Moderní psychologie nás krmí termíny jako „respektování hranic“, osobní svoboda, vlastní prostor, vzájemná důvěra, ale v českých domácnostech se velmi často odehrává mnohem barvitější a realistické divadlo. A představení, kde muži mistrně inscenují počínající demenci (jako třeba ve skvělém filmu Teorie tygra) a ženy sehrají psychosomatické potíže jako v hollywoodském filmu. Proč je pro nás jednodušší předstírat zdravotní potíže anebo selhání organismu než přiznat, že nás ten druhý prostě občas k smrti dusí a že potřebujeme jen kousek svobody?

Dějství první: Když paměť na povel odejde...

Karel F. je padesátník s vizáží seriózního bankéře a vlastně má i podobně lukrativní job. Díky svému intelektu v práci řídí miliardové toky, jenže doma, jakmile se zavřou dveře jejich luxusního domu, mění se v bytost s kognitivní schopností akvarijní rybičky.

„Kájo, mohl bys dát to prádlo do pračky? Je to ten bílý knoflík,“ ozve se z vedlejšího pokoje hlas jeho ženy Simony. Karel stojí v koupelně, tupě zírá na spotřebič AEG, který vlastní pět let, a v hlavě mu běží jediná myšlenka: Když to teď totálně zvorám, příště už po mně nikdo nic chtít nebude.

Předstírat začínající kognitivní poruchu se pro něj stalo bezpečnějším přístupem než otevřený konflikt o vlastní prostor.

Jindy zase Karel sedí v kuchyni a už deset minut upřeně hledí do prázdného hrnku od kávy. Když se ho Simona zeptá, jestli nezapomněl na odpolední nákup, jen pomalu otočí hlavu a s upřímným, lehce zmateným výrazem želvy se zeptá: „Nákup? My jsme o nějakém mluvili?“ Jana si povzdechne, v duchu si poznamená, že demence se u manžela projevuje dříve, než čekala, a jde nákup zařídit sama.

Co ovšem Simona ještě (naštěstí pro ni i pro Karla) neví, je, že Karel má paměť jako slon. Jen v tu chvíli zoufale potřebuje hodinu ticha bez jejích instrukcí, kontrolních otázek a plánování každé minuty jeho existence. Předstírat začínající kognitivní poruchu se pro něj stalo bezpečnějším přístupem než otevřený konflikt o vlastní prostor.

Únik od povinností ke svobodě

Tento fenomén má v psychologii své jméno. „Strategická nekompetence“ není v dlouhodobých svazcích ničím výjimečným. Žijeme v době naprosté transparentnosti, kdy díky sdíleným kalendářům a bankovním aplikacím vidíme partnerovi až do žaludku. Jenže lidská psýcha není stavěná na život v prosklené krabici. Potřeba autonomie je jednou ze základních lidských potřeb, a pokud je potlačena neustálou kontrolou, jedinec začne podvědomě vytvářet partyzánské strategie úniku. „Je to pasivně agresivní strategie, jak se vyhnout zodpovědnosti, a zároveň si udržet image ‚hodného kluka‘, který prostě jen nemá talent na domácí práce,“ vysvětluje psycholog Tomáš Tichý. Karel ve skutečnosti nezapomněl, kde je aviváž. On jen strategicky investuje do image nepoužitelného idiota, aby si vybojoval patnáct minut, kdy může v garáži tupě zírat do zdi, a nikdo po něm nebude chtít „součinnost“.

Druhé dějství: Dech jako politický nástroj

Na druhém konci města sedí Jana. Jana je přesně ten typ „silné ženy“, která zvládá všechno. Ale má jednu slabinu. Tedy ani ne tak ona, jako spíš její tělo, které se začne projevovat, zatímco Jana je zticha. Vždycky, když její muž vyrukuje s nápadem, že by letošní dovolenou měli strávit na kolech na deštivé Šumavě s jeho rodinou, Janě se začne svírat hrdlo.

Neustálá potřeba monitorovat partnera, a samozřejmě i jeho gesta, myšlenky a pohyby, je přímým důsledkem absence vnitřního bezpečí.

Stejně tomu bylo, když její muž začal příliš tlačit na společné víkendy u tchyně nebo vyžadoval detailní reporting o jejích výdajích. Její tělo našlo cestu, jak legálně říct „dost“. Lapání po dechu je v partnerské dynamice nezpochybnitelný argument. Manžel se stáhne, ztichne a Jana získá patnáct minut izolace v ložnici, kterou tak nutně potřebuje.

Není to simulace, ale klasický stres, že bude zase nucena dělat něco, co nenávidí. Jana totiž neumí říct prosté: „Miláčku, na kole to nesnáším a tvá rodina mě vyčerpává.“ To by vyvolalo konflikt a ten by potřeboval energii, kterou Jana už dávno investovala do udržování fasády fungujícího a harmonického manželství. O tom, že tělo často přebírá roli mluvčího v momentech, kdy vědomé ‚ne‘ vnímáme jako ohrožení vztahu, píší lifestyly i odborné texty v časopisech dost často. Proti diagnóze se totiž nedá argumentovat. Nemoc je ve vztahu nejvyšším vetem, který Janě zajistí víkend v posteli s knihou, zatímco muž s výčitkami svědomí odjíždí na kola sám.

