu i za cenu vlastního překusování. A ne, dámy – a pánové, není to sport, je to dřina. Je to ta neviditelná, strukturální zátěž, kterou ženy nesou, aby udržely sociální život svých partnerů v chodu.

Na jedné straně stojí žena, která chce jen někoho, kdo pozná, kdy je potřeba vynést koš, aniž by k tomu potřeboval projektovou dokumentaci. Na druhé straně stojí muž, který si v rámci seberozvoje holí řasy, aby vypadal víc jako „predátor“.

Muži totiž v posledních letech masivně ztrácejí schopnost udržovat kamarádství a rodinné vazby. Takže nastupuje žena. Plánuje večeře s jeho přáteli, připomíná mu, že má sestra svátek, a v podstatě funguje jako externí pevný disk pro jeho emoce a sociální vazby.

Když se nad tím zamyslím, je to fascinující paradox. Ženy investují obrovské množství energie do „opravování“ mužů, kteří se mezitím na internetu učí, jak být ještě víc nedobytní. Je to jako snažit se upgradovat software u počítače, který si v rámci „sebekontroly“ dobrovolně polil klávesnici kávou, aby dokázal, že ji nepotřebuje.

Est-ce que les hétérosexuels vont bien?

Ptáme se francouzsky, protože v tomto jazyce zní všechno tak nějak jemněji. V překladu: Mají se heterosexuálové dobře? Pokud si myslíte, že je to jen můj subjektivní pocit z pražských kaváren, dovolte mi vás vyvést z omylu směrem k Paříži.

Francouz Maël Coutand založil instagramový účet @le_trema, který se stal digitálním archivem naší kolektivní hetero-zkázy. Formát je geniálně jednoduchý. Coutand se s mikrofonem v ruce a vážnou tváří reportéra ptá například v jednom tématu dne: „Dnes se ptáme: jsou heterosexuálové v pořádku?“

Následuje znělka, ze které vám naskočí husí kůže, a pak přehlídka bizáru, vedle kterého vypadá průměrný díl Výměny manželek jako Shakespearovo drama. Vidíme muže, kteří si testují „odolnost vůči bolesti“ tím, že si strkají prsty do pastí na myši. Vidíme borce, kteří se plazí po zábradlí, jen aby nemuseli šlápnout na schody v barvách duhy, protože co kdyby ta barva nahlodala jejich testosteron?

A pak jsou tu ženy. Matka s dcerou hrdě pózují s těhotenskými bříšky a oznamují, že otcem obou dětí je tentýž muž. Nebo ceremonie k odhalení pohlaví dítěte, které připomínají pyrotechnickou show v Las Vegas, jen aby se na konci z trosek budovy vyvalil modrý dým a otec rodiny začal vítězně řvát, jako by právě ulovil mamuta.

Závěr každého videa je stejný, lakonický a mrazivý: „Non!“ Ne, nejsou v pořádku.

Pasti na myši v našich ložnicích

Problém heteropesimismu není v tom, že bychom přestali muže milovat. Problém je v tom, že se propast mezi tím, co od vztahu čekáme my a co nám servíruje moderní „mužská sféra“, stává nepřekročitelnou. Zatímco my čteme o emocionální inteligenci a sdílené péči o domácnost, naše protějšky v algoritmech TikToku narážejí na návody, jak si „hacknout“ dominanci.

Je to tragikomedie. Na jedné straně stojí žena, která chce jen někoho, kdo pozná, kdy je potřeba vynést koš, aniž by k tomu potřeboval projektovou dokumentaci. Na druhé straně stojí muž, který si v rámci seberozvoje holí řasy, aby vypadal víc jako „predátor“. Kde se tito dva mají potkat? V pasti na myši?

Možná je ten všudypřítomný pesimismus jen obranný mechanismus. Způsob, jak se vyrovnat s tím, že realita randění v roce 2026 připomíná procházku minovým polem, kde miny mají podobu „fobie ze závazků“ nebo „alfa-vlků“ z Horní Dolní. Adéla nakonec dopila své latte a podívala se na mě: „Víš, co je na tom nejhorší? Že se na něj večer stejně podívám, jak spí s tou náplastí na nose, a řeknu si, že je vlastně hrozně roztomilý.“

A v tu chvíli mi v hlavě zazněla ta francouzská znělka. „Non“, pomyslela jsem si. Opravdu nejsme v pořádku. Ale aspoň o tom umíme psát vtipné články.