Znám to i od svého syna. Byla jsem překvapená, když mi jeho oblíbená učitelka v první třídě řekla, že ví, že ji má rád, ale nikdy, skutečně nikdy jí nedá ruku, ani když mají přecházet přes ulici. Řekl jí dokonce, že ne, že ruku dává jen mamince. Je ono vynucování pusy nebo doteku odměnou za zásluhy, nebo je to citový nátlak? Každopádně se tak z nedělního obědového objetí může stát rodinné drama.

Rádi byste našli omluvu třeba v tom, že děda měl na sobě kousací svetr. Ale dočkáte se spíš odpovědi, že babička tak divně voní, nebo ještě jiné „nevinné“ upřímnosti. Ale vezměme to od začátku.

Známe to i my z našeho dětství

Nedělní odpoledne má v mnoha českých domácnostech několik dekád zavedený rituál. Vůně čerstvě upečené bábovky, cinkání hrníčků s kávou a klasický povel u dveří, který protne ticho předsíně jako břitva: „Běž dát babičce pusu!“

Sedmiletá Eliška podobně jako můj syn ztuhne, utrápeně sklopí oči a pomalu se zasune za záda svého otce Martina. Dvaasedmdesátiletá babička Danuše stojící v předsíni s rozevřenou náručí v tu chvíli znejistí a se zraněným výrazem v obličeji prohodí: „Ty už mě nemáš ráda?“ Společenské drama o třech dějstvích je na světě během tří sekund.

Pro Martina je to obzvlášť těžký moment. Samotného ho v dětství nutili líbat příbuzné s pichlavými svetry a tety páchnoucí po cigaretách či těžkém parfému. Sliboval si, že své děti do ničeho podobného nutit nebude. Jenže pohled na zklamanou vlastní matku ho dostává do kleští. Je požadavek na fyzický kontakt projevem běžné rodinné slušnosti, nebo nebezpečným zvykem, kterým děti učíme ignorovat jejich vlastní tělesné hranice?

Pusa jako povinnost: Proč nutíme děti překračovat vlastní hranice?

Zvyk vyžadovat od dětí povinné objímání nebo líbání příbuzných je v naší kultuře hluboce zakořeněný. Vnímáme ho jako základ dobrého vychování, respektu ke stáří a vyjádření rodinné sounáležitosti.

Dítě, které se nenaučí říkat jasné ‚ne‘ v bezpečném prostředí domova, se ho bude jen velmi těžko učit v situacích, kdy půjde o vážnější hranice.

Jenže dětští psychologové se s tímhle tvrzením zase až tak neztotožňují. Americká pediatrická akademie nebo známá osvětová kampaň organizace Girl Scouts of the USA varují, že nucení k jakémukoli fyzickému kontaktu škodí správnému vývoji chápání osobních hranic a souhlasu.

„Když dítěti opakovaně vštěpujeme, že musí někoho obejmout nebo políbit jen proto, že je to příbuzný nebo dospělá autorita, vysíláme mu velmi zrádný signál,“ vysvětluje pro Flowee dětská psycholožka Šárka Kohoutková. Říkáme tím v podstatě dvě věci: tvé pocity ohledně tvého vlastního těla a osobního prostoru nejsou důležité a dospělí mají nárok na tvůj fyzický kontakt, pokud si o něj řeknou nebo pokud se to od tebe očekává.

„Tento vzorec si pak dítě podvědomě přenáší do dospívání i dospělosti. Dítě, které se nenaučí říkat jasné „ne“ v bezpečném prostředí domova před vlastní babičkou, se ho bude jen velmi těžko učit v dospívání v situacích, kdy půjde o nesrovnatelně vážnější hranice,“ dodává odbornice.

Souboj dvou světů: Generace „musíš být hodná“ versus tělesná autonomie

Podívejme se však na druhou stranu mince, která bývá neméně lidská a bolavá. Dvaasedmdesátiletá Danuše nevyrůstala v době, kdy by se v rodinách diskutovalo o pojmech jako tělesná autonomie nebo konsent. Pro její generaci byla poslušnost synonymem pro dobré vychování a fyzické vřelé přivítání představovalo nezpochybnitelný pilíř rodinné soudržnosti.

Starší lidé navíc často trpí takzvaným „dotekovým hladem“, samotou a nedostatkem fyzické blízkosti, kdy pro ně objetí od vnoučete představuje nejsvětlejší moment celého týdne. Odmítnutí si proto neberou jako nastavení zdravé hranice, ale jako osobní chlad a ztrátu lásky.

