Těžko uvěřit, ale láska neumírá ani v 90 letech. Naopak, právě tehdy může být nejsilnější. Někdy jsou to právě nemocnice a léčebny dlouhodobě nemocných, kde se odehrávají příběhy, které by nevymyslel ani scénárista romantického filmu.

Můj otec je od října loňského roku v nemocnici. Vztahy nemáme zrovna nejvřelejší, protože kromě maminky měl celý život po boku ještě jednu ženu. Žil zkrátka dva paralelní životy. Maminka raději zemřela, ale jeho „paní,“ „ta druhá,“ je s ním stále. Vesele spolu švitoří do telefonu i několik hodin denně a ona, ač sama na prahu osmdesátky, za ním i o berlích dojíždí do nemocnice kus od velkého města.

Já a „ta druhá“

V prosinci to chvíli vypadalo, že otec zemře. Poměrně nečekaně to se mnou zamávalo, dokonce natolik, že jsem se „té druhé“ ozvala. Do nemocnice jsme pak přišly spolu. Otec měl toho času hadičky z nosu a všude možně. Ale když nás uslyšel společně, ožil. „Kristýno, já jsem tak rád, že jsi Marii konečně přijala,“ řekl. Sice to vypadalo jako blouznění a pro mě i částečně bylo, protože jsem nikoho nepřijala, ale otce toto spojení skutečně postavilo na nohy. A mně jen připomnělo příbeh, když před lety v nemocici umírala maminka. Já jsem ji bohužel nestihla, ale bratr mi pak vyprávěl, že když jí táta řekl moje jméno a že jsem na cestě, přístroje se splašily a maminka ještě na chvíli začala vnímat.

Láska se nevzdává ani ve chvíli, kdy vám táhne na devadesát a v žilách vám místo prosecca koluje lektvar z kapačky.

Ano, je to tak. Lidé, kteří vypadali, že zemřou, s příchodem jejich milované osoby otevřou oči. Lékaři jsou skeptičtí, ale stačí jeden dotek, jedno vyznání, a vše je najednou jinak.

Stáří jako romantický začátek

Ano, stáří není konec, naopak je to někdy ten nejjemnější začátek. Zvlášť, když po boku stojí někdo, kdo vás miluje. Zázraky existují, a pokud jste si mysleli, že romantika patří jen do filmů s Kate Winslet nebo Julií Roberts, pak jste na omylu.

Láska se totiž nevzdává ani ve chvíli, kdy vám táhne na devadesát a v žilách vám místo prosecca koluje lektvar z kapačky. A jsou to často právě nemocnice nebo léčebny dlouhodobě nemocných, kde se často odehrávají poslední kapitoly lidských příběhů. Zde se probouzejí city, které mají sílu vrátit člověka zpátky do života. Láska tu není jen útěchou, ale pro některé pacienty je doslova důvodem, proč zůstat. Proč znovu jíst, proč dýchat. Proč žít.

Moment, kdy i profík brečí jako dítě

V oné zmiňované nemocnici, kde otec pobývá, je v jiném patře i paní Hana (94). Ta přežila mozkovou příhodu a několik týdnů po ní nepromluvila jediné slovo. Ležela tiše na pokoji v LDN, bez zájmu o okolí. Jak dnes říká její syn Josef H. (53 let), měla oči přivřené, tělo ztuhlé a její duše už byla jakoby vzdálená. Lékaři jí nedávali mnoho šancí na návrat. A pak přišel den, kdy dorazil její manžel, pan Antonín, o rok starší pán se srdcem rytíře. Naklonil se k ní, pohladil ji po vlasech a řekl: „Haničko, vstávej. Bez tebe mi ten svět nedává smysl.“ A v tu chvíli se stalo něco, co pan Josef i pečovatelé v léčebně popisují dodnes s husí kůží: paní Hana poprvé po týdnech otevřela oči, slabě se usmála a zašeptala: „Ty jsi tady.“ „Byla to magie,“ říká Josef, který u toho okamžiku byl. „A od té chvíle začala maminka mluvit. Den po dni, slovo po slově. Vstala z mrtvých, a doslova – kvůli němu. A její ošetřovatelka nikdy ten moment nevymazala z hlavy. Dodnes říká, že v tu chvíli nebyla zdravotník, ale brečela jako malá holka.“

Psychologové tento moment nazývají „emoční restart“. Moment, kdy tělo dostane důvod k návratu.