Proč se chceme mít pod dohledem

Proč se ale nejen tihle dva lidé uchylují k takovým bizarním hrám? Odpověď leží v patologické potřebě kontroly. Neustálá potřeba monitorovat partnera, a samozřejmě i jeho gesta, myšlenky a pohyby, je přímým důsledkem absence vnitřního bezpečí.

Kořenem této dusivé kontroly je téměř vždy úzkost. Kontrolující partner se ve skutečnosti neděsí toho, že by ten druhý zapomněl vynést koš, ale toho, že se mu citově vzdálí. Jak vysvětluje evoluční psycholog David Buss ve své práci The Evolution of Desire (Vývoj touhy), strach z opuštění nás nutí k teritoriálnímu chování. Jenže v moderním světě už nekřižujeme hranice kmene, ale hranice partnerova soukromí, a čím více se jeden snaží přiblížit skrze kontrolu, tím více se druhý vzdaluje skrze simulaci nezpůsobilosti. Vzniká začarovaný kruh, kde jeden stíhá a druhý blázní.

Kontrola je droga. Pokud vím, co děláš, mám pocit, že tě vlastním. A pokud tě vlastním, nemůžeš mě opustit. Jenže v momentě, kdy z manželství uděláte otevřené vězení se sdílenou polohou v iPhonu, začne ten druhý logicky kopat únikovou cestu pod hradbami. Karel kope tunelem „zapomnětlivosti“, Jana tunelem „nemoci“. Je to jako ty české vtípky o ženské migréně v posteli… Ale skutečnost je, že erotismus a touha vyžadují prostor a tajemství a totální kontrola je tedy spolehlivým zabijákem vášně.

Třetí dějství: Strategická neschopnost jako obranný val

Karel tedy pak právě „omylem“ vypral vlněný svetr své ženy na devadesát stupňů (a tohle se vážně stalo), jindy zase v bílém prádle „zapomněl“ červenou ponožku. Simona křičí, Karel se tváří jako hromádka neštěstí. V duchu ale slaví malé vítězství, protože už bude mít od pračky pokoj.

Nerovnováha v domácích pracích vede k chronické nespokojenosti, ale Karel volí cestu nejmenšího odporu. Sabotuje pokusy o rovnoměrné rozdělení povinností, aby si zachoval kapku svobody ve vlastním životě. Je to sice dětinské, ale pro Karla je to jediný způsob, jak si udržet pocit, že mu aspoň kousek času ještě patří.

Čtvrté dějství: Když tělo řekne „dost“ místo nás

Jana mezitím zjišťuje, že její psychosomatické záchvaty mají svou cenu. Její potřeba autonomie je tak potlačená, že se musí prodrat na povrch skrze dusivý kašel, migrénu nebo astmatický záchvat. „Dlouhodobé potlačování vlastních potřeb ve jménu partnerského klidu vede k chronickému stresu, který se projevuje oslabením imunity či respiračními potížemi,“ dodává Tomáš Tichý.

Investigativní pohled do českých poraden ukazuje, že muži jsou v tomto ohledu mistři v pasivní rezistenci. Předstíraná nahluchlost nebo „mužská slepota“, tedy neschopnost najít věc, která leží přímo před nimi, jsou drobnými krůčky k tomu, aby partnerka rezignovala na delegování úkolů a nechala muže v jeho mentální bublině. Ženy naopak častěji využívají emocionální nebo fyzickou křehkost, která vynucuje změnu partnerova chování skrze soucit. Obě cesty jsou ale slepou uličkou. Vedou k tomu, že spolu nežijí dvě svéprávné bytosti, ale dozorce a simulující pacient.

Jak povolit vodítko a neztratit psa? Problém Karla i Jany, potažmo nás všech, je v tom, že jsme uvěřili mýtu o „splynutí duší“. Jenže dvě duše, které úplně splynou, se dříve nebo později začnou dusit. Svoboda v manželství není hrozba, ale je to spíš jeho kyslík.

Jak tedy z toho ven?

Jedním z kroků je legalizace samoty. Tedy přiznání si pocitu, že „chci být bez tebe“ není rozvodový papír, ale ona často skloňovaná duševní hygiena. Druhým krokem je konec zraněné neschopnosti. Hlavně muži musí pochopit, že dělat ze sebe blbce ničí veškerou úctu, kterou k nim partnerka má. A taky že tu červenou várku předtím bílého prádla budou mít chvíli na talíři, proto je lepší ji odčinit. A ženy by si zase měly uvědomit, že místo předstíraných příznaků je lepší říct, že dovolenou na kolech nemají rády, ještě dřív, než se opravdu rozkašlou.

Karel nakonec pračku zapnul správně a Jana asi po čtyřech letech zase poprvé řekla, že na Šumavu prostě nejede. A svět se nezbořil.

Skutečná svoboda začíná tam, kde končí potřeba hrát divadlo. A upřímně, kdo z nás to někdy zkusil, ví, že předstírat demenci je hrozně únavné. Raději si tu svobodu vyhádejte na férovku. Bude se vám pak oběma mnohem lépe dýchat, i bez inhalátoru.