Mateřství bylo po staletí považováno za samozřejmou součást ženského života. V mnoha rodinách se o něm stále mluví jako o přirozeném vyústění dospělosti.
Dobrovolná bezdětnost přitom stále dokáže vyvolat překvapení, někdy i nepochopení. Co stojí za tím, že se někdo vědomě rozhodne děti nemít? A proč na tuto životní volbu společnost reaguje tak citlivě?
Když rozhodnutí vychází z jistoty – a když ze strachu
Podle terapeutky Kristýny Strolené se zásadní rozdíl mezi těmito dvěma postoji nepozná z argumentů, ale z toho, jak ho člověk skutečně prožívá.
Postoj, který vychází z vnitřní jistoty, bývá doprovázený pocitem klidu a svobody. Člověk nemá potřebu své rozhodnutí obhajovat ani s okolím bojovat. „Prostě ví,“ říká terapeutka.
Naopak rozhodnutí, které je spíše útěkem, bývá podle ní provázené napětím a potřebou neustále vysvětlovat, proč je bezdětnost tou správnou volbou. „V terapii často zjišťujeme, že pod logickými argumenty, například o přelidněné planetě nebo touze po kariéře, leží hlubší nezpracovaná zranění,“ vysvětluje Strolená.
Kořeny takového rozhodnutí mohou sahat až do dětství. Pokud člověk nezažil dostatek přijetí nebo bezpečí, může se v něm podle terapeutky usadit hluboká nejistota. Podvědomě pak vyvstává otázka: Jak bych mohl dát někomu dalšímu to, co sám neznám?
Do rozhodování podle ní vstupují také generační zkušenosti a epigenetika, tedy biologické „otisky“, které si na buněčné úrovni neseme po předcích.
Rodičovství je v kolektivním vědomí hluboko zakořeněné jako základní smysl lidské existence.
Mateřství a otcovství zároveň znamenají velkou životní proměnu. U žen jde často o symbolický konec jedné životní etapy a začátek nové. „Je to svým způsobem konec jedné životní etapy a vznik nové role,“ popisuje terapeutka. Pro mnoho lidí je právě tato proměna a nejistota, která s ní přichází, zdrojem obav.
Podobný princip podle ní někdy vidí i v partnerských vztazích. Lidé si mohou zvolit vztah, který je stabilní a bezpečný, ale chybí v něm hlubší vášeň a odevzdání. „Mají strach pustit se do hluboké lásky, zranit se nebo ztratit kontrolu. V takovém vztahu může všechno prakticky fungovat, ale něco zásadního v něm chybí,“ říká terapeutka. Podle jejích zkušeností se právě v takových partnerstvích někdy nedaří přivést na svět dítě.
Zrcadlo pro okolí
Dobrovolná bezdětnost ale není jen osobní rozhodnutí. Často se dotýká i hlubších společenských vrstev.
Rodičovství je totiž hluboko zakořeněné v kolektivním vědomí jako základní smysl lidské existence. Když se někdo rozhodne tuto cestu nepodstoupit, může to podle Strolené působit jako zrcadlo pro okolí.
„Dobrovolně bezdětný člověk, a zejména žena, nevědomky provokuje ty, kteří o svém rodičovství nikdy kriticky nepřemýšleli nebo v něm zažívají frustraci, kterou si nedovolí přiznat,“ říká.
Současná společnost podle ní navíc vytváří pro rodiče velmi náročné podmínky. Z historického hlediska lidé vychovávali děti ve společenství, kde péče nebyla jen na bedrech jedné matky. Antropologové mluví o takzvaném sdíleném rodičovství. Velkou roli v něm hrály starší ženy i bezdětné ženy v komunitě.
Dnes však rodiny často fungují izolovaně. Nukleární rodina zavřená v bytě je podle Strolené z pohledu lidské historie spíše vyčerpávajícím experimentem. Pokud pak někdo odmítne do tohoto modelu vstoupit, může to u části společnosti vyvolat silné emoce.
Méně soudů, více porozumění
Cesta ke klidnější debatě podle terapeutky vede především přes větší sebereflexi. Každý člověk si totiž nese jiný příběh, jiná zranění i jiné zkušenosti z dětství.
To, co je pro jednoho přirozeným krokem, může být pro druhého zdrojem hlubokého strachu. „Pomohlo by, kdybychom přestali z mateřství dělat buď svatou modlu, nebo naopak břemeno, a začali ho vnímat jako jednu z mnoha životních cest,“ říká Strolená.
Podle ní by také pomohlo znovu posilovat komunitu a vztahy mezi lidmi. Aby každá žena, ať už je matkou nebo ne, měla ve společnosti své místo a hodnotu.
„Když nás volba druhého člověka dráždí, je dobré se zeptat sám sebe: čeho se v tu chvíli vlastně bojím já?“ dodává terapeutka.
„Nejsem jediná, kdo vlastní děti neplánuje“
Pětadvacetiletá Zuzana tráví s dětmi spoustu času. Jezdí na tábory, občas hlídá děti známých a práce s nimi ji baví.
