Máme práci, střechu nad hlavou, vztahy i relativní jistotu. Přesto stále více lidí říká zvláštní větu: „Mám vlastně všechno, ale nejsem šťastný.“
Odkud se bere pocit, že člověk žije „špatný život“, i když mu objektivně nic zásadního nechybí? Podle psycholožky a psychoterapeutky Sylvie Navarové za tím stojí kombinace vnitřních psychologických vzorců a společenského tlaku, který neustále zvyšuje laťku toho, co má být považováno za úspěšný život.
Když je problém v našem vnitřním nastavení
Pocit nespokojenosti někdy nevzniká z toho, co člověk skutečně prožívá, ale z toho, jak svůj život interpretuje. „Naše vnímání světa je vždy subjektivní a mnohem více než logikou je ovlivněno emocemi,“ vysvětluje Sylvie Navarová. Podle ní hrají velkou roli takzvaná vnitřní schémata, která si lidé odnášejí z dětství.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je oceňován pouze výkon nebo kde láska působí podmíněně, může si postupně vytvořit pocit, že nikdy není dost dobré. „Pak se pozornost přirozeně zaměřuje na chyby a nedostatky. I dobré životní podmínky se mohou jevit jako nedostatečné,“ říká psychoterapeutka.
Podobný efekt může mít i situace, kdy rodiče řeší vlastní problémy a dítěti nevěnují dostatek pozornosti. Dítě se pak snaží zaujmout různými způsoby – perfekcionismem, vzpourou nebo extrémním chováním, ale opakovaně naráží na nezájem rodičů. Postupně se tak tvoří hlubší přesvědčení, že jeho život není dost hodnotný.
Člověk porovnává svou běžnou každodennost s cizími highlighty.
Další důležitý faktor popisuje psychologická teorie sebediskrepance. Ta říká, že čím větší je rozdíl mezi tím, kým člověk skutečně je, a tím, kým by podle svých představ měl být, tím větší napětí a nespokojenost prožívá. „Proto v psychoterapii nepracujeme s ideály, které jsou ze své podstaty nedosažitelné,“ říká Navarová. „Pracujeme spíše s optimálním stavem, který reálně dosažitelný je.“
Podle ní navíc pocit spokojenosti často nevzniká z materiálních úspěchů, ale z mezilidských vztahů. Pokud se člověk soustředí pouze na kariéru a budování zázemí, ale zanedbává vztahy, může se dostavit pocit prázdnoty i navzdory materiálnímu zabezpečení. „V praxi se často setkávám s lidmi, kteří mají objektivně stabilní život, a přesto prožívají silnou nespokojenost. Velkou roli v tom hrají naučené vzorce myšlení a neustálé srovnávání s nedosažitelnými ideály.“
Společnost, která chce víc než „jen normální život“
Druhým silným faktorem jsou společenské tlaky. Moderní společnost totiž vytváří prostředí, kde se průměrnost téměř stává synonymem selhání. Podle Sylvie Navarové je dnes běžné, že lidé neustále srovnávají svůj život s ostatními. „Pokud je člověk součástí skupiny, která považuje standardní život za málo, začne selektivně vnímat pouze to, co mu chybí,“ říká.
Psychologie tento jev označuje jako sociální srovnávání. Lidé mají přirozenou tendenci hodnotit vlastní život podle toho, jak se mají ostatní. Problém nastává ve chvíli, kdy se standardy neustále posouvají výš. „Společnost dnes vyzdvihuje nadprůměrnost a podporuje postoj, v němž je běžný život vnímán jako nedostatečný,“ vysvětluje psychoterapeutka.
Do hry navíc vstupuje ještě jeden faktor. Mnoho lidí dnes žije spíše podle očekávání okolí než podle vlastních hodnot. „Pokud člověk nejedná v souladu s tím, co skutečně cítí a myslí, ale jen naplňuje roli, aby vypadal dobře před ostatními, ztrácí pocit autenticity.“
Sociální sítě jako zesilovač nespokojenosti
Významnou roli v pocitu životní nedostatečnosti dnes podle odborníků hrají také sociální sítě.„Vytvářejí prostředí pro neustálé srovnávání se se zkreslenou realitou ostatních,“ říká psychoterapeutka Sylvie Navarová. Lidé jsou na internetu vystaveni životům influencerů a celebrit, které často působí dokonale.
