Mnozí z nich mají práci, vychovávají děti, usmívají se na večírcích a vedou inteligentní konverzace. Ale hluboko pod tím je dítě uvězněné v čase. Zralost není o věku, ne každý dospělý je automaticky ten moudřejší a zkušenější. Někdo se zasekne na místě v dětském věku a nehne se dál ani o píď, nic na tom nezmění ani první vrásky a šediny.

Ještě před několika desetiletími jsme to brali tak, že dospělost začíná svatbou, prací nebo narozením dítěte. Měřítkem skutečné zralosti ale není hypotéka, auto ani počet potomků. Po „telecím“ období puberty postupně hledáme vlastní identitu a budujeme si schopnost být odpovědní za svá rozhodnutí i své chyby. Učíme se zvládat emoce – člověk by měl dojít k poznání, že svět mu nic nedluží. Jenomže ne každému se to podaří a zůstane emočně nezralý.

Někdo zůstane na úrovni sedmiletého dítěte

„Když říkám emocionální nezralost, myslím tím, že na emocionální úrovni někteří lidé, a bohužel je jich spousta, reagují na život, jako by byli psychologicky mnohem mladší, než ve skutečnosti jsou. Můžete být extrémně inteligentní člověk, který má skvělé úspěchy v byznysu, můžete být společensky velmi oblíbení, ale ve svém emocionálním vývoji můžete být ve skutečnosti spíš jako tříleté, čtyřleté, sedmileté nebo patnáctileté dítě,“ uvádí v rozhovoru klinická psycholožka Dr. Lindsay C. Gibsonová.

Můžete být extrémně inteligentní člověk, který má skvělé úspěchy v byznysu, ale ve svém emocionálním vývoji můžete být spíš jako tříleté, sedmileté nebo patnáctileté dítě.

Emoční nezralost není psychiatrická diagnóza ani vědomá životní volba. Dá se s ní relativně normálně fungovat, byť v osobním životě je to nezřídka nešťastný příběh. Většinou jde o souhru vrozených dispozic, životních zkušeností a prostředí, ve kterém člověk vyrůstal. Velký vliv mají rodiče: pokud jsou sami nezralí, egocentričtí, bez schopnosti vnímat pocity vlastního dítěte, stoupá pravděpodobnost, že tohle rodinné dědictví ponese potomek dál. Jak se takový rodič projevuje, Gibsonová vysvětluje takto:

„Představte si člověka, který začíná i končí veškeré své uvažování otázkou, co je nejlepší pro něj, to je egocentrismus. Další je nedostatek empatie. Rodič říká: ,Prosím tě, uklidni se,‘ nebo ‚Tohle přece není žádný problém.‘ Nedokážou vstoupit do emocionální reality svého dítěte.“

Typicky nezralý rodič má výbuchy vzteku, neumí regulovat emoce, buď svému dítěti extrémním způsobem řídí život, protože on to ví přece nejlíp, co na tom, že syn nebo dcera by to chtěli jinak, nebo naopak nejeví zájem a zůstává chladný. Chybí zde schopnost chápat věci pohledem toho druhého. Pokud takoví lidé vyrůstali vedle matky nebo otce, kteří neuměli mluvit o svých pocitech, utíkali před konflikty nebo reagovali přehnaně emotivně a nechápali, že jejich děti mají také nějaké potřeby kromě těch základních fyziologických, mohou si stejné vzorce nevědomky odnést do dospělosti. Ne proto, že by byli špatní lidé, ale proto, že se nikdy nenaučili jiný způsob, jak se stresem, frustrací nebo zklamáním zacházet.

Ne pro každého to automaticky znamená rozsudek, občas se dá dobře zahrát i se špatnými kartami. Řada lidí dokáže tento Rubikon překročit. Někdy pomocí terapie, jindy díky partnerovi, který je táhne, a jednoho dne zjistí, že jsou jinde než vlastní rodiče. Což neznamená, že by je člověk neměl dál rád, jen přijde uvědomění, že on sám dohlédne mnohem dál.

Syndrom přerostlého dítěte

Když se Rubikon nepodaří překročit, tak emočně nezralý člověk, i přes první šediny a vrásky, zůstává mentálně malým dítětem. Jak se to pozná?

