Výsledky poměrně nové studie z května 2025 naznačují zajímavou věc. Autoři výzkumu přišli s tím, že morální kompas člověka je poměrně úzce navázán na to, jak moc je v souladu se svým tělem. Což přitom zahrnuje nejen skutečnost, zda jsme s ním spokojení či nikoliv, ale také jak dobře dokážeme vnímat a číst signály, které z něj přicházejí.

S tělem je to totiž jako se vztahem – pokud se v něm cítíme dobře, nemáme problém cokoliv komunikovat, reagovat vzájemně na své potřeby, všímat si signálů, které ten druhý vysílá. Pokud se ve vztahu dobře necítíme, ignorujeme spoustu projevů, protože nás buď obtěžují, nebo je pro nás zkrátka jednodušší dělat, že je nevidíme – když je nevidíme, neexistují. Že nás dříve či později doženou, je věc druhá.

Ale zpět ke studii – její výsledky naznačují, že když tedy jedinec bojuje s morálním dilematem, může nakonec k zaujetí stanoviska dojít nejen promýšlením daného problému, ale také s pomocí naladění se na fyzické signály svého těla, jako je třeba zvýšený srdeční tep. Takové vnitřní fyzické signály by tak mohly hrát roli při řízení morální intuice člověka, čemuž nahrává i zjištění, že jedinci všímaví k těmto projevům mají v kritických situacích tendenci činit podobně morální rozhodnutí jako většina ostatních, kteří by se v takové situaci rovněž ocitli.

Rozhodování podle mínění většiny?

Tato zjištění jsou překvapivá zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že morálka je často vnímána jako produkt kultury a prostředí, v němž žijeme. Tak úplně nezávislé ale není ani rozhodování s přihlížením k fyzickým reakcím těla… Autoři výzkumu totiž zároveň uvádějí, že lidský mozek funguje tak, že minimalizuje spotřebu fyzických zdrojů, aby šetřil sílu na přežití. Jedním ze způsobů, jak energii ušetřit, je naučit se číst v reakcích ostatních a vyhýbat se sociálním konfliktům, jinými slovy naučit se rozhodovat podle toho, co ostatní očekávají, a podílet se tak na všeobecně harmonickém rozpoložení společnosti.

Pocit úzkosti nás donutí uvědomit si, že jsme se nerozhodli správně, tedy že jsme provedli něco, co tuto úzkost způsobilo, a budeme se tedy v budoucnu rozhodovat tak, abychom ji znovu nemuseli prožívat.

Dá se ale takový přístup nazývat morálním? Záleží, z kterého konce se na situaci podíváme. Pakliže bychom se měli rozhodovat podle toho, co po nás chtějí ostatní, abychom se vyhnuli pro nás neblahým důsledkům, pak se zřejmě o morálce hovořit nedá. Pokud jde ale o rozhodování s přihlédnutím k celkovému dobru, pak ano, pak se dostáváme k samému jádru morálky tak, jak je o ní obecně uvažováno. Metodika práce výzkumníků nahrává tomuto druhému pohledu: respondentům totiž předložili dvě možnosti rozhodnutí morálních dilemat – jedno upřednostňující minimalizaci škody pro většinu lidí, druhé upřednostňující dodržování zavedených pravidel a norem bez ohledu na dopady, které to bude mít na společnost i jednotlivce.

Úzkost jako autokorekční mechanismus

Při testování byli následně účastníci vyzváni, aby si v krátkých intervalech měřili srdeční tep, který byl současně zaznamenáván pomocí elektrokardiogramu. Ukázalo se, že impulsy přicházející z těla člověku signalizují, že se chystá udělat něco, co by mohlo narazit na společenské normy – vyšší tep a scénář vyžadující více energie a úsilí. Jedinci, kteří byli v počítání vlastního tepu přesnější, měli tendenci volit stejné řešení: v praxi to může vypadat tak, že pocit úzkosti nás donutí uvědomit si, že jsme se nerozhodli správně, tedy že jsme provedli něco, co tuto úzkost způsobilo, a budeme se tedy v budoucnu rozhodovat tak, abychom ji znovu nemuseli prožívat. Postupem času a součtem takových reakcí se podvědomě učíme obecné zásady morálního jednání a rozhodování je tak pro nás jednodušší. 

Není očekávání jako očekávání

Členové výzkumného týmu však rovněž sledovali chování mozků účastníků v klidovém stavu, k čemuž využili metodu známou jako funkční magnetická rezonance (fMRI), sledující průtok krve jako nepřímé měřítko mozkové aktivity. Tímto způsobem odhalili, že jedinci vnímavější k vlastnímu tělu vykazovali zvýšenou aktivitu v prefrontálním kortexu. To je mozková oblast spojovaná s hodnocením a tvorbou úsudků, dříve dávána do souvislosti s přizpůsobováním voleb tak, aby splňovaly očekávání ostatních.

Tyto skeny mozku tak podpořily myšlenku, že lidé vnímaví k vlastnímu tělu využívají tuto schopnost, aby zůstali v souladu s názorem většiny. Pokud se tímto „názorem většiny“ či „volbou podle očekávání ostatních“ myslí obecně platná morální pravidla, pak nejde o žádné výhodářství nebo zbabělost či pohodlnost, ale o poměrně fascinující odhalení toho, jak si člověk vytváří pravidla morálky, kterou pak ve společnosti hromadně přijímá. Otázkou zůstává, kým nebo čím nám bylo toto povědomí o morálních zákonech dáno… Někým nebo něčím „shůry“?