Jenže jde pouze o pečlivě vybraný výřez reality. „Uživatelé obvykle sdílejí jen ty nejhezčí momenty. Velká část obsahu je navíc aranžovaná nebo upravená pomocí filtrů,“ upozorňuje. Výsledkem je paradox. Člověk porovnává svou běžnou každodennost s cizími highlighty. „Sociální sítě vytvářejí iluzi, že být průměrný není normální,“ říká Navarová. „I když má člověk ve skutečnosti vše v pořádku, začne svou vlastní spokojenost vnímat jako nedostatečnou.“
Roli hraje také další mechanismus: potřeba vnějšího potvrzení. V digitálním prostředí se úspěch často měří počtem lajků a komentářů. Pokud se taková zpětná vazba nedostaví, může to u člověka vyvolat pochybnosti o vlastní hodnotě.
Podle Navarové navíc není náhoda, že digitální prostředí neustálé srovnávání podporuje. „Sociální sítě fungují na ekonomice pozornosti. Čím déle na nich lidé zůstávají, tím větší hodnotu mají pro jejich provozovatele i zadavatele reklamy. Obsah proto často pracuje s idealizovanými obrazy úspěchu, krásy nebo životního stylu, které přirozeně vyvolávají pocit, že bychom měli něco změnit nebo si něco pořídit.“
Proč se zdá, že ostatní mají lepší život
Pocit, že se ostatní mají lépe, není podle psychologů novinkou moderní doby. Existuje dokonce staré přísloví, že sousedova tráva je vždy zelenější. Rozdíl je v tom, že dnes máme srovnání neustále na dosah ruky. „Dříve jsme se porovnávali s lidmi ve svém okolí, v práci, ve škole nebo v sousedství,“ říká Navarová. „Dnes stačí vzít do ruky telefon a během několika minut se srovnáváme s lidmi z celého světa.“
Pokud si uvědomíme, že sociální sítě často konstruují snový svět tužeb a nereálných standardů, jejich vliv na naše sebehodnocení se výrazně snižuje.
O vlastním životě víme všechno, včetně chyb, neúspěchů a rutiny. Z životů ostatních k nám většinou doléhají jen ty nejhezčí okamžiky. „Tento informační nepoměr pak vede k tomu, že cizí životy působí bezproblémovější a dokonalejší,“ vysvětluje psychoterapeutka.
Když pocit nespokojenosti přeroste v problém
Určitá míra nespokojenosti je přirozenou součástí života. Existují ale situace, kdy může signalizovat hlubší problém. Varovným signálem může být například chronický pocit, že člověk nikdy není dost dobrý, nebo časté destruktivní srovnávání s ostatními. „Pokud se objevují intenzivní pocity méněcennosti, závisti nebo dlouhodobé pochybnosti o vlastní hodnotě, je dobré zpozornět,“ říká Navarová.
Reklama
Potíže se objevují i tehdy, když nespokojenost vede k sebedestruktivnímu chování, například k poruchám příjmu potravy, závislosti na sociálních sítích nebo k tomu, že člověk začne svůj život před ostatními neustále přikrášlovat.
Jak z toho ven
Dobrá zpráva je, že mnoho těchto vzorců je naučených a lze je postupně měnit.„Je užitečné začít si všímat, podle jakých měřítek vlastně svůj život hodnotíme a odkud tato měřítka pocházejí,“ říká Navarová. Obvykle totiž zjistíme, že jsme je převzali z médií, sociálních sítí nebo očekávání okolí.
Důležitým krokem může být také omezení toxického srovnávání a kritičtější přístup k mediálnímu obsahu. „Pokud si uvědomíme, že sociální sítě často konstruují snový svět tužeb a nereálných standardů, jejich vliv na naše sebehodnocení se výrazně snižuje,“ vysvětluje a dodává, že pomůže i přehodnocení životních cílů. Místo vnějších symbolů úspěchu se vyplatí více zaměřit na vztahy, osobní rozvoj a hodnoty, které dávají životu skutečný smysl.
Zkušenosti z paliativní péče navíc ukazují zajímavou věc. Lidé na konci života obvykle nelitují, že neměli větší kariéru nebo více majetku. „Nejčastěji litují toho, že nežili více podle sebe a nevěnovali dost času lidem a věcem, které pro ně měly skutečný význam,“ uzavírá psychoterapeutka.