„Vyhráli jste?“ Proč to nemusí být nejlepší otázka po tréninku a co děti ze sportu opravdu potřebují

Medaile, vítězství a sportovní talent nejsou zdaleka tím nejdůležitějším, co si dítě může ze sportovního kroužku odnést. Pohyb ho učí zvládat prohry, překonávat nepříjemné chvíle, spolupracovat s ostatními i věřit, že se může zlepšovat. Kdy je ale sport pro dítě radostí a kdy už se z něj stává zdroj tlaku?

O tom, co by si rodiče měli všímat, mluví odborník na sportovní přípravu dětí a mládeže a hlavní garant programu Gymnathlon.cz Tomáš Perič.

Co si podle vás dítě ze sportovního kroužku odnáší, i když není talentované, nevyhrává a nikdy nebude závodním sportovcem? Co je z dlouhodobého hlediska cennější než samotný sportovní výkon?

Možná právě ty nejdůležitější věci, které si dítě ze sportu odnáší, vůbec nejsou vidět v tabulkách ani na skóre. Učí se pravidelnosti, pracovitosti, překonávání nepříjemných pocitů, spolupráci s ostatními, respektování pravidel, ale také tomu, že ne všechno se podaří napoprvé.

Za tyhle věci se medaile nerozdávají a ve výsledkové tabulce je nenajdeme. Přitom právě podle nich můžeme poznat, že dítěti pohyb skutečně prospívá.

Sport dítěti nabízí spoustu jednoduchých situací, které známe z běžného života. Něco mi nejde, tak to zkouším znovu. Prohraju, ale příště přijdu znovu. Musím se domluvit s ostatními, někdy se přizpůsobit, jindy se sám rozhodnout. A když se mi nakonec podaří něco, co jsem před měsícem neuměl, zjistím, že vlastní snahou se můžu zlepšit.

Z dlouhodobého hlediska proto může být mnohem cennější než medaile právě zkušenost, že úsilí, vytrvalost a práce mají smysl. A tu si dítě může přenést ze sportu prakticky kamkoliv do života.

Jak sport učí děti zvládat neúspěch, chybu nebo situaci, kdy je někdo jiný lepší než ony? Může být prohra pro vývoj dítěte v něčem dokonce užitečnější než vítězství?

Prohra je pro dítě velmi důležitá zkušenost. Učí se, že chyba nebo neúspěch nejsou katastrofa, ale přirozená součást toho, když se něco učíme. Někdy se nám něco nepovede, někdo je lepší, ale můžeme to zkusit znovu a postupně se zlepšovat.

V tomto smyslu může být prohra někdy dokonce cennější než vítězství. Vítězství přináší radost, ale právě neúspěch dítě učí pracovat se zklamáním, hledat, co může příště udělat lépe, a nevzdávat se při první překážce. Důležité samozřejmě je, aby prohra nebyla dospělými prezentována jako selhání dítěte.

Jak rodič pozná, že dítě sport opravdu baví a chce v něm pokračovat? A kdy už naopak začíná převládat přílišný tlak ze strany rodičů, trenéra nebo samotného prostředí?

Nejjednodušším ukazatelem je samotné dítě. Pokud se na trénink těší, doma o něm spontánně vypráví, chce ukázat, co se naučilo, a má chuť pokračovat, je to velmi dobré znamení.

Varovným signálem je naopak dlouhodobá nechuť chodit na tréninky, strach z chyby nebo z reakce trenéra či rodičů, případně když dítě začne sport vnímat především jako povinnost. Typická může být i otázka: „A nebude se táta zlobit, když prohrajeme?“ V tu chvíli už se motivace dítěte přesouvá od radosti ze sportu ke strachu z výsledku a reakce dospělých. A to je hranice, na kterou bychom si měli dávat velký pozor.

Co může dítěti dát dobrý trenér kromě samotné sportovní techniky a jak může naopak nevhodný přístup ovlivnit jeho vztah ke sportu i k sobě samému?

Trenér má obrovskou roli, protože se pro dítě velmi často stává přirozenou autoritou. V některých oblastech může mít jeho názor dokonce podobnou nebo větší váhu než názor rodičů, jednoduše proto, že „on to přece zná“. Jeho pochvala, kritika i způsob komunikace proto mohou dítě velmi silně ovlivnit.

Dobrý trenér neučí jen vlastní sportovní disciplínu. Může dítěti pomoci získat sebedůvěru, naučit ho pracovat s chybou a neúspěchem, respektovat ostatní nebo překonávat obtíže. Naopak člověk, který dítě neustále kritizuje, hodnotí pouze podle výkonu nebo ho dokonce ponižuje, může velmi rychle vytvořit pocit, že „na to nemám“. Dítě pak nemusí opustit jen konkrétní sport, ale může si vytvořit negativní vztah k pohybu obecně.

Rodiče se dětí často po tréninku nebo závodu ptají: „Vyhráli jste?“ nebo „Jak jsi dopadl?“ Jaké otázky by podle vás měli pokládat, pokud chtějí podpořit zdravou motivaci dítěte?

Je přirozené, že každý rodič má radost, když je jeho dítě úspěšné, a proto se zeptá: „Vyhráli jste?“ Problém je, pokud je to pokaždé první a nejdůležitější otázka. Dítěti tím nevědomky říkáme, že právě vítězství je to, na čem nám záleží nejvíc, přestože pro něj samotné často tak důležité není.

Reklama

Možná by se rodič mohl zeptat: „Bavilo tě to?“, „Máknul sis?“ nebo „Co nového jsi zkusil?“. Oceňujme především snahu, nasazení, odvahu a vlastní zlepšení.

A když dítě nadšeně vypráví, že vyhrálo, samozřejmě se radujme s ním. Jen by nemělo získat pocit, že vítězství je to hlavní, co nás na jeho sportování zajímá.

Jak důležitá je v dětském sportu parta a pocit, že někam patřím? Může být pro dítě někdy cennější dobrý kolektiv než sport, ve kterém má nejlepší výsledky?

Parta je pro děti velmi důležitá. Kroužek totiž dítěti nedává jen pohyb, ale učí ho také být mezi ostatními. Učí se spolupracovat, komunikovat, respektovat druhé, řešit konflikty a postupně si v kolektivu hledat své místo.

Pro řadu dětí jsou právě kamarádi jedním z hlavních důvodů, proč na trénink chodí. Dobrý kolektiv proto může být někdy skutečně cennější než samotné výsledky. Z dlouhodobého hlediska je důležitější, že se na trénink těší a cítí, že někam patří, než to, že je zrovna nejlepší.

Když odhlédneme od medailí a výsledků, podle čeho rodič pozná, že sport jeho dítěti skutečně prospívá? Jaké změny by měl vnímat?

Poznáme to podle spousty drobných věcí. Dítě je po nějaké době rychlejší, jistější v pohybu, lépe udrží rovnováhu, zvládne složitější pohyby nebo se tak rychle neunaví. Nemusí být nejlepší ve skupině. Důležité je, že se posouvá oproti tomu, co umělo před půl rokem.

A podobné „výsledky“ můžeme sledovat i mimo samotný pohyb. Dítě se dokáže samo převléknout a připravit si věci, poslouchat, spolupracovat s ostatními, přijmout prohru nebo se nevzdat, když se mu něco nepovede. Možná se také více těší mezi kamarády a postupně získává větší sebedůvěru.

Za tyhle věci se medaile nerozdávají a ve výsledkové tabulce je nenajdeme. Přitom právě podle nich můžeme poznat, že dítěti pohyb skutečně prospívá.