„Od malička jsem věděla, že i v bolesti něco je,“ vzpomíná. „Když se ohlédnu zpět, myslím, že na sebe můžu být hrdá,“ říká. „Celá ta cesta za to opravdu stojí.“ V následujícím rozhovoru Bára otevírá i ty nejtemnější kapitoly svého života a sdílí, jak se naučila žít naplno, i s těmi nejtěžšími lekcemi.“
Přestože jsi prošla mnoha těžkými obdobími, podařilo se ti vybudovat kariéru, najít sebevědomí a lásku. Co ti pomohlo nenechat se zlomit a najít sílu pokračovat dál?
Od dětství jsem vnímala, že i bolest má nějaký smysl. Když se stalo něco negativního, pozorovala jsem to a přemýšlela, co mi to bere a co mi to může dát. Nikdy jsem se necítila jako oběť, spíš jako pozorovatelka toho, co se děje a co se s tím dá dělat.
Začala jsi žít sama už od 13 let, to muselo být hodně těžké.
Máma byla v léčebně s těžkými depresemi, táta žil mimo Prahu a brzy poté zemřel. Díky téhle bezprizornosti jsem se dostala do nebezpečných situací, které mě naučily přežívat. Kolem 21 let jsem ale prožila hluboké uvědomění, které mi otevřelo srdce a přineslo přijetí a soucit.
Pak přišly další zkoušky – neplánované těhotenství s mužem, který se ukázal být alkoholikem, studium vysoké školy s miminkem v náručí a finanční tíseň. Později jsem prožila krizi, která mě téměř stála život. Byla jsem jen kousek od spáchání sebevraždy. A právě tehdy jsem vyhledala pomoc psychologa a krizového centra. Tam jsem poprvé zažila respekt k své odlišnosti a pochopila, že si musím sama sebe vážit víc než kdy dřív.
Co ti tehdy pomohlo přežít?
Začala jsem se učit znovu cítit a být přítomná. Každý malý krok byl vítězstvím – procházky, rozhovory, psaní. Posty na Facebooku se staly mým mostem zpátky do světa. Sdílením své cesty jsem zjistila, že pomáhám nejen sobě, ale i jiným ženám. Tak začala má dráha životní poradkyně – z těžkého se zrodilo něco smysluplného.
Dlouho jsem se vyrovnávala s tím, že jsem otěhotněla s klukem, který nebyl tím pravým.
Když se podíváš na své mateřství – jak tě role mámy formovala jako ženu? V čem tě změnila, v čem posílila?
Už samotné těhotenství pro mě mělo zásadní význam. Skrze něj jsem se dostala k sebelásce, k větší jemnosti… a třeba i k nošení růžových šatů. Když jsem si pravidelně hladila bříško, vnímala jsem, jak mě to napojuje na mě samotnou, jak to prožívám. Začala jsem být víc u sebe, začala jsem vnímat jemné signály těla, co se mu líbí, co mu nesedí.
Co se týká mateřského pouta, se synem jsem od jeho narození cítila silné telepatické napojení, hluboké nacítění. Mluvím o tom v minulém čase, protože dnes je z něj čtrnáctiletý puberťák a my jsme ve zcela nové, přerodové kapitole našich životů. Je jasné, že se z něj stává mladý muž, a moje mateřská úloha, tak jak jsem ji znala, končí.
Když o tom přemýšlím, právě teď mi mateřství dává dar důvěry. Důvěry v něj, že svůj život zvládne. Že já mu už mohu jen držet palce, nechat ho jít, dělat jeho vlastní chyby, přešlapy, pády… a věřit, že se s tím popere, jak nejlépe umí.
Pro tu matku v nás je tohle strašně těžké. A i když to vědomě víme a chceme, nevědomí hraje svou vlastní ligu. Právě proto jsou v přírodních kulturách dospívající chlapci matce rituálně vyrváni – doslova odvlečeni do divočiny, kde čelí svému strachu i odvaze. Nebo musí ulovit zvíře, postavit se skutečnému prvku přežití. A když se vrátí, nevrací se už dítě, ale muž.
Cítíš, že jsou ženy dnes zahlcené očekáváním, jak by měly žít a vypadat? Co pro tebe znamená být v kontaktu sama se sebou?
Tohle je podle mě naprostá katastrofa. Mám pocit, že jsme se ztratily a odklonily od přirozenosti a lidskosti. Svět dnes nutně potřebuje ženy v krásné ženské energii, plné lásky, moudrosti, intuice a léčivých schopností, které mu vrátí rovnováhu.
Být v kontaktu sama se sebou pro mě znamená být v souladu s vnitřním prožíváním i vnějším chováním. Uvědomuji si, jak se cítím a proč, a jednám podle toho pravdivě. Může to být zavádějící, protože i s emocemi je potřeba pracovat, aby nás neovládaly, mohou být velmi destruktivní. Zjednodušeně řečeno jde o vnitřní soulad, napojení na intuici a jednání z moudrosti, plnosti a lásky, ne ze strachu. Často cítím dopředu, co se bude dít, a podle toho se rozhoduju.
Máš nějaké rituály nebo zvyky, které ti pomáhají udržet rovnováhu mezi osobním životem, prací a péčí o sebe?
Mám jedno takové motto, kterým se v životě řídím: V mém diáři není málo času proto, že jsem zaneprázdněná. Ale proto, že nechci být zaneprázdněná.