„Máma to nemyslí špatně. Pro ni je pusa od vnučky platidlem za lásku, uvařený oběd a upečený koláč,“ popisuje Martin situaci ze své perspektivy. „Jenže když jsem viděl, jak se Eliška schovává za mě, ramena jí jdou nahoru a je jí to fyzicky nepříjemné, uvědomil jsem si, že nemůžu obětovat komfort svého dítěte jen proto, abych udržel okamžitou psychickou pohodu dospělého.“

K tomu se často přidává i rovina smyslové citlivosti. Děti mají daleko citlivější čich a hmat než dospělí. Cizí vůně, pichlavé vousy dědečka, intenzivní parfém, stařecký zápach nebo jen pocit cizího tlaku mohou v malém dítěti vyvolat čistě fyzický odpor, který nemá nic společného s tím, zda má prarodiče rádo.

Psychologie nechtěného doteku aneb Jak dětem nekazit kompas bezpečí

Jenže kvalita a vřelost rodinných vztahů není v žádném případě podmíněna fyzickými rituály prováděnými na povel. Naopak, vynucená blízkost vytváří v dětech vnitřní tenzi a podvědomou averzi k samotným návštěvám. Pokud se z každého příjezdu k babičce a dědovi stane stresový test z povinné náklonnosti, dítě se začne těmto setkáním vyhýbat nebo se během nich uzavře do sebe.

Nemůžu obětovat komfort svého dítěte jen proto, abych udržel okamžitou psychickou pohodu dospělého.

Stěžejním úkolem rodiče je působit jako bezpečný přístav a tlumič mezi oběma stranami. To vyžaduje odvahu převzít zodpovědnost a nenechat dítě v pozici toho, kdo musí dospělému lámat srdce nebo se podvolovat.

Jak z toho ven bez slz, křivd a uražených obličejů?

Takže si zapamatujme, že nucení k pusám a objetím by mělo z rodinné etikety zcela vymizet. Neznamená to však, že z dětí vychováme nevychované sobce, kteří příbuzné ignorují. Klást důraz na hranice neznamená rezignovat na základy slušného chování.

Martin se rozhodl pro otevřenou komunikaci ještě předtím, než se rodina znovu sešla u nedělní kávy. S matkou si promluvil o samotě, v klidu a bez přítomnosti dětí. Vysvětlil jí, že Eliška ji má z celého srdce ráda, ale potřebuje nějaký čas na rozkoukání a k fyzickému kontaktu si hledá cestu vlastním tempem.

Zde jsou praktické kroky a alternativy, které fungují v praxi:

  • Nastavení pravidel předem: Promluvte si s prarodiči v soukromí. Vysvětlete jim, že změna pravidla není projevem neúcty k nim, ale výchovným krokem k ochraně dítěte.
  • Pěstička nebo high-five je pro děti mimořádně přirozený, neinvazivní a hravý způsob pozdravu, který uchovává fyzický prvek, ale neničí osobní zónu.
  • Mávání a oční kontakt je zase skvělý způsob pro plašší děti, jak pozdravit z bezpečné vzdálenosti s úsměvem.
  • Slovní vřelost: Naučte dítě vyjádřit radost ze setkání slovy. Vřelé „Ahoj babičko, moc jsem se na tebe těšil/a“ má často větší hodnotu než odvrácená tvář nastavená pro povinnou pusu.
  • Otázka místo povelu? Místo příkazu „Dej babičce pusu“ mu nabídněte možnost: „Chceš dát babičce pusu, nebo si jen plácnete?“ Dítě tak dostane zpět kontrolu nad svým rozhodnutím.

Dnes vypadá nedělní návštěva u Danuše úplně jinak. Eliška přiběhne do předsíně, dá babičce veselé plácnutí pěstičkou a s úsměvem jí podá nakreslený obrázek kočky. O hodinu později, když ze všech opadne počáteční ostych a společně si hrají na koberci se stavebnicí, Eliška sama od sebe přileze, sedne si babičce na klín a kolem krku ji pevně obejme. Tentokrát je to však opravdové – ne proto, že musela pod hrozbou výčitky, ale protože sama chtěla.

A právě v tom spočívá celý vtip. Skutečná blízkost se nedá naklikat na povel ani vynutit pocitem viny. Když dáme dětem svobodu rozhodovat o vlastním těle, naučíme je nejen chránit samy sebe, ale i tvořit upřímné a nezmanipulované vztahy s těmi, které mají v životě nejraději.

Řešíte podobnou situaci ve vlastní rodině, nebo narážíte u starší generace na nepochopení, když dojde na téma osobních hranic dětí?