Láska jako léčebný faktor

Možná to zní jako až příliš rozervaná dekadentní báseň, ale věda je překvapivě na straně romantiků. Když člověk cítí hluboké citové pouto, a to zejména ve stresujícím nebo zdravotně labilním období, v těle se i dle studií aktivují silné biochemické procesy. Hlavní roli hraje oxytocin,  přezdívaný také „hormon lásky“. Ten se neuvolňuje jen při zamilování nebo orgasmu, ale i při něžném doteku, slovní intimitě nebo vzpomínce na milovaného člověka. A právě oxytocin umí tlumit stresovou reakci, posilovat imunitní systém a podporovat regeneraci tkání.

Její úsměv měl v sobě vzpomínky na šedesát let sdílených víkendů, neustálých zbytečných výčitek i milionů švestkových knedlíků, které Jan miloval.

Tato pět let stará studie potvrzuje, že oxytocin snižuje zánětlivé markery v těle a může urychlit rekonvalescenci po fyzickém i neurologickém traumatu. Jinými slovy, když vás někdo drží za ruku a říká, že vás miluje, vaše tělo nespí, ale léčí se. Harvardská studie, která sledovala více než 80 let životy mužů z různých vrstev společnosti, dospěla k překvapivě prostému závěru: klíčem ke zdravému a šťastnému stáří nejsou vitamíny ani peníze, ale kvalitní mezilidské vztahy.

Psycholog Viktor Frankl, který přežil koncentrák a později založil logoterapii, to shrnul legendární větou: „Ten, kdo má důvod žít, snese téměř cokoli.“ V případě lidí na sklonku života, kteří mají skutečné zdravotní problémy, je tímto důvodem často právě partner. Manžel, žena, někdy láska, která nikdy nebyla naplněna, ale pořád existuje.

Spolu ve zdraví i v nemoci

Božena Majerová (88 let) a její manžel Jan (92 let) jsou příběhem z okruhu naší rodiny. Poznali se na malé vesnici ve čtvrté třídě a jako spolužáci se prý nepřestali hádat. A milovat. Vzali se v roce 1956, postavili dům, vychovali tři děti a rozdělili si úkoly: on se staral o dům, Boženka o rodinu a všechno ostatní. „My jsme se prostě nikdy nerozešli,“ říkala mi Božena s úsměvem, když jsem byla sama na vysoké a měla poprvé zlomené srdce. Její úsměv měl tehdy v sobě vzpomínky na šedesát let sdílených víkendů, neustálých zbytečných výčitek i milionů švestkových knedlíků, které Jan miloval.

Když se mnohem později Jan dostal do LDN s těžkým zápalem plic a ztratil samostatnost, Božena to nevydržela. Sama byla v jiné léčebně kvůli srdeční arytmii, ale po týdnu požádala o přeložení. „Chci umřít vedle něho, ne sama,“ řekla pečovatelce. A k překvapení zdravotního personálu bylo její přání vyslyšeno. Zařídili, aby se manželé mohli sejít alespoň na stejném oddělení, ve vedlejších pokojích.

Jakmile se Jan dozvěděl, že Božena spí za rohem, začal znovu jíst. Zmizela apatie, přestal odmítat léky. A hlavně, začal se usmívat. Zdravotní sestra z prachatické nemocnice Radka si to pamatuje dodnes: „Jeho saturace se zlepšila o dvacet procent během pár dní. Říkal, že musí být fit, protože Božena nesnáší, když si stěžuje.“ O dva týdny později už chodil s chodítkem až k jejímu pokoji.

Mozek seniora reaguje na lásku jinak než v mládí, citlivěji, příměji a s menšími filtry ega.

„Ano, podobné chování u starých lidí není náhoda a skutečně se děje,“ komentuje případ lékařka  Petra Špatenková, psychogerontoložka. „Když člověk dostane emoční motivaci, mozek a tělo zareagují. Láska není romantická rekvizita, ale je to skutečně spouštěč neuronálních okruhů, které podporují adaptaci, vůli, i uzdravení.“

Muž, který se vrátil zpět

Poslední příběh znám jen z doslechu od své kamarádky. Pan František Michalík (†89 let), bývalý hodinář, byl v léčebně dlouhodobě nemocných kvůli selhání ledvin a komplikovanému srdečnímu stavu. Podle kamarádky měl za sebou už dva kolapsy a ten poslední, který přišel v listopadu 2020, vypadal jako definitivní. Zdravotní záznamy uvádějí: „Zástava srdeční činnosti. Bezvědomí. Neúspěšná resuscitace po tři minuty.“ Lékaři už tehdy oznámili rodině, že konec je blízko.

