Nový trend ze sociálních sítí proměnil obyčejnou slušnost v nejvděčnější terč výsměchu a učitelé na základních i středních školách si začínají rvát vlasy. A my dospělí s dítky ve školách, a je jedno, zda základních, či středních, navíc často slovníku našich -teens nerozumíme.
Pasivně agresivní drezúra mezi lavicemi
Třináctiletý Adam chodí do osmé třídy na pražském gymnáziu. Nikdy neměl problém se zapadnutím do kolektivu, ale minulý týden zažil moment, který ho podle jeho vlastních slov totálně vykolejil. „Matikář se ptal na Pythagorovu větu. Věděl jsem to, tak jsem zvedl ruku a odpověděl,“ vypráví Adam. Když si sedal, jeho kamarád z lavice se na něj otočil, nasadil strojený úsměv a tichým, patetickým hlasem pronesl: „Hodnej kluk.“
Celá zadní řada vybuchla smíchy. „Cítil jsem se strašně trapně. Jako idiot, kterého zrovna někdo poplácal po zádech za to, že přinesl hozený balónek,“ dodává dospívající kluk.
Na opačné straně barikády stojí Marie, sedmatřicetiletá učitelka angličtiny a dějepisu. Fenomén, který by v angličtině popsali jako „Good boy“ (případně v dívčí verzi „Good girl“), zažívá ve svých hodinách dnes a denně. A je to tak i u nás. „Je to jako slovní tik. Někdo si kýchne, druhý řekne: hodnej kluk. Někdo odevzdá úkol včas, hned se z rohu ozve: hóóódná holka. Během jedné čtyřicetiminutové hodiny to slyším klidně třicetkrát. Ta dikce je záměrně ponižující, autoritativní, jako když cvičíte štěně. Absolutně to paralyzuje jakoukoli ochotu dětí spolupracovat, protože nikdo nechce být před ostatními za poslušného panáka,“ popisuje Marie, raději anonymně, bezradnost pedagogů.
Od policejních hlídek za katedru: Kde se tenhle bizár vzal?
Jako většina současného teenagerského slangu a mikrotrendů i kořeny tohoto chování vedou neomylně do hlubin TikToku. Celé to začalo sérií virálních videí, v nichž tvůrci obsahu záměrně provokovali policisty v ulicích. Scénář byl pokaždé stejný: influencer přistoupil k strážci zákona a autoritativně ho požádal o jméno a služební číslo. Když mu policista, zcela v souladu s předpisy, tyto informace poskytl, dočkal se namísto poděkování blahosklonného poplácání slovem: „Good boy.“
Záznamy těchto situací zaplavily sociální sítě. Jak potvrzují i živé diskuse na komunitních fórech, tato dvě slova v sobě nesou instantní mocenskou chemii. Pro teenagery, kteří se nacházejí ve věku, kdy je dominance a rebelie vůči autoritám středobodem vesmíru, to byl dokonalý recept na úspěch. Když řeknete dospělému nebo někomu, kdo splnil úkol, „hodný kluk“, kompletně tím otočíte hierarchii. Vy jste najednou ten, kdo schvaluje chování. Vy držíte pomyslné vodítko a pamlsky.
Z ulic se trend bleskově přelil do škol. Jenže tam už obětí nejsou jen uniformovaní muži zákona, ale hlavně spolužáci.
Zbraň hromadného ztrapnění dělá ze slušnosti slabost
V čem je tento trend tak nebezpečný? Klasická šikana je snadno identifikovatelná. Jsou to nadávky, strkání, ignorování nebo kyberšikana. Výraz „Good boy“ se však rafinovaně maskuje za slova chvály. Právě pasivní agrese z něj dělá ideální nástroj pro psychologickou přetlačovanou. Podle analýzy na odborném webu Parents se jedná o čistou parodii na uznání. Cílem je zesměšnit kohokoli, kdo vykazuje známky ochoty, poslušnosti nebo prosté lidské laskavosti.
Když Adam podal spolužákovi penál a sklidil za to „pochvalu“, poselství mezi řádky bylo jasné: Jsi slabý, protože děláš, co se ti řekne. Jsi jen figurka v systému. Školní prostředí se tak transformuje do toxického prostoru, kde se dodržování pravidel nebo obyčejná snaha v hodině stávají sociální sebevraždou.
Když ze sebe uděláte cynického psovoda a učitel s vámi začne jednat jako s pejskařem, vtip rychle ztrácí své kouzlo.
