V knize, která vyšla pod názvem Pod rouškou šikany, mapuje příběhy 27 žen, které se ve zdravotnictví s různými formami šikany setkaly. Cílem této autorčiny prvotiny je zamyšlení nad osudy jednotlivých postav i nad tím, proč se z dříve tak prestižního oboru stala práce, do které se nikdo příliš nehrne.

Co vás vedlo k tomu napsat knihu, která se zaměřuje na příběhy zdravotních sester, jež se setkaly se šikanou na pracovišti? Je to tím, že vy sama jste zdravotní sestra? Proto jste se na tuto problematiku zaměřila

S problémem šikany se setkáváme prakticky ve všech možných profesích. Já jsem se tématu v našem oboru začala věnovat z toho důvodu, že mě zajímal nedostatek sester ve zdravotnictví. Ve všech zprávách se stále dokola řeší finance a změny ve vzdělávání sester. Ale nikdo nezmíní fakt, že i špatné vztahy na pracovištích jsou problém, proč se k nám do systému sestry nehlásí a mnohé odcházejí. Nové nepřicházejí, protože sestřičky v pozici studentek v rámci praxe vidí, jak vztahy na jednotlivých pracovištích vypadají. Často tak ztrácí motivaci k tomu se tomuto povolání dále věnovat.  

Jaký váš pohled na tuto problematiku? Myslíte, že když by se šikana na pracovišti (vy)řešila, bylo by sester více? A jaké další důvody odchodu sester vnímáte?

Myslím si, že kdyby se začala tato problematika více otevírat a mluvit o ní nahlas, řešit a nezametat pod stůl, tak by se sestřičky do systému rády a s chutí vrátily. Určitě je nutné zavést i preventivní opatření v podobě například teambuildingových akcí, aby spolu lidé netrávili čas pouze v práci, ale i mimo ni při nějakém zábavném programu a poznali se více i z lidské stránky, nebo formou různých pravidelných porad, seminářů, pracovních obědů apod.

Sestry v celé zemi odvádí všude stejnou práci, mají stejné povinnosti, ale finanční ohodnocení je na mnoha místech velice rozdílné.

Pokud se začnou objevovat první náznaky šikany či nějaké menší konflikty, včas a v klidu je začít řešit. Ve chvíli, kdy se začne opravdu něco s touto problematikou dělat, pak se všem bude lépe dýchat a možná se nám změní celková nálada ve zdravotnictví, protože si troufám říct, že opravdu není optimální. Je cítit na každém kroku, že šikanu sestry zažívají a je jim z toho smutno, protože ji nikdo nechce řešit. Kolik sester, které tuto profesi chtějí dělat, musí ještě ze systému odejít, aby se všem otevřely oči?

Další důvod je určitě příliš zdlouhavé vzdělávání všeobecných sester. Pro někoho je opravdu dlouho studovat na všeobecnou sestru minimálně pět let. To už si člověk řekne, že mohl jít rovnou na medicínu. Studium střední zdravotnické školy není jednoduché, kromě běžných předmětů studujete i klinické a další předměty -interní lékařství, chirurgii, ošetřovatelství, pediatrii, patologii, biologii, somatologii a ve vyšších ročnících přibude ještě navíc praxe. Není to lehké studium a na vysoké škole je studium bráno ještě více do hloubky, a ne každý na to má hlavu či možnost studovat prezenční formu studia.

Má na to vliv například i finanční ohodnocení sester?

Platové ohodnocení sester není špatné, ale mohlo by být lepší. Velké rozdíly jsou poznat v tom, kde žijete, na to si sestry opravdu hodně stěžují a mají v tom pravdu. V Praze má sestra lepší podmínky, je zde větší výběr zaměstnavatelů, ale i finanční ohodnocení je všude jiné a může si tak každá vybrat to, co jí nejvíce vyhovuje.

Na Moravě nebo v severních Čechách či v jiných oblastech je zaměstnavatelů méně a finanční ohodnocení nedostatečné. Sestry jsou tak stavěné do pozice, kdy tuto práci chtějí vykonávat, ale musí vzít to, co se nabízí. Mají tak menší výběr a daleko menší možnosti. Proto některé sestřičky, které šikanu zažívají, nemohou odejít jinam, protože nemají kolikrát kam.

Sestry v celé zemi odvádí všude stejnou práci, mají stejné povinnosti, ale finanční ohodnocení je na mnoha místech velice rozdílné. Přitom inflaci, zdražování nájmů, potravin pociťujeme všichni stejně.

Jak velkou roli podle vás v nedostatku zdravotních sester hraje právě zmíněná šikana na pracovišti?

