Psycholožka Simona Hřebíčková popisuje dopady, které toto řízení zanechává v duši dítěte: „Přehnaná kontrola a řízení vede k tomu, že dítě ztrácí kontrolu nad svým uvažováním. To způsobí nízké sebevědomí až pocity, že samo nic neznamená, což přináší smutek, vnitřní prázdnotu, frustraci a úzkost. Hromadí vztek a u některých dětí to může vést i k sebepoškozování.“ 

Děti, jejichž autonomie je omezována, ztrácí sebevědomí a emociálně trpí. Podobné závěry přináší i zahraniční výzkum. Studie z roku 2023 zkoumala vztah mezi přehnanou kontrolou rodičů a psychickým stavem adolescentů a zjistila, že nadměrné rodičovské řízení souvisí s vyššími depresivními symptomy a úzkostí. Výzkum tak fakticky potvrzuje to, co Simona Hřebíčková pozoruje v české praxi.

Dítě tak přichází o možnost rozvíjet vlastní zodpovědnost, což je základní pilíř života. Bez ní se snáze uchyluje k návykovým látkám či problémovým situacím. Hřebíčková dodává, že rodič by měl zodpovědnost budovat, protože je to jediná věc, která zaručí, že se dítě dokáže o sebe postarat a správně rozhodovat.

Nadměrná kontrola také nahlodává pocit vlastní hodnoty: dítě se učí, že jeho nápady, volby a emoce nejsou důležité. „Dítě má pocit ‚já nic neznamenám‘, nízké sebevědomí a pochyby o sobě samém. V osobním životě pak hledá potvrzení u druhých a často se stává závislým,“ shrnuje Hřebíčková dlouhodobé dopady.

Tyto děti jsou čím dál méně samostatné, musíme je více vodit za ručičku. Neustále jim pomáhat, organizovat jejich čas, tvořit program. Navíc jsou hodně úzkostné, mají strach udělat chybu. Myslí si, že musí být dokonalé, a z chyb jsou frustrované.

Rozdíl mezi zdravým vedením a projektovým přístupem je přitom jasný: rodič by měl poskytovat informace, ale zároveň podporovat dítě v samostatném zkoumání, nechat ho dělat vlastní zkušenosti a i chyby. Diktování každého kroku a kritika, když něco není „tip ťop“, vede jen k úzkosti, závislosti a špatným rozhodovacím dovednostem. Nadměrná kontrola je podle Hřebíčkové často poháněna strachem, který dítě pronásleduje celý život.

Přehnané řízení dítěte není trend, který by se objevil teprve nyní, ale jeho dopady na psychiku a schopnost samostatného rozhodování jsou stále aktuální a patrné v každé generaci. A přesto – mluvit o „generaci rodičů projektů“ nelze paušálně. „Taková výchova byla, je a bude,“ shrnuje psycholožka.  Podle ní přehnané řízení dítěte není trend, který by se objevil teprve nyní, ale jeho dopady na psychiku a schopnost samostatného rozhodování jsou stále aktuální a patrné v každé generaci.

Ve škole se projektové rodičovství projevuje zřetelně

Učitelka základní školy v Pardubicích Barbora Glosová má s těmito dětmi bohaté zkušenosti. Podle ní se bojí dělat chyby, neumí samostatně zvolit hru, činnost nebo řešení problému. „Jsou čím dál méně samostatné, musíme je více vodit za ručičku. Neustále jim pomáhat, organizovat jejich čas, tvořit program. Navíc jsou hodně úzkostné, mají strach udělat chybu. Myslí si, že musí být dokonalé. Z chyb jsou frustrované,“ popisuje Glosová.

Podpora autonomie v různých věkových skupinách

U předškoláků ve věku tří až šesti let je vhodné podporovat fyzickou samostatnost – nechat je jíst samostatně, oblékat se, uklízet hračky a dodržovat denní rutiny. Stejně důležité je rozvíjet jejich kognitivní schopnosti – povzbuzovat je k otázkám, logickému uvažování a řešení problémů. Sociální a emocionální dovednosti se utvářejí zejména skrze interakce s vrstevníky a dospělými; děti se učí pojmenovávat své emoce, řešit konflikty a respektovat pocity druhých.

Ve věku od šesti do dvanácti let lze dítěti postupně svěřovat odpovědnosti odpovídající jeho věku, například účast na domácích pracích, přípravu svačiny či zapojení do rodinných rozhodnutí. Důležité je rovněž učit dítě plánovat své úkoly, organizovat studium a řešit problémy samo. Sociální dovednosti by se měly podporovat tím, že děti necháme vyjednávat s vrstevníky, řešit spory a diskutovat o hodnotách a pravidlech, aby si postupně budovaly zdravý pocit sebe sama a kompetence.