„Děti miluju. Jinak bych dobrovolně netrávila osmnáct dní na táboře staráním se o cizí děti a vymýšlením programu,“ říká.
Přesto nikdy nepocítila touhu mít vlastní. Ten pocit má prý v sobě už od patnácti let a časem se nijak nezměnil.
Uvědomila jsem si, že péče o vlastní zdraví je pro mě prioritou a nechci vědomě vstupovat do situace, která by mohla být riziková pro mě i pro dítě.
Na práci s dětmi ji baví jejich bezprostřednost a energie. „Jsou to malí lidé, kterým můžete hodně předat. Člověk hned vidí, proč to dělá,“ vysvětluje.
Role rodiče je pro ni ale něco jiného. Představa, že by byla za dítě zodpovědná nepřetržitě, ji neláká. „Dítě není na baterky, nedá se vypnout, když se to zrovna nehodí. A v české společnosti je pořád silně zakořeněné, že péče je hlavně na matce,“ říká.
Její věta, že nejlepší děti jsou ty, které může zase vrátit rodičům, někdy vyvolá úsměv, jindy otázky. S kritikou se ale prý příliš nesetkává.
„Spíš se někdo zeptá, jestli si to třeba časem nerozmyslím. Jinak jsou reakce většinou neutrální, nebo dokonce souhlasné. V mém okolí nejsem jediná, kdo vlastní děti neplánuje,“ říká.
„Miluju svou nezávislost“
„Já mám děti strašně ráda, jsem ráda v jejich přítomnosti. Ale vlastní mít prostě nechci,“ říká Pavlína Staňková. Podle ní je totiž velký rozdíl mezi tím, když si člověk užije čas s dětmi přátel nebo příbuzných, a mezi každodenní odpovědností, kterou rodičovství přináší.
Velkou roli v jejím rozhodnutí hraje také potřeba svobody a nezávislosti. Přiznává, že si váží možnosti řídit si vlastní čas a energii podle sebe. „Miluju svou nezávislost, možnost dělat, co chci, a myslet především na svoje potřeby. Nemám v sobě nastavení dlouhodobě stavět potřeby někoho jiného před ty vlastní.“
Zároveň ale zdůrazňuje, že absence vlastních dětí neznamená odstup od dětského světa. Naopak si užívá roli takzvané bezdětné tety, kterou podle ní společnost často přehlíží.
„Jsem ráda bezdětná teta. Moje kamarádky s dětmi to oceňují a já mám upřímnou radost, když s jejich dětmi můžu být. Tahle role je podle mě ve společnosti důležitá, jen se o ní moc nemluví,“ říká.
Podle ní by proto společnost měla více respektovat, že mateřství není jediná cesta. „Já po mateřství prostě jen netoužím. A nemyslím si, že je potřeba se za to nějak omlouvat nebo se k tomu ‚přiznávat‘. Člověk přece nepáchá žádný zločin tím, že ví, jaký život chce žít.“
„Mateřský pud se u mě jednoduše neobjevil“
Veronice Benešové je třicet let a říká, že děti nikdy nechtěla. Nešlo prý o rozhodnutí v určitém okamžiku, spíše o pocit, který v ní byl odjakživa.
„Ani jako malá jsem si nehrála na maminku a panenky mě nelákaly. Zpětně vidím, že jsem si nikdy nepředstavovala sama sebe v roli matky,“ říká.
V rodině se její postoj zpočátku bral jako něco, co se časem změní. Slýchala věty typu: až budeš starší, rozmyslíš si to. Sama ale už v pubertě cítila, že nejde o vzdor ani o fázi.
Její rozhodnutí se paradoxně potvrdilo ve chvíli, kdy jí lékaři diagnostikovali autoimunitní onemocnění, systémový lupus. Těhotenství by sice bylo možné, ale přinášelo by vyšší zdravotní rizika.
Reklama
„Nebyl to pro mě zlom. Spíš potvrzení toho, co jsem cítila už dávno. Uvědomila jsem si, že péče o vlastní zdraví je pro mě prioritou a nechci vědomě vstupovat do situace, která by mohla být riziková pro mě i pro dítě,“ říká.
K dětem má spíše neutrální vztah – nevadí jí, ale ani po nich netouží.
Podle ní je pro společnost těžké přijmout, že někdo může tuto potřebu vůbec necítit. „Rodičovství je pořád vnímáno jako přirozená součást života. Když z toho někdo vybočí, lidé to často berou jako narušení normy,“ říká.
Zároveň ale vnímá, že se společnost mění. Lidé dnes podle ní více přemýšlejí o tom, zda chtějí být rodiči, nebo ne.
„Ani bezdětnost, ani mateřství není špatně. Je to zásadní životní krok a měl by vycházet z pevného přesvědčení. Nikdo není víc nebo míň podle toho, jestli má děti,“ uzavírá.