Myslím si, že když si každý přečte ve zdravotnických skupinách na Facebooku reakce sester na problematiku šikany, tak najdeme odpověď na tuto otázku celkem rychle. Schválně jsem ponechala i své příspěvky, ve kterých hledám sestřičky do knihy, protože sestřičky tam problematiku šikany začaly ve velkém rozebírat.

Byla jsem svědkem toho, jak se o ní podřízení přede mnou baví. Nevěřila jsem vlastním očím a uším, nechtěla jsem být součástí takového týmu.

Najdete jen pár sester, které se se šikanou nepotkaly a velice se diví, že je něco takového v naší profesi vůbec možné. Bývala jsem také taková, divila jsem se. Byla jsem však mladá a nepřikládala jsem tomu nějaký větší či hlubší význam. To, jak se hluboce mýlím, jsem zjistila o pár let později.

Pokud by ty reakce sester někoho zajímaly, stačí projít například skupinu Odbory a nelékaři, ta je tuším otevřená všem.

Zmínila byste jeden konkrétní příběh šikany ve stručnosti, ideálně s dobrým koncem?

V knize je problém najít příběh s dobrým koncem, bohužel. Ale mohu sdělit svou prakticky čerstvou zkušenost z kontroly u lékaře po operaci. Panu doktorovi, který mě operoval, jsem věnovala knihu za odměnu. On mi dal do života první jizvy, já jemu první knihu. Pak byl odvolán k operaci a sestřička se zeptala o čem ta kniha je. Tak začal náš rozhovor.

Svěřila se mi, že také zažila šikanu od své nadřízené. Dohnalo ji to až k vyhledání odborné pomoci. Chtěla podat výpověď, ale nakonec jí přemluvila staniční z jiného oddělení, aby nikam neodcházela a šla na oddělení k ní. Sestřička teď pracuje na jiném oddělení, má svůj klid a pokračuje v zaměstnání i přes důchodový věk. Bylo na ní znát, že se jí o tom stále špatně mluví a bylo jí líto, že něco takového musela v naší profesi zažít.

Jak se vám podařilo oslavit tolik žen a získat do své knihy dohromady 27 příběhů? Jsou to ženy z různých zdravotních zařízení?

Pomohly mi sociální sítě. Na Facebooku existují početné skupiny, kde se zdravotníci potkávají, diskutují a sdílí svůj profesní život. Byla to ta nejjednodušší cesta, jak oslovit sestry z celé země. Příběhy jsou z různých pracovišť – domovy seniorů, oddělení z nemocnic, ale i z ambulantního sektoru.

Kolik zdravotních sester jste dohromady oslovila? A kolik z nich vám odepsalo, že se s šikanou na pracovišti setkalo?

Přišlo mi asi 66 zpráv. Jenže, jak už to bývá, nejdříve všichni chtějí, a pak se přestanou ozývat. Ale já jsem s tím trochu počítala, protože to téma není vůbec lehké a člověk si potřebuje v hlavě srovnat, jestli se chce cizímu člověku s něčím tak osobním svěřit. Já jsem si říkala, že bude tak akorát počet do 30 příběhů, protože lidé čtou raději něco pozitivního než negativního a depresivního.

Můžete popsat, o jakou formu šikany na pracovišti se nejčastěji jednalo?

Setkaly se s šikanou jak od nadřízených, tak od sester na stejné pozici. Takže bych řekla, že je to tak napůl.

Jak jste vy sama za svou dvacetiletou kariéru ve zdravotnictví vnímala vztahy na pracovištích. Zažila jste také šikanu některé z vašich kolegyň či kamarádek?

Já jsem měla neskutečné štěstí na perfektní týmy. Možná to bylo tím, že jsme měli všichni práce nad hlavu. Nebyl čas řešit, kdo jaký má titul nebo jestli toho někdo umí víc než ten druhý. Po škole jsem začínala ve FN Plzeň na Lochotíně a to byla pro mě ta nejlepší škola.

Zásadní je, nedávat vedoucí pozici lidem, kteří nejsou správnými leadery. Nedávat pozice za „odměnu“, z přátelství apod.

S kolegyněmi jsme se i přes náročnost oddělení celkem dost nasmály. Pracovala jsem tehdy na lůžkovém oddělení I. interní kliniky, která poskytuje diagnosticko-léčebnou péči v celém rozsahu vnitřního lékařství. Interní obory mě od té doby provází prakticky celý profesní život. V nemocnicích nás bylo na oddělení hodně, ale vždy jsme k sobě byly slušné a pomáhaly si. S mnohými jsem dodnes v kontaktu a podpořily mě i ve vydání knihy, za což jim touto cestou moc děkuji.