Raní adolescenti ve věku 12 až 14 let jsou schopni zvládnout už více věcí. Je dobré je zapojit do rodinných rozhodnutí a domácích povinností, učení kritickému myšlení, například analýze informací či formulaci a obhajobě vlastních názorů. Emoční samostatnost lze podporovat tím, že jejich pocity uznáváme, necháme je reflektovat vlastní zkušenosti a učit se z chyb. Rovněž je důležité podporovat jejich sociální autonomii – rozmanité přátelské vztahy, zájmy, případně dobrovolnické aktivity, a zároveň učit respektovat hranice své i ostatních, včetně online prostředí.

Zahraniční studie z roku 2018, která zkoumala vliv nadměrné kontroly rodičů na adolescenty, ukázala, že přehnaná kontrola zvyšuje sociální úzkost a strach z neúspěchu. Děti z „projektových“ rodin se učí, že chyba je selhání, nikoli příležitost k růstu. Což často vede k frustraci, nízké sebeúctě a obavám ze spontánního rozhodování.

Glosová také upozorňuje na to, že pedagogy lze do procesu zapojit aktivně: nabízí dětem volbu a prostor pro vlastní rozhodnutí, chyby bere jako lekce a podporuje samostatnost. Spolupráce s rodiči je klíčová – pedagog může ukázat, že dítě se spoléhá na dospělé, a zároveň podporovat jeho vlastní iniciativu.

Jak podporovat autonomii dítěte: Praktické tipy

Když známe, jak se autonomie vyvíjí podle věku, můžeme děti podporovat i konkrétními praktickými kroky, které shrnuje odborný článek Brightwheel.

  1. Nabídněte volbu i v malých věcech – například nechte dítě rozhodnout, zda si oblékne červenou nebo zelenou košili, vybrat si svačinu nebo knížku ke čtení.
  2. Vytvářejte příležitosti k samostatnému rozhodování – pokud dítě během kreslení použije všechny pastelky, nechte ho dokončit aktivitu, a pak společně uklízejte.
  3. Přiřazujte věku odpovídající povinnosti – jednoduché úkoly jako rozdávání pomůcek, zalévání rostlin nebo pomoc při úklidu dítěti dávají pocit zodpovědnosti.
  4. Respektujte jejich názory – dítě potřebuje vědět, že jeho myšlenky a volby jsou důležité a mají váhu.
  5. Pomáhejte pojmenovat a přijímat emoce – učte děti rozpoznávat, co cítí, a ukazujte jim, že všechny emoce jsou normální.
  6. Nechte děti řešit výzvy samostatně – chyba nebo neúspěch není selhání, ale příležitost učit se. Pedagog nebo rodič může jen jemně vést, pokud je třeba.

Tyto strategie podporují sebevědomí, kritické myšlení, samostatnost a zodpovědnost a zároveň dávají dětem bezpečný prostor k experimentování a objevování.

Rodič má být průvodcem, nikoliv diktátorem

Závěrem je zřejmé, že děti nejsou projekty, které lze řídit krok za krokem, ani „plány“, jež stačí dokonale naplánovat. Potřebují pevnou ruku a jasný řád, ale stejně důležitá je volnost a prostor pro vlastní rozhodování. Důležitá je rovnováha, některé věci lze nechat na dítěti, aby neslo následky svých rozhodnutí a učilo se z nich, jiné je naopak třeba rodičovskou autoritou usměrnit, a to vždy s ohledem na bezpečí a zdravý rozvoj.

Mgr. Simona Hřebíčková

Psycholožka pro dospělé a dospívající. Specializuje se na úzkosti, pocity strachu a stresu. Rovněž řeší vztahová témata, ale také obezitu a jak úspěšně hubnout. Jejím motorem a cílem je zajistit klientovi vnitřní spokojenost, vnést do života více energie a nadhledu a zvýšit sebevědomí.

Dítě by mělo být vedeno k tomu, aby umělo prosazovat svá přání a rozhodovat, ale zároveň chápat hodnotu respektu k lidem, kteří mají více zkušeností. Tak se učí nést zodpovědnost, rozvíjí sebevědomí a kritické myšlení, a zároveň si zachovává svobodu objevovat, experimentovat a učit se z vlastních chyb. Nadměrné řízení a kontrola sice mohou krátkodobě zrychlit výsledky, ale dlouhodobě ohrožují autonomii dítěte a jeho schopnost stát se samostatným, sebevědomým člověkem.

Správný přístup spočívá v tom, že rodič je průvodcem, nikoli diktátorem – poskytuje podporu a rady, ale nechává dítě tvořit svůj vlastní svět, učit se z chyb a objevovat životní lekce vlastní cestou. Jen tak se z dítěte nestane „projekt“, ale samostatný člověk, připravený na všechny výzvy života.