V sobotu v 8:14 vám přijde zpráva od kolegy. Potřebuje jen rychle mrknout na tabulku. Napíšete „jasně“ tak pohotově, jako byste se narodili s otevřeným kalendářem a vrozenou chutí pomáhat. Až potom vám dojde, že je sobota. Chtěli jste den věnovat věcem, které nemají sloupce, termín ani člověka na druhém konci telefonu, jenž si zrovna vzpomněl.
Odpoledne zavoláte rodičům a řeknete, že je všechno v pořádku, i když vůbec není. Večer se partner zeptá, co vám je, a vy prohodíte, že nic. To slovo je praktické. Vejde se do něj únava, podráždění, zklamání i prostý fakt, že už nemáte chuť nikomu nic vysvětlovat.
Je to způsob, jak přežít den bez zbytečných komplikací. Máte verzi osobnosti pro práci, pro rodiče, pro partnera, verzi pro lidi, které sotva znáte. A ještě jednu pro chvíle, kdy už sotva stojíte, ale stále potřebujete vypadat jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou. Psychologové pro tento způsob fungování mají poměrně přesné pojmenování.
Maska pro svět
Carl Gustav Jung pro tuto společenskou podobu používal slovo persona. Popsal ji jako masku, díky níž se mezi lidmi domluvíme, obstojíme v určité roli a nejsme pro okolí úplnou záhadou. Persona není celá osobnost. Je to jen její tvář pro svět.
Z ochoty pomáhat se časem může stát neschopnost odmítnout. Člověk si často ani nevšimne okamžiku, kdy přestane jednat podle sebe a začne jednat podle role, která mu kdysi pomohla přežít.
Bez podobných masek bychom si spolu nejspíš dlouho nevydrželi. Kdybyste na každé poradě řekli úplně všechno, co vás napadne, možná byste měli dobrý pocit z vlastní upřímnosti. Ostatní by měli hlavně důvod přesunout příští schůzi na dobu, kdy budete mít dovolenou.
Zdrženlivost, diplomacie a schopnost nedat každé emoci hned slovo patří k dospělosti. Potíž nastane ve chvíli, kdy zapomenete masky sundávat.
Co jsme se naučili
Pak z ochoty pomáhat se časem může stát neschopnost odmítnout. Člověk si často ani nevšimne okamžiku, kdy přestane jednat podle sebe a začne jednat podle role, která mu kdysi pomohla přežít. Sebeovládání se může proměnit v přesvědčení, že nemáte právo být naštvaní. A postoj „nic nepotřebuju“ se po letech stane povahou.
Takové vzorce si nikdo samozřejmě nevymyslí z rozmaru. Už rodinné prostředí formuje, jak se dítě učí zacházet s emocemi. Rychle pochopí, které z nich doma projdou bez následků, a které je lepší schovávat. Někde se vyplatí být tiché, jinde veselé, vzorné, schopné nebo jednoduše neviditelné.
Dítě, které nechtělo přidělávat unaveným rodičům starosti, může v dospělosti pomoc odmítat i ve chvíli, kdy ji potřebuje. A kdo byl oceňovaný hlavně za výsledky, může si odpočinek spojit s pocitem, že selhává nebo zahálí. Nejde o soud nad rodiči. Stačí si všimnout, že to, co dnes považujete za svou neměnnou vlastnost, nemuselo být od začátku vaše volba.
Role nejsou problém
Nejde o to být všude stejný. Každý z nás mluví jinak s dítětem, jinak s kolegou a jinak s partnerem. Zdravá flexibilita není přetvářka. Rozdíl poznáte podle jednoduché otázky: když odejdete z místnosti, máte pocit úlevy, nebo vyčerpání? Pokud musíte dlouhodobě hrát někoho, kým nejste, tělo si toho všimne dřív než hlava.
Cena za klid
Nejzrádnější je, že tohle chování okolí vyhovuje. Spolehlivý člověk, který nic nechce, nezdržuje a vždycky pomůže, v rodině, kanceláři i mezi přáteli nikoho neurazí. Jen málokdo se ptá, kolik energie stojí být pořád tou rozumnou, silnou a vstřícnou verzí sebe sama.
Hlava má v těchto věcech víc trpělivosti než tělo. Vysvětlí, že o nic nejde, že jedna tabulka o víkendu nikoho nezabije, že rodiče to přece nemysleli špatně. Tělo však má jiný názor. Stáhne se vám žaludek, ztuhnou ramena, přijde nespavost nebo zvláštní otupělost, kdy už nedáte dohromady jednoduchou větu.
Výraz i hlas se dají uhladit. Prožitek sám tím ale nezmizí. Experiment Jamese Grosse ukázal, že když lidé potlačují, co cítí, jejich tělo je ve větším napětí, i když navenek vypadají klidně.
Reklama
Každou nepříjemnou myšlenku nemusíte hned vyslovit nahlas. Stačí si přestat namlouvat, že se nic neděje, a přiznat si, co skutečně cítíte, dřív než to zabalíte do slova „nic“. Nemusí to slyšet kolega, děti, rodiče ani partner. Stačí, když si uvědomíte, že vás ta sobotní zpráva otrávila, že jste unavení a že byste byli raději jinde.
Bez téhle chvilky pochopení si jen vyměníte jednu masku za druhou, tu, která tvrdí, že už žádnou masku nenosí.
Tabulky počkají
Nejde tedy o volbu mezi rušením všech závazků a jejich mlčenlivým plněním, ale o schopnost poznat, kdy odpověď patří vám, a kdy jen staré, osvědčené roli, která se chce vyhnout nepříjemnému odmítnutí.
V sobotu ráno nemusíte kolegovi odpovědět hned. Nechte zprávu chvíli ležet a teprve pak se rozhodněte, co s ní. Tabulky opravdu počkají do pondělí. A některé zprávy taky.