Moje blízká kamarádka zažila šikanu od svých podřízených i nadřízených. Ona pro mě byla impulsem, který rozhodl o tom, že knihu napíšu. Protože jsem v jednom případě byla svědkem toho, jak se o ní podřízení přede mnou baví. Nevěřila jsem vlastním očím a uším, nechtěla jsem být součástí takového týmu. Byla jsem najednou vtáhnuta někam, kde byla těžká zloba, intriky a pomluvy na prvním místě. Dodnes nechápu, co je k tomu vedlo, protože moje kamarádka tehdy v pozici vrchní sestry, je velice oddaná své profesi, nesmírně vzdělaná a chytrá sestra, která by řadě sester mohla jít velkým příkladem a já jsem ráda, že jsem ji v roce 2021 poznala.

Právě šikana v práci je často téma, o kterém se málo mluví. A ti zaměstnanci se často bojí o tom hovořit. Měla by kniha motivovat k tomu, že je důležité nemlčet a svěřit se s tím?

Ano. To je můj hlavní záměr. Chtěla bych, aby si uvědomili, že nejsou nikdy sami. Vždycky se najde člověk, kterému se mohou svěřit. Ať už je to někdo z rodiny či kolegyně z práce nebo někdo z blízkých přátel. Zásadní je začít problém řešit a nenechat ho dojít příliš daleko, kdy se člověk začne ničit psychicky i fyzicky. Nežijeme život proto, abychom trpěli.

Jak vlastně obecně s touto problematikou bojovat, co by se mělo změnit, aby k tomu nedocházelo?

Myslím si, že je důležité vědět, na koho se v zaměstnání mohu obrátit, když se mi něco takového začne dít. Když budu hovořit za sestřičky, tak mnoho z nich vám řekne, že neví, za kým jít a na koho se s důvěrou mohou obrátit.

Začlenit tuto problematiku je třeba minimálně na střední škole, která studenty do profese již připravuje. Do osnov středních zdravotnických škol, policejních škol, vojenských škol a dalších škol spojených s pomáhající činností bych to začlenila povinně.

Dále je určitě důležité vzdělávat vedoucí pozice ohledně této problematiky, aby uměly problém řešit, a ne nad ním zavřít oči a dělat, že se nic neděje. Zásadní je, nedávat vedoucí pozici lidem, kteří nejsou správnými leadery. Nedávat pozice za „odměnu“, z přátelství apod.

Zmiňujete, že mnohé z dotyčných sester a dalších zdravotních pracovnic skončily v péči psychologů. Myslíte, že jim psychicky pomohlo mít tu možnost svěřit se s tím, co je potkalo, takto veřejně? Že se o tom začalo více mluvit?

Určitě. Některé mi napsaly, že tím, že se mi mohou svěřit a toto téma otevírám, vnímají jako určitý druh terapie a jako způsob vyrovnání se s tou zkušeností. Další se svěřily i z toho důvodu, že už nechtějí přihlížet tomu, co se nám v profesi rozmáhá, protože je to také trápí a není jim to jedno.

Myslíte, že by se o tomto mělo učit i ve škole – obecně o možnosti šikany na pracovišti nejen ve zdravotnictví, ale i v dalších oborech?

Ano. Rozhodně si myslím, že začlenit tuto problematiku je třeba minimálně na střední škole, která studenty do profese již připravuje. Do osnov středních zdravotnických škol, policejních škol, vojenských škol a dalších škol spojených s pomáhající činností bych to začlenila povinně.

Co byste doporučila ženám, ale obecně každému, kdo čelí šikaně? A jak vlastně poznat, že se jedná o šikanu? 

Pomluvy, ponižování, urážky, různé narážky, zbytečné úkolování nesmyslnými úkoly, schválnosti, naopak pak izolace šikanovaného od ostatních apod. To jsou prvotní projevy, které se stupňují.

Určitě bych doporučila nenechat si to pro sebe a jít za někým, komu se mohu s důvěrou svěřit – pokud je to nadřízená osoba, tím lépe, ale většinou začínáme u přátel, protože hledáme podporu a pochopení. Přítel by vám je měl poskytnout.

Poté je vhodné vše řešit písemnou formou s nadřízeným, pokud to nepomůže, tak s vedením zařízení. Zaměstnavatel je povinen situaci prošetřit. Je však nutné počítat s tím, že situace, kdy dochází k prošetřování, nebude příjemná. A právě z tohoto důvodu se často stane, že člověk v roli oběti raději mlčí. Musíte mít důkazy o tom, že se šikana na pracovišti skutečně odehrává. Například nahrávky, schované e-maily, fotografie v případě, že dochází k nějakému poškozování věcí, apod. A samozřejmě svědky, kteří vás podpoří a budou schopni vypovídat. To bývá největší problém, protože všichni chtějí mít svůj klid.

Související…

Důsledek HELLP syndromu: Veronika porodila miminko do dlaně
Martina Malá

foto: se svolením Blaženy Hlasové, zdroj: Autorský článek