Pomáhá s tím i její institut sexuality a vztahů Freya: „Existuje mýtus, že lidé ve vyšším věku tyto potřeby nemají. To ale není pravda, jen je potlačují, což může vést k negativním důsledkům,“ říká Šídová.

Organizace Freya se mimo jiné zabývá sexualitou lidí ve vyšším věku. Jaké vnímáte potřeby v této oblasti?  

Z pohledu personálu v sociálních zařízeních pro seniory a seniorky jde hlavně o to, že oni vůbec nevědí, jak to téma uchopit. Je to pro ně složité podobně jako paliativní péče. Téma sexualita a téma smrti jsou pro ně těžká témata a přístup personálu se značně liší. Často je pohled na tato témata ovlivněn především tím, co jsme v životě prožili, kde jsme vyrůstali a jak nás to formovalo v průběhu života. V případě sexuality je v tuto chvíli nejdříve potřeba nastavit jasné a jednotné postupy a metodiku.

Zároveň mám takové osobní přání, aby vždy v každém zařízení byl někdo, kdo se tomu tématu věnuje hlouběji, nějaký specialista na téma sexuality, na kterého se může personál i klienti obrátit, když si nebudou vědět rady nebo v tom nemají kompetence. Stále hodně lidí v sociálních službách se necítí na to téma sexuality řešit a nějakým způsobem ho otevírat, protože je to pro ně i osobně těžké. Takže jde o nepokryté téma, které některá zařízení příliš neřeší. To ale v dnešní době není úplně v pořádku. Je to základní lidská potřeba, kterou máme všichni. I lidé ve vyšším věku mají mít příležitost ji uspokojovat způsobem, který neporušuje zákony a je v souladu s pravidly daného zařízení. 

A jak téma sexuality vnímají sami klienti či klientky? 

V současnosti se na tuto otázku snažíme odpovědět výzkumem, který je v procesu. Zatím víme, že hlavní potřeba je, aby téma sexuality bylo v domovech pro seniory vůbec přítomné. Jde ale i o soukromí. Lidé v těchto zařízeních často nemají jednolůžkový pokoj, takže není třeba snadné, aby si pozvali kohokoliv na pokoj a byli s ním o samotě. 

V jednom domově pro seniory nedávno nakoupili časopisy Playboy a v antikvariátech knihy s erotickou tématikou. Ať si každý vybere, co chce číst. Jde přeci o dospělé lidi.

Nebo chybí místnosti, kde by mohli být lidé sami anebo s někým blízkým. A někdy je složité, aby některé informace o jejich vztahu zůstaly pouze mezi nimi. Mnohdy tam žije mnoho lidí a mohou se tam šířit různé fámy či drby. Prolíná se tam hranice mezi soukromým a veřejným, a to i ze strany personálu. 

S tím by tedy měl pomoct ten specialista?

Když někdo v zařízení pro seniory pracuje s tématem sexuality, může být pro klienty jistou zárukou soukromí. Může za ním přijít senior či seniorka, že se chtějí s někým sestěhovat a mít třeba prostor pro sex nebo si chtějí pořídit erotickou pomůcku. Stává se, že člověk přišel z domu, kde žil aktivním sexuálním životem, a chce v tom pokračovat, tak třeba chce domluvit sexuální asistentku nebo ženu ze sexbyznysu. Tito lidé pochopitelně chtějí, ať to zůstane v co nejužším kruhu lidí a nesdílí se tyto informace v celém týmu pracovnic či mezi ostatními klienty. Je pro ně velmi nepříjemné, když se to pak šíří domovem. Mohou se toho obávat až tak, že se ostýchají o tyto věci říkat. 

Jak by mělo vypadat, řekněme, přátelské nastavení pro sexualitu? 

Důležitá je třeba vizualita prostředí. Všimněte si, že když navštívíte nějaké zařízení pro seniory, vypadá to tam někdy jako v mateřské školce. Nechci to shazovat, ale najdete tam výrobky, které dělají v dílničkách, nebo výzdoby z dýní. To je skvělé, ale chybí tam některá témata, kterými tito lidé žijí a která je oslovují. Třeba obrazy spojené se vztahy, sexualitou. V jednom domově pro seniory jsem viděla například obrazy hereček v seniorském věku, které nafotily takové odvážné fotky. A vypadalo to moc hezky, odkazuje to na ženskost, živost, energii. Samozřejmě jde o míru, a když je ten prostor přesexualizovaný, taky to není v pořádku. 

Nebo v podstatě v každém domově pro seniory mají umělecké aktivity, třeba malbu. Ale malují tam většinou krajiny. A nás by zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby malovali něco na téma erotika nebo sexualita. Ty obrazy se pak většinou vystavují někde v prostoru, jak by se tedy ta atmosféra proměnila? Nebo proč to téma není obsaženo v tamních knihovnách? V jednom domově pro seniory nedávno nakoupili časopisy Playboy a v antikvariátech knihy s erotickou tématikou. Ať si každý vybere, co chce číst. Jde přeci o dospělé lidi. 

