Sociálního psychologa Devona Pricea by asi jen těžko napadlo, že k hlubokomyslným úvahám o tom, jak toxické je současné pojetí lenosti, ho bude inspirovat jeho domácí mazlíček, činčila Dumptruck. „Nikdy v životě nebyl produktivní. Neplatí nájem. Neposkytuje žádné služby. Ale nikdy bych se na něj nedíval a nepřemýšlel o tom, zda si zaslouží právo na existenci. To mi přijde absurdní,“ říká sociální psycholog a autor knihy Lenost neexistuje.

Devon Price měl skvěle rozjetou kariéru, když ho začaly trápit chronické problémy. Dlouhé měsíce lékaři nedokázali stanovit diagnózu, až si konečně uvědomil, že jeho přetrvávající horečky a zimnice jsou výsledkem extrémního přepracování a nerealistických standardů produktivity, které kladl na své tělo i mysl. 

Vaše hodnota nespočívá v produktivitě

Díky své činčile si Devon uvědomil, že člověk nemusí být produktivní, aby se mohl považovat za hodnotného. „Myslím, že zvířata nám pomáhají uvědomit si, že právo na existenci si nemusíme zasloužit. Jsme hodni lásky, i když jen sedíme na gauči a dýcháme. Zvířata, svou rodinu ani přátele také nemilujeme na základě jejich aktivity a produktivity. Proto tak můžeme začít pohlížet i sami na sebe.“

Price ve své knize popisuje, že pojem lenost je účinně využit k tomu, aby se lidé cítili neproduktivní a bezcenní. Nazývá to lží a pastí, která nás nutí věřit, že vždy můžeme dělat víc – v práci, ve vztazích, doma – a že naše hodnota spočívá v tom, kolik toho zvládneme. Pak „lenost“ vnímáme jako nedostatek, tedy něco, co musíme napravit nebo překonat kofeinem nebo delší pracovní dobou.

Škodlivé nastavení

Kvůli zažitému přesvědčení, že tvrdá práce je morálně nadřazená odpočinku, bývají lidé, kteří se potýkají s jakoukoli formou úzkosti, ADHD, depresí nebo jiným druhem duševních problémů, po celý život označováni za líné. Kdykoli jim dojde energie nebo mají potíže překonat opravdu náročnou chvíli nebo den, lidé odmítají vidět jejich vnitřní boj. Pouze je odsoudí jako ty, kterým chybí vůle nebo jsou líní.

Lenost není podle Pricea osobním selháním, ale spíše ukazatelem. „Obvykle je varovným signálem našeho těla a mysli, že něco nefunguje a že naše hodnoty nejsou v souladu se životem, který žijeme,“ vysvětluje.

Často také máme tendenci označovat určité chování za lenost, i když za ním stojí úplně jiné důvody, třeba perfekcionismus nebo úzkost. Když například někdo neustále odkládá psaní své výzkumné práce, snadno ho nazveme líným. Ve skutečnosti ale může jít o člověka, který je velmi úzkostlivý a kterého strach ze selhání nebo touha po dokonalém výsledku blokuje v tom, aby vůbec začal.

Problém také je, že pokud si myslíte, že si tvrdou prací a výkonem zasloužíte právo na život, budete na sebe brát vždy víc, než je pro vás zdravé. Pokud přijímáme názor, že naše produktivita souvisí s naší hodnotou, jsme snadno zneužitelní.

Nesmysl o pracovní době

A nejde jen o individuální stigmatizaci. Celé nastavení společnosti, pracovního trhu a vzdělávání stojí na představě, že normální je být stále výkonný a soustředěný. Price upozorňuje, že právě tady je jádro problému: kdo vlastně určuje, co je ‚normální‘?

Psychologové se již desítky let snaží vyřešit problém „krádeže času“ v práci. Ať už jde o lidi ve výrobním závodě, kancelářské pracovníky nebo pracovníky v maloobchodě, lidé nepracují po celou pracovní dobu a mnoho odborníků se zabývá tím, jak toto změnit a přimět zaměstnance, aby naplno fungovali po celých osm hodin.

V knize Price tvrdí, že pokud jsme v průběhu času a v různých situacích opakovaně zjistili, že průměrný člověk se dokáže soustředit na pracovní úkoly pouze tři nebo čtyři hodiny denně, proč to prostě nepřijmeme jako fakt a popis toho, čeho jsou lidé schopni a co je pro ně dobré, místo toho, abychom to považovali za problém, který je třeba vyřešit? Je totiž jasné, že se to nezmění, ať se budeme snažit sebevíc.

Nesplnitelné standardy

My lidé nejsme stvořeni k tomu, abychom byli produktivní od rána do večera. Potřebujeme si dopřát čas na zpracování zážitků, kterými jsme prošli, jak potvrzuje i literatura o traumatu a výzkumu paměti. Pokud chcete, aby se informace uložily do dlouhodobé paměti, musíte dát svému mozku čas, aby je zařadil na správná místa a dal smysl tomu, co jste se naučili. A přesto se všichni snažíme žít způsobem, který je s touto potřebou zcela neslučitelný.

