Odborníci spočítali, že by takové plošné gesto vyšlo státní kasu přibližně na třicet miliard korun ročně. Od roku 2027 navíc stát počítá se zvýšením rodičovského příspěvku na čtyři sta tisíc korun. Jenže rozhodování o novém životě je složitější než otázka jednorázové finanční injekce.

Ukazuje se trend, který Česko ještě nezažilo. Během roku 2025 se u nás narodilo pouhých 77,6 tisíce dětí, což znamená historické minimum od počátku sledování v roce 1785. Ve srovnání s rokem 2021, kdy přišlo na svět téměř 112 tisíc dětí, jde o propad o více než třicet procent. Úhrnná plodnost se z původní hodnoty 1,83 dítěte na jednu ženu stáhla na současných 1,28. Přitom nejde o to, že by mladí lidé děti nechtěli.

Děti chceme, ale nemáme je

Jak dokládá Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v projektu Zpráva o rodině, celých osmdesát procent žen ve věku od osmnácti do čtyřiceti devíti let považuje za ideální mít dvě nebo více dětí. Přesto třicet čtyři procent rodičů nakonec skončí u nižšího počtu potomků, než původně plánovali.

Pro řadu žen dnes není hlavní překážkou mateřství samotný nedostatkový milion na účtu, ale profesní izolace a chybějící infrastruktura.

Podrobnější data o tom, jak dramaticky klesá porodnost a jak průměrný věk prvorodiček stoupl na 29,2 roku, popisuje Český statistický úřad ve zprávě o vývoji narozených dětí a v rozboru propadu plodnosti ve vlastním online magazínu Statistika a my. Vedle toho klesá i počet sňatků. V roce 2025 jich bylo uzavřeno 42,5 tisíce, nejméně od konce první světové války, a podíl dětí narozených mimo manželství dosáhl 46,8 procenta.

Milion ano, ale ne najednou

Dvaatřicetiletá Klára sedí na lavičce v pražských Riegrových sadech, v jedné ruce studené espresso, druhou pohupuje kočárkem s dvouletou dcerou. Na displeji telefonu jí vyskakuje zpráva o politickém nápadu: milion korun na ruku za druhé dítě a k tomu doživotní daňové prázdniny za třetí. Klára se hořce pousměje, vypne displej a podívá se na hodinky. Za hodinu musí stihnout schůzku se šéfem, kde bude složitě vyjednávat, aby mohla dál pracovat na částečný úvazek.

Klára si neumí představit, že by jednorázový šek vyřešil její každodenní vyčerpání a obavy z budoucnosti. Pro ni totiž druhé dítě nepředstavuje jen finanční položku, ale obrovskou mentální zátěž spojenou s neviditelnou organizací chodu celé rodiny. Hlavní bariérou pro ni zůstává chronický nedostatek míst v dětských skupinách a mateřských školách, stejně jako rigidní trh práce, který zkrácené úvazky stále příliš nenabízí.

„Když mi někdo řekne, že mi dá milion za druhé dítě, musím se smát,“ říká Klára. „Ten milion mi totiž nepřijde vyzvánět u dveří v osm ráno, aby odvedl dceru do školky půl hodiny od domu, když je spádová školka narvaná k prasknutí. Nezařídí mi zkrácený úvazek, se kterým vás zaměstnavatel často hodí na druhou kolej, a neodpracuje za mě druhou směnu, kdy celá logistika rodiny leží na mých ramenou.“

Muže tíží především představa dlouhodobé ekonomické nejistoty a pocit, že v případě jakékoliv krize zůstane celá finanční váha výhradně na jejich bedrech.

Klářin příběh ukazuje problém, který se do debaty o finančních pobídkách vejde jen obtížně. Pro řadu žen dnes není hlavní překážkou mateřství samotný nedostatkový milion na účtu, ale profesní izolace a chybějící infrastruktura.

Ženy se nechtějí dostat do několikaleté izolace, ve které ztratí vlastní identitu a kontakt s oborem. Jednorázový příspěvek neodstraní pocit, že po návratu do práce budou muset samy táhnout veškerou logistiku kroužků, nemocí a domácnosti. Klíčová je pro ženy jistota systémové podpory a flexibilita, nikoli přechodná náplast na bankovním účtu.

Světe, div se, chlapi to mají jinak!

Pohled mužů se přirozeně posouvá k jiné formě zodpovědnosti. Pětatřicetiletý Filip, produktový vývojář v technologické firmě, nahlíží na celou věc skrze chladná čísla a dlouhodobé zabezpečení. Ani pro něj milion korun nepředstavuje částku, která by dokázala smazat realitu současného trhu s bydlením. S manželkou a tříletým synem žijí v nájemním 2+kk. Druhé dítě by si moc přáli. Jenže rozšiřovat rodinu v době, kdy tři pokoje v krajském městě stojí roční rozpočet menšího města, vypadá spíš jako hazard než jako radostné plánování.

„Další dítě bychom se ženou chtěli, ale rozšíření rodiny znamená nutnost přesunout se z malého bytu do většího, což v dnešní době při vysokých cenách nemovitostí a drahých hypotékách znamená závazek na celý život. Navíc si moc dobře uvědomujeme, že výchova jednoho dítěte až do dospělosti vyžaduje investici přesahující tři miliony korun, ale jednorázová injekce od státu podle mě nepokryje ani zlomek reálných nákladů na vzdělání, volnočasové aktivity a rostoucí životní náklady.“

Komu by to vlastně pomohlo?

Muže tíží především představa dlouhodobé ekonomické nejistoty a pocit, že v případě jakékoliv krize zůstane celá finanční váha výhradně na jejich bedrech.

Uvažování o plošných finančních pobídkách s sebou nese i další rizika. Pokud by stát do ekonomiky vrhl desítky miliard korun v přímých dotacích bez budování infrastruktury, hrozí, že tento krok pouze roztočí spirálu inflace v sektoru bydlení a služeb pro rodiny. Peníze z odměny by tak velmi rychle skončily v kapsách pronajímatelů nebo stavebních firem, aniž by rodinám reálně usnadnily život.

Co funguje lépe než milion

Srovnání různých nástrojů rodinné politiky jasně ukazuje, že zatímco jednorázová odměna přinese pouze krátkodobý posun v časování porodů a obrovsky zatíží veřejné rozpočty, dlouhodobý a udržitelný efekt na porodnost mají úplně jiná opatření. Patří mezi ně garantovaná místa v předškolních zařízeních s rozumnou finanční náročností, podpora zkrácených úvazků, daňové úlevy a především rozvoj dostupného městského či družstevního bydlení, které dává mladým párům pevný základ.

Skutečná touha po dítěti nevzniká na základě kalkulace nad státním šekem. Češi děti chtějí a rodinu považují za jednu z nejvyšších hodnot, ale potřebují cítit, že v tom nezůstanou sami, až prvotní poporodní nadšení vyprchá.

K tomu, aby se rodiny rozrůstaly, nestačí slibovat miliony. Je potřeba vybudovat fungující prostředí s dostatkem školek, flexibilní prací a dostupným bydlením. Teprve ve chvíli, kdy stát nabídne stabilní zázemí a dlouhodobou perspektivu, opadne ze srdcí i peněženek mladých lidí strach z budoucnosti.