Žijeme v éře, která z času učinila chladné zboží. Britský historik E. P. Thompson ve své studii Time, Work-Discipline, and Industrial Capitalism detailně popsal ten zlomový moment, kdy lidstvo přestalo vnímat čas skrze úkoly (například dokud není sklizeno) a začalo jej měřit abstraktním tikotem hodin. Byla to chvíle, kdy se zrodilo fatální heslo: „čas jsou peníze“. Tento posun byl sice nesmírně efektivní pro továrny a ekonomický růst, ale ukázal se jako devastující pro lidskou duši. Vypěstoval v nás totiž chronický pocit dluhu a viny – každá minuta, kterou nevyužijeme produktivně, se nám náhle jeví jako promarněná, prázdná, ztracená.
Tato všudypřítomná úzkost pramení z absolutní nadvlády toho, co staří Řekové nazývali Chronos – čas kvantitativní, neúprosný, plynoucí nezvratně kupředu a k zániku. Jenže naše těla a duše si pamatují i jiný režim. Existuje totiž Kairos – čas příhodného okamžiku, čas hloubky, kvality a plného prožitku. Je to moment, kdy zapomenete na hodinky, protože jste se ztratili v rozhovoru, v hudbě nebo v tichu lesa. Abychom tento léčivý stav znovu vpustili do svých životů, musíme v mysli vyměnit stresující přímku za tvary, které jsou naší biologii mnohem bližší a přirozenější: za kruh a spirálu.
Spirála: Návrat není selhání, ale prohloubení
Znáte ten pocit bezmoci, když se zdá, že se v životě točíte v kruzích? Že řešíte stále stejná témata, stejné strachy, stejné vztahové vzorce? Člověka snadno přepadne beznaděj, že se nikam neposouvá. Ale co když to není uzavřený kruh, nýbrž stoupající spirála?
Čas v pojetí starých Mayů a Aztéků neměřil opotřebení těla, vrásky ani úbytek sil, ale naplnění cyklu moudrosti.
Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie, vnímal vývoj lidské osobnosti velmi podobně. Proces individuace – celoživotní cesta k vlastní celistvosti – nikdy neprobíhá po snadné, rovné přímce. Je přirozené, že se vracíme ke starým bolestem a nezodpovězeným otázkám. Ale pozor: vracíme se k nim s každou otáčkou spirály o patro výš. Díváme se na stejnou krajinu svého života, ale máme jiný výhled, větší odstup a hlubší zkušenost. Spirála nám dává obrovskou naději, neopakujeme chyby, my je nově, z vyšší perspektivy zpracováváme.
Světlo v nejhlubší tmě
Princip naděje skryté v cyklech není jen psychologickou útěchou, je doslova vepsán do kamene a paměti naší civilizace. Dokonalým a hmatatelným svědectvím je irský neolitický monument Newgrange, stavba starší a tajemnější než egyptské pyramidy. Když vstoupíte dovnitř, obklopí vás chlad, tma a vůně vlhké země. A právě tam, v hlubinách, nalezneme do kamene vytesanou slavnou trojitou spirálu.
Archeolog Michael J. O'Kelly, který tuto památku roky zkoumal, popsal následující úkaz: celá tato gigantická stavba je orientována na jediný prchavý moment v roce – na zimní slunovrat. Kolem 21. prosince, v čase, kdy je svět ponořen do největší temnoty a chladu, se stane zázrak. Úzkým otvorem nad vchodem pronikne paprsek vycházejícího slunce a po dobu pouhých 17 minut zlatavě rozzáří pohřební komoru hluboko v nitru mohyly. Vzkaz našich předků k nám promlouvá přes propast tisíciletí: I v tom nejtemnějším, zdánlivě mrtvém bodě cyklu se už rodí nové světlo. Tma není konec, je to bod obratu, nutný pro znovuzrození.
Dvaapadesát let k moudrosti
Zatímco spirála nás učí o růstu skrze návraty, kruh nás učí pokoře a přijetí zralosti. Staří Aztékové a Mayové vnímali čas jako fascinující složité soukolí do sebe zapadajících cyklů, nikoliv jako ubíhající pás. Miguel León-Portilla, přední expert na nahuatlskou filosofii, vysvětluje, že jejich kalendářní systém byl mistrovským dílem harmonie. Spojoval rituální rok o 260 dnech se slunečním rokem o 365 dnech. Tyto dva rozdílné cykly běžely vedle sebe, až se potkaly a uzavřely jednou za 52 let.
Teprve dovršením tohoto velkého dvaapadesátiletého cyklu se člověk v jejich očích stával „stařešinou“ – někým, kdo je kompletní. Čas zde neměřil opotřebení těla, vrásky ani úbytek sil, ale naplnění cyklu moudrosti. V tomto pojetí není stárnutí ztrátou mládí, jak nám tvrdí dnešní kultura, ale završením posvátné geometrie života. Je to moment, kdy se kruh uzavírá, aby mohl začít nový, na vyšší úrovni.
Odložit hodinky, nebo jen strach?
Nemusíme hned zahodit své diáře, rozbít hodinky ani ignorovat nutnosti moderního světa. To by byla naivní vzpoura. Cílem není popřít Chronos, ale přestat ho vnímat jako našeho jediného pána a soudce. Až se příště přistihnete při té známé úzkosti, že „nestíháte“, že vám život utíká, zkuste si v duchu představit spirálu. Zhluboka se nadechněte a uvědomte si: možná jen procházíte bodem, kterým jste už kdysi šli. Ale tentokrát jste jiní. Zjistěte, o kolik jste silnější a moudřejší než tenkrát.
Skutečný život se totiž neodehrává na stresující přímce mezi datem narození a úmrtí. Odehrává se v tichých, hlubokých kruzích Kairosu – tam, kde má každý okamžik svou váhu, svou vůni a svůj smysl.