Mnozí si ještě pamatují dobu, kdy děti po škole zmizely venku a rodiče jen přibližně tušili, kde právě jsou. Stejná věc by dnes v některých rodičovských skupinách zněla skoro jako přiznání zanedbání péče.

Dnes vypadá dětství jinak. Děti jsou pod dohledem téměř neustále. Ve škole, na kroužcích, doma i venku. Často mají naplánovaný program na celý týden dopředu a díky mobilním telefonům rodiče většinou přesně vědí, kde právě jsou.

Děti pod neustálým dozorem

Volný čas bez organizace dospělými téměř zmizel. Dnešní děti vyrůstají v mnohem kontrolovanějším prostředí než generace devadesátých let. Samostatnost se postupně začala zaměňovat za nezodpovědnost.

 Dětství vždycky obsahovalo i drobná rizika. Hádky s kamarády, pocit trapnosti, chvíle samoty nebo obyčejné toulání bez přesného plánu. Nešlo o chybu systému, ale o prostor, ve kterém se člověk učil fungovat bez neustálé opory dospělých.

Když americká publicistka Lenore Skenazy v roce 2008 napsala, že nechala svého devítiletého syna jet samotného newyorským metrem, média ji označila za „nejhorší matku Ameriky“. Právě bouřlivá reakce ale ukázala, jak moc se změnil pohled společnosti na dětskou samostatnost. To, co bylo ještě o pár desetiletí dřív běžné, začalo působit skoro nebezpečně.

Pohyb nahradily mobilní telefony

Psycholog Jonathan Haidt popisuje ve své knize The Anxious Generation dnešní děti jako generaci, vyrůstající v paradoxu. Jsou přehnaně chráněné v reálném světě, ale téměř bez ochrany vypuštěné do světa digitálního. 

Děti tráví méně času venku, zato dlouhé hodiny online. A právě digitální prostředí může být pro psychiku mnohem náročnější než obyčejný veřejný prostor, kterého se dnešní rodiče tolik obávají. Sociální sítě přinášejí permanentní srovnávání, tlak na výkon i pocit, že člověk musí být neustále vidět, reagovat a obstát před ostatními.

Jenže odpověď možná není tak jednoduchá, jak se zdá. Americký novinář Matt Richtel v magazínu The New Yorker upozorňuje, že mobilní telefony nejsou jedinou příčinou zhoršujícího se duševního zdraví mladých lidí. Spíš zesilují problémy, které už existují. Úzkosti, osamělost, tlak na výkon i neustálé hodnocení druhými.

Strach se postupně stal běžnou součástí rodičovství. A děti na tom vyrostly. Pro mnohé z nich už není přirozené jen tak odejít ven s kamarády a několik hodin se toulat bez programu a bez dozoru dospělých.

Z nudy se stal problém a z rodičovství veřejná soutěž

Spolu se strachem ale mizí i něco dalšího. Obyčejná dětská samostatnost. Věci, které ještě před jednou generací patřily k dětství automaticky, dnes působí skoro riskantně. Děti dřív chodily samy do školy, zvonily kamarádům pod okny, hádaly se mezi sebou bez zásahu rodičů a vracely se domů až večer. Občas přišly s rozbitým kolenem nebo slzami v očích. Právě v těch chvílích se ale učily řešit konflikty, odhadovat svět a nést odpovědnost.

Dnes mají mnohem méně prostoru být chvíli samy. Rodiče vědí, kde jsou, s kým jsou i kdy dorazí domů. Když dítě nepřijde včas, stačí jedna zpráva nebo sdílená poloha v mobilu. Zmizel pocit nejistoty, ale spolu s ním i část svobody.

Proměnil se i rytmus jejich života. Místo hodin strávených venku mají organizovaný program. Školu střídají kroužky a hra často dostává konkrétní účel. Jen málokdy zbývá prostor na obyčejné toulání nebo čas, který nikdo neřídí.

Děti nemají příležitost naučit se samostatnosti

Psychologové dlouhodobě upozorňují, že odolnost nevzniká v prostředí bez stresu, ale ve chvíli, kdy dítě zvládne přiměřenou nejistotu, konflikt nebo nepohodlí. Jenže právě tyhle situace se dnes snaží mnoho rodičů odstranit ještě dřív, než vůbec nastanou.

Dítě tak často vůbec nedostane příležitost si vyzkoušet, jestli se dokáže domluvit s ostatními, vyřešit problém, dojít samo domů nebo ustát nudu bez neustálé stimulace. Jako by bezpečí postupně začalo vytlačovat zkušenost. Dětství přitom vždycky obsahovalo i drobná rizika. Hádky s kamarády, pocit trapnosti, chvíle samoty nebo obyčejné toulání bez přesného plánu. Nešlo o chybu systému, ale o prostor, ve kterém se člověk učil fungovat bez neustálé opory dospělých.

Možná právě to dnešním dětem chybí nejvíc. Příležitost zažít, že si v některých situacích dokážou poradit samy.