Otcové a matky synů přicházejí podle jedné zajímavé mezinárodní studie o kognitivní schopnosti mnohem rychleji než ti, kteří vychovali dcery. I když jistě by s nimi mnozí polemizovali. Podívejme se, zdali je to biologická nespravedlnost, nebo jen důsledek toho, jak v moderní společnosti fatálně podceňujeme výchovu kluků k empatii. Ponořili jsme se do dat, která mění pohled na stárnutí.

Syn za trest?

Možná se jako matka svého vymodleného chlapečka právem ptáte, proč vám výchova chlapců může „zavařit“ mozek dřív, než zestárnete. Tak pojďme do praxe.

Erika (68) sedí v kuchyni a marně vzpomíná, kam před hodinou položila brýle. Když jí zavolá starší syn, postěžuje si mu. „Mami, to je normální, zapomíná každý. Hele, musím končit, v práci máme blázinec,“ slyší z telefonu dřív, než stihne cokoli dodat.

Čím více synů v rodině je, tím horší jsou výsledky rodičů v průběhu let.

Elenin známý Karel (72) zatím u šachovnice sedí se svou dcerou Lucií. Lucie ho nešetří. Nutí ho přemýšlet nad každým tahem, ptá se ho na detaily z rodinné historie a nenechá jeho mozek ani minutu vydechnout.

Dva různí lidé, dva odlišné světy. A jak ukazuje přelomový vědecký výzkum, také dvě naprosto odlišné trajektorie toho, jak rychle jejich mozek směřuje k demenci. Mít syna je totiž podle vědců tak trochu kognitivní rozsudek smrti.

Krutá matematika stárnutí: Odpočítávejte od sta po sedmi

Pokud máte doma kluka, možná byste měli začít trénovat paměť hned teď. Výše zmíněná mezinárodní studie, na které spolupracovala newyorská Columbia University a pražská Univerzita Karlova, přišla s velmi překvapivým zjištěním: rodiče synů zažívají kognitivní úpadek podstatně rychleji než ti, kteří vychovali dcery. Celé znění této fascinující práce si můžete přečíst přímo v odborném časopise Journal of Psychiatric Research.

Výzkumníci pod vedením vědkyně Katrin Wolfové si posvítili na obří vzorek více než 30 000 respondentů starších padesáti let. Třináct tisíc z nich mělo alespoň jednoho syna. Vědci je dlouhodobě trápili testy – od jednoduchého zapamatování deseti slov až po složitější mentální gymnastiku, jako je odpočítávání od stovky dolů v krocích po sedmi (100, 93, 86, 79...).

A k čemu došli? Data mluví neúprosně, ale neoblafnete je. Čím více synů v rodině je, tím horší jsou výsledky rodičů v průběhu let.

Emoční lepidlo versus rychlé telefonáty

Proč nám naši synové nevědomky gumují paměťové buňky? Biologie v tom prsty nemá, viníka musíme hledat v sociálních vztazích. Dcery totiž fungují jako jakési neformální pečovatelky a emoční lepidlo rodiny.

Když stárne Erika, její dva synové jí sice rádi finančně vypomohou nebo zajistí opravu auta, ale chybí jim schopnost hlubší emoční podpory. Rozhovory jsou věcné, krátké a Eričin mozek v nich nedostává žádné podněty. Erika tak je v sociální izolaci, což je pro mozek nejrychlejší dálnice k zapomnění.

Naopak Karel je pod neustálou palbou dceřiny pozornosti. Lucie s ním řeší jeho pocity, plánuje výlety a nutí ho mluvit. Právě tento rozdíl v péči potvrzují i data z rozsáhlých analýz American Sociological Association (ASA), podle kterých dcery věnují stárnoucím rodičům výrazně více času a interakce než synové. Ženský prvek v rodině zkrátka udržuje stárnoucí rodiče mentálně aktivní a sociálně propojené.

Sobecký recept na dlouhověkost: Naučte kluky empatii

Samozřejmě by bylo nefér svalovat všechno jen na pohlaví dětí. Jak dlouhodobě upozorňují demografické přehledy a zdravotní analýzy, kognitivní zdraví seniorů ovlivňuje koktejl genetiky, stravy a celkového životního stylu. Geny sice nepřepíšete a jídelníček se mění těžko, ale přístup k výchově ovlivnit můžete.

Hlavní autorka studie Katrin Wolfová proto varuje, že pokud máte syny, je ve vašem vlastním zájmu vychovat je k větší empatii a vnímavosti. Nejen proto, aby z nich byli lepší lidé pro tento svět. Udělejte to z čistě sobeckých důvodů.

Pokud totiž doma vychováte sebestředného kluka, kterému bude jedno, jak se cítíte, vystavujete se obrovskému riziku. V pozdním věku, až se začnou objevovat první mraky nad vaší pamětí, to bude právě on, u koho budete žádat o kousek pozornosti. A pokud ji nedostanete, váš mozek vám to spočítá dřív, než stihnete říct „sedmdesát devět“.