Rodičovství je velká zodpovědnost. To, jak se svými dětmi mluvíme, se později stane jejich vnitřním hlasem. Je na nás, na rodičích, aby byl co nejlaskavější a nejempatičtější. I když je to někdy zatraceně těžké. O tom, jak se dají zaběhlé hlášky s trochou porozumění snadno přeformulovat, aby nezraňovaly, ale pomáhaly, jsme si povídaly s Gabrielou Přikrylovou, akreditovanou lektorkou efektivního rodičovství.

Máš problém

Vidíte staršího strkat do mladšího, máte toho po celém dni dost a chcete mít chvilku klid. Vstoupíte mezi ně, rozdělíte je rukama a řeknete prvorozenému: „Máš problém.“ Tím místo poučení vyvoláte obavu z trestu, dítko také pravděpodobně zaujme defenzivní postoj, bude se bránit a bude agresivní.

Lepší je dřepnout si k dětem, dostat se tak na jejich úroveň. Když řeknete něco ve smyslu: „Ráda bych si popovídala o tom, co se stalo,“ ukážete otevřené dveře k řešení. Otázkou: „Co jsi v tu chvíli potřeboval, že jsi bráchu strčil?“ umožníte podle Gabriely Přikrylové zpracovat čin bez strachu z postihu.

Víš, že to tak je

Dítě nahlas zpívá do mikrofonu, vám z toho třeští hlava. Tlak řečený takto: „Okamžitě toho nech, dobře víš, že je to moc nahlas a mě z toho bolí uši,“ pravděpodobně vyvolá obrannou reakci. Děti málokdy jednají na základě toho, co vědí: Když jsou zabrané do činnosti, která je baví, nevidí a neslyší, jsou pohroužení a ve „flow“.

Gabriela Přikrylová

Akreditovaná lektorka efektivního rodičovství (MPSV) a zakladatelka projektu Vědomá výchova. Zaměřuje se na praktickou a srozumitelnou podporu rodičů v každodenních výchovných situacích – zejména v oblasti komunikace s dětmi, nastavování hranic a zvládání náročných emocí. Je autorkou dvou knih pro rodiče a online vzdělávacích programů, prostřednictvím nichž pomáhá rodičům budovat respektující, pevné a zároveň laskavé vztahy s dětmi.

Zdůrazníte-li, že něco „určitě ví“, zahanbíte ho. Dáte-li najevo porozumění, obnovíte spojení a snáze se dohodnete: „Páni, ty pěkně zpíváš. Baví tě to, viď? Zkus to prosím jen trochu tišeji, potřebuji menší hluk,“ radí Gabriela Přikrylová.

Protože jsem to řekla

Staví rodiče do nadřazené role, potlačuje přirozenou dětskou zvědavost a autenticitu. Děti se učí nejlépe, když chápou, proč pravidlo existuje, to podporuje porozumění kontextu.

Dobré je dát konkrétní důvod, proč je to či ono důležité, tím pomáháte rozvíjet smysl pro zodpovědnost. Místo: „Jdi spát, protože jsem to řekla,“ zkuste říci: „Tělo i mozek potřebují odpočinek, abys měl sílu si zítra zase hrát. Proto je důležité jít spát.“

Přestaň brečet, nic se ti nestalo

Apelováním na zastavení projevů emocí dítě učíme je potlačovat, a ne je zpracovávat. Lepší je uznat, co cítí: „Vidím, že jsi naštvaná. Chceš mi o tom něco říct?“

Třeba když bude plakat nad zlomenou pastelkou, je moudřejší povědět: „Vidím, že tě to mrzí. Pěkně se ti s ní malovalo, viď?“ než odbít slovy: „Nech toho, je to jen pastelka!“

Nedramatizuj

Takovou odpovědí zlehčujeme, odmítáme, odsuzujeme. Děláme z dětských pocitů něco nereálného, vymyšleného. Aby se cítilo dítko pochopené, v bezpečí, můžeme říci třeba: „Vidím, že tě to trápí. Jsem v tom s tebou.“ A nabídnout objetí, pohlazení, chycení za ruku. Třeba když dítě zjistí, že jeho oblíbené tričko je v prádle.

Označení „zlý“ nebo „špatný“ může v dítěti vzbudit pocit, že je problémem samo o sobě, a začne se stydět.

Proč nemůžeš být jako Pepa

Jako kamarád, sourozenec, zkrátka jako někdo jiný. Srovnávání podkopává budující se sebevědomí a dává pocit, že dotyčný za nic nestojí. Místo: „Proč nemůžeš být jako ségra? Ta uklidí sama od sebe,“ můžete povědět: „Líbí se mi, jakou máš představivost, když si hraješ. Zkusíme to uplatnit i při úklidu. Pomůžu ti!“

Tohle děláš vždycky

Přišli jste ze školky, dítko sedne na zem a prosí o pomoc se svlékáním. Vy přitom víte, že to umí. Když řeknete: „Tohle děláš vždycky,“ nebo: „Nikdy se po příchodu ze školky nechceš svlíkat sama,“ můžete dát dítěti pocit, že je uvězněno v negativním vzorci, který není schopno změnit.

Lepší je říci: „Všimla jsem si, že tahle situace nastává často. Pojďme zjistit, co se děje.“ Tak otevřeme dveře k řešení, dáme najevo, že jsme v tom spolu.

Chci jen, abys byl spokojený

Dítěti, které pláče, je vhodnější vyjádřit pochopení: „Chápu, jsi frustrovaný. Jsem u tebe.“ Tím ho učíme, že je v pořádku cítit se i špatně a že na to není samo. Hláškou: „Chci jen, abys byl šťastný,“ můžeme neúmyslně vyvolat dojem, že negativní emoce jsou špatné a je třeba se jim vyhýbat, potlačovat je.

Jsi špatný

Označení „zlý“ nebo „špatný“ může v dítěti vzbudit pocit, že je problémem samo o sobě, a začne se stydět. Lepší než: „V obchodě jsi byl hrozný,“ je říci: „Běhání v obchodě nebylo bezpečné. Nacvičíme chůzi vedle, můžeme zrychlovat spolu.“ Dejme najevo, že určité chování je nepřijatelné, ale bez odsuzování a hodnocení.

Zklamal jsi mě

Děti potřebují vědět, že jejich chyby je nedefinují a že láska, kterou k nim rodiče cítí, není podmíněná tím, co dělají nebo nedělají. Místo: „Jsem zklamaná, že jsi mi lhala,“ je láskyplnější sdělit: „Vím, že umíš říkat pravdu. Pojďme si popovídat o tom, co se stalo.“

Nejde o slova, ale o kontext

Každému občas ujede něco, co nechtěl říci a co ho mrzí. Nebojme se o tom s dětmi mluvit a ukázat jim, že každý dělá chyby a že ty chyby se dají napravit. Třeba upřímnou omluvou. Pokud se dítě cítí doma přijímané a milované, nezhroutí se z občasně špatně zvolených slov. Zná totiž celkový kontext, je si jisté ve vztahu s vámi a to mu dává sílu.