Ale František měl ještě jedno nevyřízené setkání. „Rande“ s Marií, manželkou, se kterou žil 64 let. Nemohla dorazit dříve, protože musela jet autobusem, ale když konečně přišla, v místnosti bylo ticho. František jen klidně ležel, bez reakce. Marie se nad ním sklonila a šeptla mu do ucha: „Františku, jsi tady? Mám tě ráda. Nechoď ještě.“ A v tu chvíli se stalo něco nepochopitelného – jeho ruka sebou cukla a monitory začaly reagovat. Něco podobného, co se stalo mé mamince, když táta tehdy vyslovil, že jsem na cestě.

„Byla to klinická smrt. On už opravdu nebyl tady,“ řekla tehdy údajně zdravotní sestra. „Ale pak se něco zlomilo. Když uslyšel její hlas, srdce znovu začalo pracovat. Jako by si řekl: Počkej, ještě na chvilku musím.“ František byl pak ještě dva týdny při vědomí. Nechodil, nemluvil, ale usmíval se. A držel Marii za ruku, dokud skutečně neodešel.

„Vědomí je částečně autonomní, ale hluboké vztahové vazby mohou doslova probudit člověka i v hraničních situacích,“ říká Petra Špatenková „Říkáme tomu afektivní impuls, silný emoční podnět, který působí na mozek jako restartovací signál.“

Láska skutečně překoná vše

„Když máme pocit, že nás někdo potřebuje, nebo že ještě někoho potřebujeme my, mozek si sám vytvoří důvod, proč nevypnout. A to má obrovský fyziologický dopad.“ Podle Špatenkové totiž mozek seniora reaguje na lásku jinak než v mládí, citlivěji, příměji a s menšími filtry ega. „Naše citlivost na doteky, vlídnost a vztahy se ve stáří zvyšuje. Nejen psychicky, ale i biologicky. Zvyšující se hladinu oxytocinu a serotoninu u lidí ve vyšším věku při kontaktu s milovanou osobou změřili mnozí výzkumníci. A právě tyto hormony snižují hladiny kortizolu (stresového hormonu), zlepšují krevní tlak, a dokonce ovlivňují hustotu šedé hmoty v určitých oblastech mozku.“

Psychologové hovoří také o tzv. vztahovém placebo efektu. Pokud člověk věří, že ho někdo miluje a že pro něj jeho život má hodnotu, jeho tělo se začne chovat, jako by mělo budoucnost. „Je to jedna z nejsilnějších forem psychoneuroimunologické reakce,“ říká doktorka Špatenková. „Ač to zní neuvěřitelně, někteří lidé se skutečně uzdraví, protože jim někdo řekne, že na ně čeká doma.“

Nikdy neházejte flintu do žita a lásku za hlavu

Možná si to málokdo uvědomuje, ale stáří je ideální půdou pro hlubokou lásku. Už ne tu bouřlivou a dramatickou, ale spíš klidnou a pevnou jako skála. A právě tato forma lásky má největší dopad na zdraví. „Ve vyšším věku se oslabuje orientace na výkon, kariéra už není tak důležitá, děti jsou pryč. A najednou zůstane to jediné, co je trvalé. Vztah, který se stane středobodem života,“ říká profesorka Susan Pinker z McGill University, která zkoumá sociální vazby a stárnutí a je autorkou mnoha bestsellerů.

Výzkumy rovněž potvrzují, že senioři, kteří mají silný partnerský vztah, vykazují výrazně nižší riziko deprese, demence a zánětlivých onemocnění. Dokonce i srdeční arytmie u pacientů ve stáří reagují pozitivně na kontakt s blízkou osobou.

Ještě neodcházej!

Láska ve stáří není sentimentální přívěsek ani sladkobolný závěr jako z Titanicu. Pro některé pacienty je to doslova životabudič. Když neléčí infuze, léčí telefonní hovory a zprávy jako u mého otce. Když nezabírá terapie, zabere polibek. A někdy se dokonce stane, že člověk „na druhém břehu“ otevře oči jen proto, že někdo druhý ještě nechce, aby odešel.

A co bychom si z těchto příběhů měli odnést my? Jednoduché pravidlo, že stáří se zbavuje zbytečností. Mizí potřeba předvádět se, něco si dokazovat. Lidé si konečně uvědomí, co je důležité. Někteří ale bohužel až moc pozdě. Právě to, že staří lidé konečně milují tak, jak opravdu cítí, dává jejich vztahu ve stáří neuvěřitelnou hloubku, čistotu, soucit a něhu. Už dávno nejde o intimní radosti, ale o spojení. A o vědomí, že když přijde poslední výdech, někdo vás drží za ruku.

Jestli vám tedy někdy bude také devadesát a někdo vám šeptne „ještě neodcházej“, možná zjistíte, že stáří není konec. Je to začátek toho nejopravdovějšího citu, jaký život nabízí.