Tím i to zařízení dává najevo, že to téma není tabu…

Přesně. Personál tím říká: „Sexualita je tady v pořádku.“ Je to ale i o zdánlivých maličkostech, které však znamenají hodně. Třeba informační nástěnky v řadě případů evokují jen medicínský přístup a najdete tam hlavně ordinační hodiny lékařů. Všichni samozřejmě potřebují lékaře, ale je to takové deprimující. Některá zařízení nástěnky upravují a dávají tam i články o vztazích, navazování vztahů a obecně o sexualitě. Existují i výjimky, kde jdou ještě dál a přichází s aktivizačními službami, jako jsou dámské či pánské kluby nebo nedělní promítání filmů obsahující erotiku či témata sexuality ve vyšším věku. Tím vším to téma otevírají a normalizují. 

Jak na to reagují klienti? 

Tam, kde jsem to zaznamenala, nastavování práce se sexualitou probíhá chvíli a zatím nejsem schopna vyvodit závěry. Ale jsem v kontaktu s jednou paní ředitelkou, za kterou přišla skupina žen, že chtějí pustit porno. Ji to trochu překvapilo a bylo to pro ni těžké téma, takže rozmýšlela, jestli jde o dobrý nápad. Ale ony o to fakt stály, takže promítání proběhlo. 

Zatímco třeba v Norsku stát nastavil opatření, jak s tématem pracovat a to, že musí být v pobytových zařízeních nějak ukotveno a řešeno, u nás to neexistuje.

Podle jejích slov to byl nejhezčí večer, na který ráda vzpomíná, protože se tam ty ženy nikdy tak hodně nenasmály jako ten večer. Komentovaly to a povídaly si o tom, dokonce pak měla jedna z žen přijít s tím, že si právě chce pořídit nějakou pomůcku, protože zjistila, že naplňování sexuality ji stále láká. Jediný problém tehdy byl, že se o tom zařízení ve městě mezi místními začala šířit kritika, že tam pouští porno.

Jakou spojitost to má s mýty kolem sexuality seniorů? 

Pravděpodobně velkou. Existuje zažitá představa, že lidí ve vyšším věku se už sexualita netýká. Pro řadu lidí je těžké si představit, že by babička nebo dědeček provozovali takové aktivity nebo o ně měli zájem. Nevidíme to nebo to nechceme vidět, jako by to ke stáří nepatřilo. Ještě horší to je, pokud je daný člověk právě v pobytovém zařízení, ne-li na vozíku. To už je pak běžně vnímáno tak, že tito lidé vůbec nemohou naplňovat své potřeby nebo že je nemají. Ale tak to není. Navíc potlačování potřeb může vést k nepříjemným následkům. Když člověk nemůže naplňovat své potřeby tak, jak by chtěl, a naopak je potlačuje, je přirozené, že dojde k explozi, například vzteku a napětí, směrem ven. 

Což pravděpodobně může vést i k dalším negativním důsledkům…

Může, ale je podle mě lepší to otočit. Protože když sexualita není tabu a aspoň v nějaké podobě je naplněna, pak to může mít velmi pozitivní vliv na život daného člověka. Ze zahraničních výzkumů, ale i ze zkušeností pracovníků, se kterými jsme v kontaktu, vyplývá, že naplnění těchto dříve nenaplněných potřeb může vést k lepšímu spánku, klidu, ale i třeba tomu, že se tito lidé více usmívají nebo přestávají brát antidepresiva. Člověk s uspokojenou sexualitou je šťastnější, spokojenější a radostnější, jde o prevenci před onemocněními spojenými se stářím. Pomáhá třeba zpomalovat rozvoj demence. A hlavně je to potřeba jako každý jiná. Takže její naplnění je zásadní pro náš život a pro chuť do života. 

Jak se k sexualitě staví stát? Existují nějaká pravidla pro sociální zařízení, jak k tématu přistupovat? 

Zatím ne. Zatímco třeba v Norsku stát nastavil opatření, jak s tématem pracovat, a to že musí být v pobytových zařízeních nějak ukotveno a řešeno, u nás to neexistuje. Máme standardy sociálních služeb a existují metodiky pro pobytová zařízení, ale sexualita tam buď vůbec obsažená není, nebo je skrytá tak, že jakoukoliv zmínku musíte složitě hledat. Kancelář veřejného ochránce práv se při kontrolách v sociálních zařízeních o téma sexuality zajímá, ale ombudsman může dát pouze doporučení  na změnu. Neexistuje žádné nařízení a je to tedy celé na dobrovolnosti osvícených ředitelů a ředitelek. 

Máte data o tom, kolik takových osvícených ředitelů je?

Těch zařízení je tolik, že nemáme, ale jsem přesvědčená, že je to maximálně polovina. Ze zkušenosti víme, že některá zařízení by to řešit chtěla, ale zároveň musí řešit řadu dalších témat a problémů. Sexualita v takových případech jde stranou s tím, že se to vyřeší později. Není to vnímáno tak důležitě, přitom jde o fyziologickou potřebu, která se prolíná celou Maslowovou pyramidou potřeb. 

Vy jste do Česka přinesla téma sexuální asistence a vaše organizace tady tuto službu zaštiťuje. Jak se liší od běžného sexbyznysu?

