„Hledám sama sebe“, je věta, která zní důležitě. Má v sobě opar existenciální hloubky, nádech duchovní práce a něco mezi krizí a dobře zvoleným víkendovým retreatem. Vyslovuje se nejlépe s čajem v keramickém hrnku, pohledem do deště a výrazem člověka, který právě pochopil věci, na něž je běžná populace krátká. Jenže při vší úctě k lidské duši musím položit otázku, co to vlastně znamená a kam přesně jste se poděli. Zapadli jste za gauč? Zůstali jste ve starém diáři z roku 2019? Odnesl si vás poslední vztah spolu s mikinou, nabíječkou a zbytkem důvěry v lidstvo?
Ta představa je vlastně trochu komická. Často mluvíme o sobě, jako bychom byli zavazadlo, bloudící kdesi mezi Prahou a Brnem. Přitom většina z nás není ztracená. Jen je unavená, přetížená a tak dlouho fungovala podle cizích očekávání, až si sama sebe spletla s tím, co je zrovna nutné zvládnout.
Žijeme v době, která z identity udělala pracovní úkol. Nestačí prostě jen tak být. Je třeba se poznat, zpracovat, rozvinout, uzdravit, optimalizovat a ze všeho nejlépe také rovnou monetizovat. Člověk má dnes nejen žít, ale zároveň se neustále kontrolovat, jestli žije dostatečně vědomě, dostatečně autenticky a jestli náhodou neignoruje své vnitřní dítě, které má v posledních letech podezřele dobré PR.
Zíráme do tmy a vlastně vůbec netušíme, jestli se nám chce brečet, anebo odjet navždy. Motor už dávno vychladl, ale my pořád nemáme sílu otevřít dveře a jít dál hrát svou dokonalou roli.
Výsledek tohoto tlaku je zcela předvídatelný. Ráno probíhá meditace, dopoledne se podává výkon, odpoledne nastupuje sebereflexe a večer přichází vina, že ta sebereflexe nebyla dostatečně hluboká. Někde mezi tím se zrodí onen známý, tíživý pocit, že už vlastně nevíme, kým jsme. Někdy to zní jako hluboké existenciální poznání. Jindy je to ovšem jen zcela logický důsledek toho, že člověk tři roky v kuse pouze reagoval na vnější podněty, všechno zařizoval, zvládal, pevně se držel a snažil se u toho tvářit přiměřeně stabilně.
Možná jste jen ztratili své obrysy
Psychologie je v tomto ohledu naštěstí mnohem střízlivější než naše vnitřní monology ve dvě ráno. Do celé této velkolepé pátrací akce vnáší jeden mimořádně užitečný pojem. Je jím jasnost sebepojetí neboli self-concept clarity. Klasicky se tím myslí míra, v níž jsou naše představy o sobě jasné, vnitřně soudržné a stabilní v čase. Přeloženo do lidštiny jde o to, nakolik bezpečně dokážeme oddělit vlastní podstatu od očekávání našeho okolí. O schopnost přesně rozpoznat, která rozhodnutí jsou skutečně naše, a která představují jen převzaté cizí vzorce, pod nimiž se nám začaly nepozorovaně rozmazávat osobní hranice.
Právě když se tyto hranice definitivně prolnou s nároky světa, nastává kolaps. Příliš dlouho a příliš ochotně jsme se na sebe totiž dívali cizíma očima a přijali optiku okolí, které zkrátka jen potřebovalo, abychom bezchybně fungovali. A pak jednoho dne sedíme v zaparkovaném autě před vlastním domem. Zíráme do tmy a vlastně vůbec netušíme, jestli se nám chce brečet, anebo odjet navždy. Motor už dávno vychladl, ale my pořád nemáme sílu otevřít dveře a jít dál hrát svou dokonalou roli.
Rozpomínání místo velkolepého hledání
Tady, v momentě naprostého vyčerpání, může paradoxně začít to nejdůležitější. Zkusme si vzpomenout, kdy jsme si naposledy všimli, že už opravdu nemůžeme. Kdy jsme bez vytáček a omluv poznali, že něco zkrátka nechceme, místo abychom svému ústupku dali nějaký elegantní vznešený název. Někdy je totiž naprosto nezbytné si upřímně přiznat, že naše pověstná vnitřní síla je dost možná jen velmi dobře vycvičený obranný mechanismus, oblečený v mimořádně slušivém kabátě.
Reklama
Možná je celá cesta k sobě mnohem méně heroická, než jsme si namluvili. Všechno to horečnaté nakupování seberozvojových knih a urputné plánování transformačních retreatů je velmi často jen dokonalou imitací bouřlivé činnosti. Vytváříme kolem sebe obrovskou spoustu ušlechtilého pohybu, abychom spolehlivě přehlušili to děsivé ticho, ve kterém bychom si museli doopravdy čelit.
Rozpomínání má oproti tomuto divadlu jednu obrovskou výhodu. Nemusíme být osvícené, mít lněnou košili a povznesený výraz člověka, který právě odpustil třem generacím zpětně. Někdy úplně stačí přestat si lhát, že jsme v pořádku, když zrovna nejsme. A možná pak zjistíme, že jsme pořád tady, jen jsme se na sebe už příliš dlouho pozorně nedívali.