Takový člověk se opírá o obranné mechanismy, které mu kdysi pomáhaly přežít náročné situace. Jako dítě možná zjistil, že když se urazí, rozpláče nebo dělá, že problém neexistuje, nějak to časem samo odezní. Jenže strategie, které fungují v šesti letech, už ve čtyřiceti příliš neobstojí. Dospělý život vyžaduje schopnost unést nepříjemné emoce, mluvit o nich a hledat řešení, a právě to bývá pro emočně nezralé lidi nejtěžší. Jak říká psycholožka Andrea Zorbasová, „tito lidé používají nástroje, které nikdy neaktualizovali“.

Strategie, které fungují v šesti letech, už ve čtyřiceti příliš neobstojí. Dospělý život vyžaduje schopnost unést nepříjemné emoce, mluvit o nich a hledat řešení.

Nejnápadněji se to projeví ve chvílích stresu. Dokud je všechno zalité sluncem, může dotyčný působit naprosto normálně. Jakmile ale přijde konflikt s partnerem, kritika od šéfa nebo pocit odmítnutí, jako by se na chvíli vrátil do dětství. Místo rozhovoru raději zmizí na ryby, zavře se do dílny, uběhne deset kilometrů nebo stráví celý večer u počítače. Ne, že by sport nebo koníčky byly špatně, problém je, když slouží jen jako útěk před nepříjemným rozhovorem. V duchu totiž doufá, že se situace mezitím nějak vyřeší sama. Je to trochu jako dítě, které schová žákovskou knížku pod postel s nadějí, že špatná známka do rána zmizí. Jenže problémy mají nepříjemnou vlastnost, čekají a bobtnají.

Jedním z nejtypičtějších projevů emoční nezralosti je pasivně agresivní chování. Místo aby člověk řekl: „Tohle mě ranilo,“ nebo „Potřebuji si o tom promluvit,“ začne trestat mlčením, citovým odstupem nebo teatrálně uraženým výrazem. Někdy to vydrží několik hodin, jindy celé dny. Partner pak často ani netuší, co udělal špatně, jen cítí, že se doma ochladilo o deset stupňů. Připomíná to malého Pepíka na pískovišti, který se cítí ukřivděný, sebere si bábovičky a demonstrativně si jde sednout do kouta.

Emočně nezralý člověk může mít i výbuchy vzteku, stejně jako uzavírání se do sebe, je to stále stejná písnička, nedokáže zpracovávat emoce přijatelným způsobem. A následně v klidu říct, co chce, co by potřeboval změnit. Bohužel, pokud byli ve hře nezralí rodiče, neměl se to kde naučit. Potřeby takového člověka od dětství nebral nikdo v potaz, nikdy nebyly vyslyšeny.

Emoční nezralost a narcismus

Ještě je jedna věc, která učebnicově lícuje s emoční nezralostí, a tou je neschopnost nést odpovědnost za svoje činy, slova, rozhodnutí. Takový člověk vnímá kritiku extrémně citlivě a bere ji jako osobní útok. Přiznat vlastní chybu pro něj znamená riskovat, že se křehký obraz sebe sama rozpadne. Proto se téměř automaticky spouští obranné mechanismy, za všechno může partner, média, Evropská unie, rodiče, šéf nebo „ti druzí“. Realita se ohýbá tak, aby z toho vyšel jako ten, kdo se ničeho nedopustil.

Jedním z nejčastějších a zároveň nejničivějších způsobů, jak to nezralí lidé dělají, je manipulace s realitou. Řeknou, že to tak vůbec nemysleli. Že to byla jen sranda. Nebo rovnou zpochybní vnímání toho druhého a udělají z něj přecitlivělého, nebo dokonce blázna. To už je gaslighting. „Ten, kdo ovládá realitu, má moc… je to zjevná manipulace a emocionální zneužívání a nastavuje tón celému vztahu,“ říká klinická psycholožka Ramani Durvasulová.

Emocionálně nezralí lidé se brání studu tím, že realitu upravují, vinu přesouvají a druhého znejišťují. Zní to jako forma narcismu, ale typický narcista tohle všechno dělá vědomě, u emočně nezralých lidí jsou to nevědomé obranné mechanismy. Pro okolí je výsledek stejný a tím je hodně trápení.

Nadějí je, že emocionálně nezralý člověk někdy dokáže, pokud má motivaci a podporu, svůj vzorec nahlédnout a změnit. U silného narcismu je tato ochota většinou minimální, protože přiznání chyby by ohrozilo celou konstrukci jejich sebehodnoty.