Především v tom, že ne všechny sexuální asistentky poskytují sexuální služby. Je tam určitý přesah. Může jít i o služby jiného charakteru, které do sexbyznysu nepatří, takže se nedá zobecnit, že jde o sexuální pracovnice. Každá asistentka musí projít výcvikem, má podepsaný etický kodex a musí znát potřeby dané cílové skupiny. Existují pravidla sexuální asistence, jako třeba omezená frekvence setkávání, aby nedocházelo k závislosti na dané službě. Asistentka se s klientem nemůže potkávat několikrát do týdne, ale maximálně jednou za tři týdny.

Z jednoho zařízení nám volali, že mají muže v terminálním stádiu a že se těmto lidem vždy snaží splnit poslední přání. A on si přál setkání se sexuální asistentkou.

Má nastavenou cenu i časovou dotaci, kolik hodin tomu může věnovat měsíčně, protože nesmí jít o její primární výdělečnou činnost. Proto si ani nesmí své klienty sama obvolávat a nabízet jim své služby, iniciativa musí vždy přicházet od klienta či klientky. Vždy tam probíhá takzvaná první schůzka, kdy se asistentka s klientem nebo klientkou potká a domluví se, jestli vůbec je schopna naplnit dané potřeby. A důležitý aspekt je taky ten, že sexuální asistentky pochopitelně mají větší respekt k lidem s nějakým znevýhodněním a umí s nimi pracovat, protože jsou proškolené. 

Takže jde o sociální službu?

Je to služba, ale sociální službou, tak jak ji chápeme, bych to nenazývala. Sociální pracovníci to nemají rádi a já tomu rozumím. Sociální služby mohou poskytovat lidé, kteří jsou v této oblasti vzdělání a vystudovali sociální práci. Je to prostě služba určená lidem s nějakým znevýhodněním, kteří by jinak své potřeby nenaplnili, nemohou například přijít do nočního klubu a potřebují třeba speciální péči. Je opravdu důležité, aby asistentky byly edukované a respektovaly limity, doptávaly se a přistupovaly ke každému velmi individuálně. 

Mluvíte hlavně o asistentkách. Existují i asistenti muži? 

Mužů je v tomto obecně méně a poptávka po ženách je větší. Aktuálně máme v databázi jednoho asistenta a druhý skončil. Moc se nám do výcviku nehlásí, není o to bohužel takový zájem. A když se nám nějaký muž přihlásí, tak se stává, že neprojde kritérii a výběrovým řízením. Měli bychom radost, kdyby bylo více mužů, ale záleží na mnoha okolnostech a na zájmu ze strany mužů stát se sexuálním asistentem a navíc i splnit naše vstupní požadavky.

Sexuální asistence je tedy určena pro každého seniora?

Tak se to říct nedá. V případě lidí ve vyšším věku by mělo jít především o ty, kteří jsou nepohybliví, nemocní nebo žijí v pobytových zařízeních. Stává se, že přijede člověk v Mercedesu a chce sexuální asistenci, protože je to levnější než běžná sexuální služba. To určitě není v pořádku a jde o zneužití služby, která je opravdu určena konkrétní cílové skupině. 

Jak k sexuální asistenci přistupují domovy pro seniory? 

Je to domov od domova. Pro některé je to úplně v pořádku, a pokud klient má třeba pokoj sám pro sebe, může té možnosti využít. Tím se dostáváme k tomu, co jsme řešili na začátku, záleží hodně na prostředí, jestli je tomu uzpůsobené. Jsou i domovy, kde nemají v takových případech problém se sexuálními pracovnicemi, ale zaznamenáváme, že asistentky vzbuzují větší důvěryhodnost. Jde o kontrolovanou službu a lidé nebo ta zařízení se mohou na Freyu obracet se stížnostmi. Ty pak řešíme, protože chceme držet službu sexuální asistence bezpečnou, předvídatelnou a srozumitelnou. 

A přichází i poptávka přímo z těchto zařízení?

Stává se, že nám někdo z personálu zavolá, že mají muže, který by chtěl sexuální asistenci. Chtějí informace a ptají se, jak mají postupovat, aby vše proběhlo v pořádku. Z jednoho zařízení nám volali, že mají muže v terminálním stádiu a že se těmto lidem vždy snaží splnit poslední přání. A on si přál setkání se sexuální asistentkou. My jsme domovu poskytli základní informace, jak v této situaci postupovat a jak může podpořit. Zmínili jsme, že je nutný souhlas a porozumění službě sexuální asistence. Ten pán zemřel dříve, než k tomu došlo, ale už jen příslib, že se to stane, pro něj mohl být naplňující. To, že se toho zařízení nezaleklo a bralo přání v potaz, je důležitý signál.

Text byl publikován na HlídacíPes.org, převzato se svolením redakce. Autorem článku je Jan Žabka.

 

 

 

Související…

Žádné křížovky, ale postel: Dvě třetiny seniorů mají zájem o pohlavní život
Dora Hanzelová

foto: Shutterstock, zdroj: Hlídací pes