Musíme se ptát: opravdu musím žít podle norem, které mi někdo vnutil? Opravdu je moje hodnota v tom, kolik toho stihnu? Nebo ji mám už jen tím, že jsem?

Začíná to už vzděláváním: „Sedíš tiše, děláš, co ti řeknou, děláš svou práci předepsaným způsobem a přizpůsobuješ se standardům chování,“ popisuje Price. „Myslím, že pro téměř každého, kdo prošel tímto systémem, nebo alespoň pro každého, kdo jím byl alespoň trochu poznamenán, je zřejmé, jak moc to není v souladu s naší lidskostí.“


Hodně se také mluví o ADHD – a Price neříká, že ADHD neexistuje – ale v knize nastiňuje myšlenku, že určité lidi stigmatizujeme a považujeme za poškozené, protože možná potřebují trochu víc chodit a vybít energii nebo prostě nejsou stvořeni k tomu, aby seděli v místnosti osvětlené zářivkami a celé hodiny zírali na tabuli.

Pozor, jsi mimo

I v případě, že za vaší leností nestojí perfekcionismus, úzkost ani duševní problémy, není podle Pricea lenost osobním selháním, ale spíše ukazatelem. „Lenost je obvykle varovným signálem našeho těla a mysli, že něco nefunguje a že naše hodnoty nejsou v souladu se životem, který žijeme,“ vysvětluje.

Často vkládáme tolik energie do toho, abychom zapůsobili v práci, uspokojili všechny požadavky našich přátel a rodiny a snažili se dosáhnout co nejlepších výsledků, že neposloucháme ten vnitřní hlas, který nás varuje, že v našem životě něco nefunguje. „Naše tělo nám dává vědět, když něco potřebuje. Ale všichni jsme se naučili tyto signály co nejvíce ignorovat, protože ohrožují naši produktivitu a soustředění v práci,“ říká Price.

V tomto směru je dobré vyzkoušet si praktické cvičení pro vyjasnění hodnot. Vezměte si jejich seznam a poté je seřaďte podle důležitosti. Mohou to být věci jako rodina, úspěch, vztahy, skromnost, péče o druhé. Pokud byste si měli z tohoto opravdu dlouhého seznamu vybrat jen tři hodnoty, které by to byly? Ve skutečnosti totiž stejně nemůžete naplnit všechny. Jakmile získáte představu o tom, co je pro vás v životě nejdůležitější, můžete se podívat na to, kde realita pokulhává.

Tělo má pravdu

Jednou věcí, kterou Price doporučuje, je sledovat, jak trávíme svůj čas. Ne kvůli hodnocení, ale proto, že naše současné návyky dobře ukazují, čeho jsme schopni. „Místo toho, abyste se styděli za to, že jste nějakou činnost neudělali, zeptejte se sami sebe, zda vám na té činnosti skutečně záleží, nebo si jen myslíte, že by mělo,“ radí Price.

Také si zvykněte na myšlenku, že vaše tělo má možná pravdu a že je dobré mu věřit. Pokud si například všimnete, že jsou během dne chvíle, kdy přestáváte pracovat a prokrastinujete, přestaňte se za to soudit. Raději přijměte, že váš mozek možná potřeboval čas na odpočinek, abyste se potom mohli opět soustředit.

Pomalými krůčky

Žijeme ve světě, kde většina z nás musí pracovat, aby mohla žít. Často se tedy nemůžeme úplně odpoutat od měření naší produktivity. Přesto Price povzbuzuje lidi, aby přemýšleli o tom, co mohou vynechat. Musíte například opravdu zůstávat v práci déle jen proto, že kolegové to tak dělají? A musíte přijímat úkoly, které vám přinesou nadměrnou zátěž, nebo je můžete odmítnout?

Komunikujte se svým zaměstnavatelem. Až přijde čas na hodnocení vašich pracovních výsledků, nezapomeňte se pochválit za vše, co jste udělali, včetně lidí v práci, kterým jste pomohli, a věcí, které jste se naučili. Neřešte jen počet odpracovaných hodin.

Price zdůrazňuje, že cílem jeho knihy není jen vyzvat lidi, aby si dělali více přestávek nebo si dovolili odpočívat, i když i to je důležité. Jde o mnohem zásadnější věc: zpochybnit, co nás společnost naučila o hodnotě člověka. Pokud totiž přijmeme, že každý život má svou cenu bez ohledu na výkon, nutí nás to přehodnotit vlastní priority. Musíme se ptát: opravdu musím žít podle norem, které mi někdo vnutil? Opravdu je moje hodnota v tom, kolik toho stihnu? Nebo ji mám už jen tím, že jsem?

„Soucit zabíjí lež o lenosti,“ říká Price. Neznamená to tedy jen pracovat méně. Znamená to budovat svět, kde lidská důstojnost nevyplývá jen z výkonu, ale i z pouhé skutečnosti, že existujeme.