Některé školy v zahraničí už kvůli tomu zařadily termíny „good boy“ a „good girl“ na seznam zakázaných výrazů a pořádají pro žáky prezentace o tom, že jde o skrytou formu obtěžování a dehonestace. Pro učitele je totiž nesmírně těžké na situaci reagovat. Jak můžete potrestat žáka za to, že svému kamarádovi řekl, že je „hodný kluk“? Formálně neporušil žádný řád. Kontext a tón hlasu jsou však v lidské komunikaci vším.
Nedozrálý mozek v zajetí sociálního trestu
Psychologové varují, že to, co dospělým může připadat jako nevinná pubertální hloupost, má na psychiku dětí v citlivém věku drtivý dopad. V období mladšího dospívání prochází lidský mozek radikální přestavbou.
Rodinná psychoterapeutka Fiona Yassin v rozhovoru pro HuffPost UK upozorňuje na biologické limity teenagerů: „Centra v mozku, která odpovídají za vyhodnocování odměn a trestů, plně dozrávají až kolem sedmadvacátého roku života. Když děti kopírují tyto trendy z internetu, činí tak s aparátem, který ještě neumí správně zpracovat komplexní sociální informace.“ Výsledkem je, že teenageři jsou extrémně citliví na jakoukoli formu sociálního odsouzení nebo zesměšnění ze strany vrstevníků.
Tento pohled potvrzuje i dětská psycholožka doktorka Eileen Kennedy-Moore. Ve svých textech popisuje, že veřejné zostuzení v předpubertálním a pubertálním věku bolí mnohem víc než v dospělosti. Děti si v této fázi budují vlastní identitu skrze to, jak je vidí ostatní. Pokud se z normálního chování stane terč posměchu, mozek si zafixuje nebezpečný vzorec: pomáhat a spolupracovat znamená riskovat ztrátu statutu. To může vést k úzkostem, pocitům viny a v krajním případě i k rozvoji deprese.
Hlavně nepanikařit a netrestat
Co tedy mají rodiče a pedagogové dělat, když se z dětského pokoje nebo ze zadních lavic začne ozývat štěkání ironických pochval? Odborníci se shodují na jednom: tvrdé tresty a plošné zákazy nefungují. Naopak, udělají z výrazu ještě zakázanější, a tím pádem atraktivnější ovoce.
Většina dětí, které termín používají, navíc vůbec netuší, jak hluboký zářez mohou v psychice druhého nechat. Často ani nevnímají skrytý, jemně sexistický nebo submisivní podtext, který tato fráze v dospělém světě může mít. Vnímají to prostě jako vtipný mem, který zrovna letí.
Reklama
Cesta ven vede přes rozvíjení něčeho, co moderní psychologie nazývá mentalizací – schopností nahlížet na situaci očima toho druhého. Empatie není vrozená vlastnost, musí se trénovat. Místo křiku a domácího vězení je efektivnější položit dítěti jednoduchou otázku: „Chápu, že pro tebe a pro kluky je to teď hrozná sranda. Ale zkus se zamyslet – jak se asi cítil Adam, když udělal správnou věc, a vy jste se mu vysmáli?“
Když se zbraň otočí proti střelci
Učitelka Marie se nakonec po týdnech frustrace rozhodla s trendem bojovat vlastní zbraní: ironií. Když minulé úterý jeden z žáků po úspěšném vyřešení těžkého příkladu na tabuli sklidil od zadních lavic povinné „hodnej kluk“, Marie se v klidu zastavila, sáhla do tašky a vytáhla balíček piškotů. Položila ho před dotyčného vtipálka se slovy: „Skvěle vycvičeno. Tady máš odměnu.“
Třída na vteřinu ztichla a pak propukla v upřímný smích. Kouzlo trapnosti, kterým teenageři tak rádi vládnou, se rázem otočilo proti nim. Když ze sebe uděláte cynického psovoda a učitel s vámi začne jednat jako s pejskařem, vtip rychle ztrácí své kouzlo.
Adam už dnes ví, že když někdo v jeho blízkosti tuhle frázi vypustí z pusy, není to vizitka jeho slabosti, ale spíš důkaz toho, jak moc jsou jeho spolužáci lapeni v síti internetových algoritmů. Školy by neměly připomínat psí cvičáky, kde se za splněný povel sklízí posměch. Nakonec je to totiž docela jednoduché: vtip je vtipem jen tehdy, když se smějí všichni. Pokud se směje jen ten, kdo drží pomyslný bič, jmenuje se to úplně jinak.