Mně osobně přijdou nároky, které jsou dnes na člověka kladené, naprosto šílené – a zcela mimo moji kapacitu i ochotu. Ráda si řídím život podle vlastního tempa a to je velmi pomalé. Mám velkou potřebu trávit čas v přírodě. Právě tam nejvíc čerpám energii. Nabíjí mě, uklidňuje a zásadně ovlivňuje mé vnitřní nastavení.
Chtěla jsem být psycholožka nebo čarodějka.
V současnosti se věnuješ práci, která tě naplňuje. Co tě v ní motivuje?
Já chtěla být životní poradkyní už od malička! Měla jsem naprosto jasno, buď budu psycholožka, nebo čarodějka. :-) A za tím jsem si šla. Svoje sny si už přes osm let plním. S nadsázkou říkám, že poradenství vlastně dělám celý život, jen od určité chvíle si za něj nechávám platit.
To je ta vnitřní motivace. A ta vnější? To je ten nádherný pocit, když se mým klientkám začne dařit, když se jejich život promění k nepoznání, když najdou štěstí, milujícího partnera, začnou si věřit, plní si sny, rozkvetou a září. To je prostě úžasné. Moct někoho podpořit svými zkušenostmi, vhledem i praxí, to miluju.
A pomáhat ženám najít novou lásku podle přirozených principů mužsko-ženské dynamiky? To je splněný sen. Svět dnes opravdu potřebuje moudré, šťastné ženy, které jednají srdcem, a přitom stojí pevně nohama na zemi.
Myslíš, že tvá minulost, i když byla plná těžkostí, ti pomohla být tím, kým jsi dnes? Jakým způsobem tě formovala jako osobu a co ti dala do života?
Zformovalo mě to v člověka, který věří sám sobě, protože ví, že se může spolehnout jen na sebe. Kdo žije život podle svého, protože proč jinak? Kdo miluje každý den a je za něj vděčný. S hlubokým vhledem, kdo na člověka mrkne a ví, co ho trápí i jak pomoci. Silného a zároveň citlivého, s velkým vlivem na okolí, kterého se nebojí. Kdo si váží podstatného a nad maličkostmi se jen usměje. Kdo opravdu umí milovat. Tak to cítím já.
Reklama
Věříš, že bolest je nutná pro růst, nebo se dá vyrůst i bez ní?
Tehdy v krizáku jsem „řvala na Boha“, že už stačilo, že už končím učení se rytím tlamičkou v zemi a skrze dramata a že od teď se chci učit už jedině skrze lásku. Nesmírně se mi ulevilo a mám dojem, že od té doby cokoliv řeším opravdu s daleko větší lehkostí, humorem a nadhledem. Jak v osobní, tak pracovní rovině. Nicméně krizi vnímám vždy jako skutečnou a nesmírně hodnotnou příležitost! K osobnímu růstu, k nastolení nového řádu a pravidel a k větší hloubce a skutečné intimitě.
Mnozí lidé procházejí těžkými životními zkouškami, ale ne každý najde cestu k uzdravení a růstu. Jaká je tvoje životní filozofie?
Věřím, že každá zkušenost může být naším pokladem. Krize jsou příležitosti. Když je uchopíme vědomě, mohou nás naučit soucitu, moudrosti i síle.
Jak pracuješ se svou energií, když přijde únava nebo pochyby?
Rozhodně ano. Je pro mě samozřejmostí obrátit se na lidi, kterým důvěřuji, nebo vyhledat odborníka, pokud mě něco trápí. Únava je totiž kapitola sama o sobě. Jako hypersenzitivní osoba jsem se musela naučit a stále se učím, jak se o sebe starat, abych si udržela vnitřní klid a pohodu. Vše si řídím podle svého vlastního pomalého tempa, které mi vyhovuje a ve kterém se cítím dobře. Snažím se nezahlcovat se podněty, zejména těmi informačními, které nás dnes obklopují na každém kroku.
K rovnováze mezi aktivitou a regenerací mi pomáhají procházky přírodou, čchi kung, intuitivní tanec, teplá vana s mořskou solí a růžovým olejem, cestování, objevování nového, krásná místa, kavárničky, tulení se k mému partnerovi – prostě všechno, co vím, že mě posiluje a dodává mi sílu.
Nejvíc pyšná jsem na to, že jsem neztratila samu sebe.
Na co jsi dnes nejvíc pyšná, když se podíváš na svou cestu z minulosti do současnosti? Co tě dělá opravdu šťastnou?
Nejvíc pyšná jsem na to, že jsem se neztratila, naopak jsem našla samu sebe. Že jsem si jednoho dne v krizovém centru uvědomila, že není možné brát se jako samozřejmost. Protože projít si tím vším, co mám za sebou, a přesto zůstat milující, štědrá, přející, usměvavá, plná optimismu a entuziasmu, podporující, inteligentní a schopná. To opravdu není samozřejmé. A má to nesmírnou hodnotu.
Šťastnou mě dnes dělá i můj báječný partner. Chvíle, kdy jsme spolu všichni jako rodina, i s dětmi. Úspěchy mých klientek. Možnost cestovat, objevovat svět, dívat se na modré nebe nebo poslouchat šumění listí ve větru. Rozkvetlá květina, smějící se dítě... Naučila jsem se spatřovat krásu a radost v maličkostech, které jiní často přehlížejí jako samozřejmé. Pro mě samozřejmé nejsou. Jsem za ně velmi vděčná a také díky tomu se dnes cítím šťastná a spokojená téměř neustále. A je to na mně vidět.