Je ráno, ale práci už mám hotovou a na zbytek dne nic naplánovaného. Udělám si kafe, pustím hudbu a sednu si. Nemám důvod tvrdit, že nestíhám. Telefon položím vedle hrnku. Co kdyby někdo něco potřeboval.

Kolega dostal všechny podklady, ale nejspíš neumí číst, protože stejně vždycky volá a ptá se mě přesně na to, co má přímo před očima. Kamarád řeší po patnácti letech rozvod a těžce to nese. Nebo bude něco potřebovat některé z dětí. Nic z toho se dnes stát nemusí. Jenže já jsem připravený, kdyby náhodou. 

Důležité kontakty se v telefonu hlásí vykopávkou Můj čas, kterou znám tak důvěrně, že přesně vím, kde při natáčení interpret netrefil jeden tón. Někdy stačí jedna věta, jindy hledám řešení půl hodiny. Když se pak dostanu ke zmeškaným hovorům, začínají často něčím z ranku „Nebereš mi telefon...‟.

Večer bych těžko vysvětloval, z čeho jsem unavený. Přece jsem měl celý den pro sebe. 

Funguješ? Tak co řešíš

Nemyslím si, že mě všichni vědomě využívají. Spíš si zvykli, že odpovím, najdu kontakt a připomenu termín. Každý potřebuje jenom maličkost. Všechny maličkosti ale končí u mě.

Ostatní vidí výsledek. Rezervace je hotová, problém vyřešený. Nevidí tolik proces předtím: všimnout si, rozhodnout, obstarat, zkontrolovat. Dan ví, jak na to. Táta je nejlepší. Kámo, další kolo u soudu už nezvládnu. Danovi, tátovi i kámovi ale občas docházejí zdroje.

Jediná část dne, během které má zaručený pokoj, se doporučuje strávit v bezvědomí.

Dorazí včas, odpovídá klidným hlasem, usměje se. Poskytuje služby bez výpadku. A dokud servis funguje, proč zkoumat stav technika.

Sám k tomu přispívá. Únavu schová, protože její vysvětlování je další práce, na kterou už nemá sílu. Navíc si umí všechny námitky odříkat sám. Dostává přece zaplaceno, a když děti vyráběl, nikdo mu ke spánku kvér nepřiložil. Tak se musí starat.

Zítra zase vstane a zařídí, co bude potřeba. Okolí si může oddechnout: závada se přes noc nejspíš opravila sama. Jen Dan si nějak nevybavuje, kdy proběhla údržba.

Systém není autonomní

Dan si má říct. Nikdo přece není jasnovidec. To je fér. Jenže když má pomoc zadat, připomenout a zkontrolovat, dostal k původní práci ještě funkci vedoucího. Gratulujeme k povýšení.

Přitom kolega není nesvéprávný a číst taky umí. Ale vytáhnout si z mailu co právě potřebuje, je ztráta času, kterou zredukuje tím, že zavolá Danovi. Přece to dával dohromady, tak mu to může vysvětlit a ušetří dvacet minut života. 

U kamarádů Dan chápe, že právě od toho přátelství je. Když se někomu sype život, nebude ho odkazovat na úřední hodiny. Jen si všiml, že ve zpovědnici sedí pokaždé on. S kolárkem, připravený vyslechnout další příběh. Kdyby si chtěl jednou sednout na druhou stranu, musel by za sebe nejdřív sehnat záskok.

A dokud servis funguje, proč zkoumat stav technika.

Zařídit si všechno sám samozřejmě umí. Občas by ale uvítal, kdyby někdo převzal celou věc a dotáhl ji bez konzultací. Kolega odevzdal hotovou práci, někdo jiný odvezl Danovo auto na technickou a kamarád se mezi dvěma kapitolami svého rozvodu zeptal, co je nového u Dana. A vydržel i na odpověď.

Dan nepotřebuje, aby mu někdo četl myšlenky. Úplně by mu nejspíš stačilo, kdyby si občas poradil bez něj. A kdyby mu uvařil kafe, aniž by Dan musel nejdřív založit požadavek.

Návštěvy po předchozí domluvě. Raději vůbec

Danovi přišlo pozvání na večer. Rád by lidi viděl. Pak se ale rozjela debata, kam se půjde, kdo rezervuje stůl a jestli by někdo cestou nemohl někoho vyzvednout. Ještě si ani neobul boty a Dan už má zase tři položky na to-do listu. Zůstane doma. Tam má jistotu, že se večer nezmění v další směnu. Gauč nepotřebuje radu a lednice se neurazí, když ji půl hodiny ignoruje. Jen si s nimi moc nepopovídá. I tahle varianta má svoje nedostatky.

Společnost by přitom bral. Třeba někoho, kdo přijde s vlastním nápadem a zvládne ho uskutečnit. Dan se dostaví osobně, což by pro začátek mohl být dostatečný příspěvek.

Provozní doba skončila

Pozdě večer je ticho. Kolega už snad našel přílohu, kamarád si šel lehnout a zbytek světa vydrží do rána. Dan nemusí vysvětlovat, proč není dostupný. V tuhle hodinu už má výjimku i zákaznická podpora.

A právě teď by měl jít spát. Výborně. Jediná část dne, během které má zaručený pokoj, se doporučuje strávit v bezvědomí. Tak ještě chvíli zůstane vzhůru. Ráno ho čekají stejní lidé a nejspíš i stejné dotazy. Nikam mu to neuteče. Bohužel.

Technik nemusí nejdřív shořet

Dan nepotřebuje zmizet na měsíc do hor. Pro začátek by stačilo, kdyby někdo jeho odpověď až po deseti minutách nepovažoval za technickou závadu, na kterou je nutno Dana upozornit.  A občas by mohl někdo zavolat i bez problému v úvodní větě. Zeptat se, co Dan dělá, a chvíli u toho vydržet. Pokud možno bez následného „když už tě mám na telefonu“.

Dan bude ráno zase fungovat. Dorazí, odpoví, zařídí. Jen by bylo dobré neplést si to s důkazem, že nepotřebuje pauzu. Auto taky jede s rozsvícenou kontrolkou. Ani průměrně inteligentní orangutan z toho nevyvodí, že tam svítí pro parádu.