Kamarád a kamarádka nedávno oslavili dvacet let spolu a jsou takřka modelovým příkladem šťastné rodiny. Mají dvě děti, čtrnáctiletého syna a jedenáctiletou dceru, spolu podnikají spoustu akcí, jezdí na výlety, prostě opravdu žijí jako rodina. Kdyby televize točila pořad o ukázkových rodinách, mohli by přijet za nimi najisto.
A tihle přátelé chodí na Letnou a na Václavák pravidelně. Děti berou s sebou. Chtějí jim ukázat, že demokracie není samozřejmost, že občanský postoj má smysl a že někdy nestačí jen nadávat na politiky u televizních zpráv. Je potřeba zvednout zadek z gauče a něco udělat. A dělají to správně. Děti by měly vědět, že mají právo veřejně vyjádřit svůj názor a že svoboda není zboží, které se jednou koupí, a pak už se o něj člověk nemusí starat.
Taková občanská výchova má ovšem jednu podmínku. Musí být v souladu s tím, co děti vidí doma. U mých přátel je všechno v naprostém pořádku, ale představme si otce, který přijde domů z demonstrace a seřve dítě, že neustlalo ráno postel, když už je sakra osm večer. Ženě řekne že je kráva, protože nemá teplou večeři, a jak si to představuje, že on bojuje za demokracii a ona není ani schopná navařit? Právě v takových okamžicích se pozná, zda jsou řeči o respektu a svobodě skutečnými hodnotami, nebo jestli si někdo myje černé svědomí.
Stejný rozpor najdeme i v mnohem banálnějších situacích. Na Facebooku sdílíme příspěvky o laskavosti a empatii, ale v restauraci hrubě a povýšeně seřveme servírku, že nám místo neperlivé vody donesla džus. Veřejně odsuzujeme šikanu, a v práci ponižujeme podřízené. Na sociálních sítích přesdílíme příspěvek Grety Thunberg o ochraně klimatu a pak odjedeme autem přes půl Prahy do supermarketu na nákup, protože tam mají zrovna dobré slevy.
Nikdo nejsme dokonalí. Občas to ujede každému, to je lidské. Problém začíná v okamžiku, kdy vlastní dobré skutky považujeme automaticky za omluvenku, a pak máme pocit, že nám všechno morálně projde.
Odpustky ve verzi 2.0
Ve středověku to bylo jednoduché. Ukradl jsi sousedovi slepici, vyspal ses s jeho ženou? Provinil ses proti desateru, Bůh se na tebe zlobí, ale zaplať a všechno bude v pořádku. Dnes k tomu nepotřebujeme církevního hodnostáře ani měšec mincí. Máme demonstrace, petice, veřejná prohlášení a sociální sítě. Podpoříme správnou věc, nasbíráme lajky, naše sociální bublina to přesdílí a můžeme mít pocit, že jsme svou společenskou odpovědnost splnili. Na nějakou dobu máme vystaráno.
Psychologie pro podobný mechanismus používá pojem morální licencování. Označuje situace, kdy nám předchozí dobré jednání poskytne vnitřní povolení chovat se později hůř. Dobré skutky si zapisujeme na pomyslný morální účet a získaný kredit následně utrácíme za sobectví, bezohlednost nebo jednání, které bychom jinak sami odsuzovali.
Výzkumy naznačují, že tento mechanismus skutečně může ovlivňovat lidské rozhodování. Neplatí automaticky a neznamená, že každý dobrý skutek vede k nějakému pozdějšímu poklesku. Důležitý je samotný princip: dobré činy mohou být výrazem naší přirozeně dobré povahy. Ale také si jimi někdo může ospravedlňovat, že se chová jako hovado. Nebo prostě chce mít čisté svědomí, tak jde na demošku a má pocit, že je tím problém vyřešen. Prostě deset dobrých skutků někomu dává pocit, že si jeden špatný může dovolit zdarma.
Demokracie nekončí za dveřmi bytu
Účast na demonstraci rozhodně není bezcenná jen proto, že její účastník není dokonalý člověk. Veřejný protest může upozornit na problém, vyvinout tlak na politiky a ukázat, že určité hodnoty mají ve společnosti podporu. To všechno je legitimní a důležité. Dokonce i člověk, který se v soukromém životě chová mizerně, může svou účastí podpořit správnou věc. Ale o samotném člověku to vypovídá překvapivě málo.
Představme si někoho, kdo v neděli hájí svobodu projevu, ale v práci krade lidem svačinky z lednice. Kdo na náměstí volá po respektu k lidské důstojnosti, ale doma bije ženu. Kdo požaduje po politicích slušnost, zatímco sám mluví jako kanál. Jeho občanský postoj může být správný, ale jako doklad osobní morální integrity obstojí jen těžko.
Demokracie není pouze způsob, jakým organizujeme stát. Opírá se o hodnoty, které se promítají také do každodenních vztahů mezi lidmi: respekt k odlišným názorům, schopnost naslouchat, ochotu přijmout kritiku a vědomí, že naše vlastní svoboda má své hranice. Člověk, který tyto principy vyžaduje po politicích, ale sám je soustavně porušuje, je pokrytec.
Samozřejmě nikdo po nás nemůže chtít, abychom byli nepřetržitě milí, nikdy nezvýšili hlas a nikdy neudělali chybu. Morální integrita není totéž co bezchybnost. Znamená především schopnost rozpoznávat vlastní selhání, přiznat si je a pokoušet se je napravovat, a ne si kupovat morální odpustky.
Děti se učí především tím, co vidí doma
Děti si z demonstrace neodnesou jen vzpomínku na dav lidí, české vlajky a projevy z tribuny. Budou si pamatovat také to, jak se jejich rodiče chovají, když už nejsou součástí davu, který jim tleská. Pokud se tyto dvě zkušenosti zásadně rozcházejí, všimnou si toho a zapamatují si to. Místo úcty k demokracii si mohou osvojit představu, že vznešené principy jsou určeny především k veřejnému vystupování, a v soukromí se jimi nikdo příliš řídit nemusí.
Na veřejném vyjádření občanského postoje není nic špatného. Problém není demonstrace ani příspěvek na sociální síti, ale představa, že tím naše odpovědnost končí. Že jsme jednou podpořili správnou věc, a tím jako bychom si dokázali, že jsme slušní lidé a že vlastně k tomu, aby se vyřešil problém, stačí zamávat vlajkou nebo přesdílet příspěvky na sociálních sítích.
Jenže jaký člověk doopravdy je, se pozná ve chvíli, kdy se nikdo nedívá, když za slušnost nedostaneme potlesk, když je výhodnější zalhat, pohodlnější někoho ponížit nebo jednodušší přehlédnout bezpráví. Tehdy se rozhoduje, jestli jsou naše hodnoty skutečným vodítkem pro život, nebo jen součástí obrazu, který o sobě chceme vytvářet.
Na Letné můžeme dvě hodiny hájit demokracii. O tom, nakolik jejím hodnotám opravdu věříme, však rozhoduje především to, co děláme zbývajících 166 hodin týdne.
