Ještě před pár desetiletími se předpokládalo, že dospělý člověk se po škole osamostatní, najde si práci a začne si budovat vlastní život. Dnes rodiče běžně přispívají potomkům na nájem, pomáhají jim s hypotékou nebo jim pravidelně posílají peníze, přestože už dávno nejsou školou povinní.
Na jednu stranu je pochopitelné, že rodiče chtějí svým dětem pomáhat. Vstup do dospělosti dnes provázejí jiné ekonomické podmínky než před několika desetiletími. Jenže rodičovská podpora má i svou odvrácenou stranu.
Dospělost se dnes odkládá. A rodiče s ní musí počítat
Na proměnu dospělosti upozorňuje americký psycholog Laurence Steinberg z Temple University, který se dlouhodobě zabývá vývojem mladých lidí a vztahy mezi rodiči a dětmi. Připomíná, že zatímco generace dnešních rodičů zvládala přechod od ukončení vysoké školy k založení vlastní rodiny přibližně za osm let, současným mladým lidem to trvá zhruba o pět let déle.
Důvody jsou podle něj především ekonomické. Ceny bydlení rostou rychleji než příjmy a zaměstnavatelé zároveň požadují vyšší vzdělání než dříve. Mladí lidé tak déle studují, později začínají vydělávat a vlastní bydlení si často nemohou dovolit ani ve chvíli, kdy už mají pravidelný příjem.
Rodiče, kteří potomkům doslova odklízejí z cesty všechny překážky, nejsou jako helikoptéry, které děti neustále sledují shora. Sami vstupují do jejich problémů a snaží se zařídit, aby je vůbec nemusely řešit.
Podle analýzy Pew Research Center žila v červenci 2022 s alespoň jedním rodičem polovina Američanů ve věku 18 až 29 let. Samostatné bydlení se tak pro část mladé generace stává spíše vzdáleným cílem než samozřejmým krokem po dokončení školy.
Když peníze pomáhají, ale zároveň vytvářejí závislost
Rodiče chtějí svým potomkům ušetřit starosti, které sami dobře znají. Přispívají jim na bydlení, pomáhají s hypotékou nebo jim pravidelně posílají peníze. Taková podpora ale může postupně změnit i samotný vztah mezi nimi.
Steinberg upozorňuje, že rodiče by měli především myslet na vlastní finanční jistotu a zajištění na stáří. Pokud si pomoc mohou dovolit, neměli by ji ale považovat za důvod, proč dospělým potomkům mluvit do jejich výdajů.
V rozhovoru pro American Psychological Association popisuje příběh dvou mladých žen, z nichž jedna dostávala od rodičů pravidelný příspěvek na životní náklady. Když je rodiče pozvali na společný víkend, odmítly s tím, že už mají naplánovanou dovolenou ve Skandinávii. Otec se podivil, jak si mohou dovolit cestovat, když jim musí finančně pomáhat. Jeho žena ho ale upozornila, že neví, zda si na cestu dlouho nešetřily. Nakonec se ukázalo, že jedna z žen dostala letenky do Evropy od své matky k narozeninám.
Příběh ukazuje, jak snadno může taková pomoc vyvolat pocit, že dárce má právo rozhodovat o tom, jak s penězi druhý nakládá. Steinberg proto doporučuje předem si vyjasnit podmínky podpor.
Když rodiče odstraňují všechny překážky
Přehnaná péče se ovšem nemusí týkat jen peněz. Někteří rodiče za své dospělé děti vyřizují úřední záležitosti, telefonují do zaměstnání, řeší jejich studijní povinnosti nebo zasahují do partnerských vztahů. Chtějí jim ušetřit nepříjemnosti a zabránit chybám. Jenže právě tím jim mohou brát příležitost naučit se zvládat vlastní život.
Steinberg pro takové rodiče používá označení lawnmower parents, tedy rodiče, kteří potomkům doslova odklízejí z cesty všechny překážky. Nejsou jako helikoptéry, které děti neustále sledují shora. Sami vstupují do jejich problémů a snaží se zařídit, aby je vůbec nemusely řešit.
Důležité je, aby pomoc zůstala dobrovolná a nestala se automatickým nárokem ani nástrojem kontroly.
Psycholog popisuje i vlastní zkušenost z univerzitního prostředí. Jednou mu zavolala matka, která chtěla informace o postgraduálním studiu klinické psychologie. Teprve během rozhovoru vyšlo najevo, že je zjišťuje pro svou dceru, která se chtěla do programu přihlásit. Když ji Steinberg požádal, aby se ozvala sama, matka se tomu bránila. Psycholog jí nakonec řekl, že pokud dcera nemá čas nebo zájem zavolat sama, možná ještě není na další studium připravená.
Právě podobné zásahy mohou mladé lidi připravovat o zkušenosti, díky nimž získávají sebejistotu a schopnost řešit vlastní problémy. Rodiče sice často jednají v dobré víře, ale jejich snaha odstranit každou překážku může mít opačný účinek. Dospělý člověk se totiž samostatnosti nenaučí, pokud za něj někdo neustále všechno zařizuje.
Pomáhat neznamená řídit cizí život
Rodiče se nemusí cítit provinile, pokud chtějí dospělým dětem přispívat na bydlení, pomoci jim s hypotékou nebo jim nabídnout zázemí v době, kdy se jim nedaří. Současné podmínky vstupu do dospělosti jsou jiné než před jednou generací a mezigenerační solidarita má své místo. Důležité ale je, aby pomoc zůstala dobrovolná a nestala se automatickým nárokem ani nástrojem kontroly.
Steinberg připomíná, že obě generace by se měly snažit pochopit perspektivu té druhé. Rodiče potřebují vnímat, jak náročné je dnes budovat si vlastní život. Zároveň ale mají právo říct, jakou dobrovolnou podporu si mohou dovolit, případně ji odmítnout nebo ukončit. Nemusejí platit všechny výdaje dospělých potomků ani za ně řešit každou komplikaci. Dospělé děti by zase měly respektovat jejich možnosti a přijmout, že pomoc rodičů není samozřejmostí.
