Pokud by si Eva měla představit vztah, o který by stála, byl by to vztah, postavený na vzájemném respektu, podpoře, a především na humoru. Humor je pro ni kořením života, které mu dodává barvu, sílu i lehkost – jiskru, která z obyčejných dní dělá dny výjimečné. V rozhovoru otevíráme také téma „mateřství z povinnosti,“ které je v dnešní době tak aktuální.

Eva Pavlasová pracuje jako virtuální asistentka, webařka a projektová manažerka. Žije v Praze, která nabízí široké spektrum možností pro kulturní vyžití, což je její největší vášní. Miluje kokos, hořkou čokoládu, spontánní tanec, toulky přírodou, knihy a seriál Přátelé.

Co si myslíte, že vám život bez vážného vztahu přinesl? Jaké jste díky tomu zažila osobní růsty nebo změny?

Určitě mi přinesl řadu osobních růstů. Nejvíce jsem to pocítila v tom, že jsem se dokázala postavit sama za sebe a ustát tlak okolí, že bych „měla“ to či ono být, mít či žít... Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem přešla na volnou nohu. V jeden moment nastalo období, kdy jsem to finančně neměla jednoduché, a ve chvíli, kdy jsem nakonec všechno ustála, mi došlo, jak úžasnou skupinu lidí kolem sebe mám. Pomoc mi nabídlo i několik osob, u kterých bych to vůbec nečekala, včetně mojí mamky.

Bylo to pro mě období velké vděčnosti a hlubokého uvědomění, že je o mě postaráno. Možná to zní jako klišé, ale pro mě to tehdy bylo silné poznání. Samozřejmě s tím souvisí i moje ochota sdílet své neúspěchy a umět si říct o pomoc.

Proč se vám oba vztahy rozpadly? Co dnes považujete za klíčové?

Dnes vnímám jako klíčové svou tehdejší nevyzrálost a nevědomost o tom, co vztahy skutečně znamenají a jak je budovat. Neměla jsem žádné vzory v rodině. První vážný vztah jsem měla v osmnácti, tehdy jsem o životě moc nevěděla, druhý pak v pětadvaceti, ale ani tehdy jsem nebyla o moc zralejší.

Moje vnitřní proměna začala až později, během pobytu v zahraničí, kde jsem se musela sama postarat o sebe. Následovalo několik let terapie a setkávání v arteterapeutických skupinách, které mi dodnes pomáhají. Díky tomu jsem se naučila stát pevně na svých nohách, být si více vědoma sebe sama, vnímat své pocity a lépe zvládat životní situace i vztahy.

Netoužila jste nikdy po dětech? A myslíte si, že je váš život i tak naplněný?

O dětech jsem mluvila tak kolem dvanácti let, ale postupně se tahle myšlenka začala vytrácet. Občas se sice vrátila, ale nikdy nebyla tak silná, abych cítila, že mi „tikají biologické hodiny“. Není to tak, že bych děti neměla ráda, v rodině jich máme hodně, vždycky jsem si je ráda pochovala a pohrála si s nimi, ale pak jsem je taky s úlevou vrátila rodičům.

Několik let jsem navíc vedla děti ve skautském oddíle na táborech, takže i moje mateřská energie si našla uplatnění. Ale nikdy se u mě neprojevil silný impuls mít vlastní, který některé ženy mívají.

A přesto jsem nikdy neměla pocit, že by můj život byl prázdný nebo nenaplněný. Věřím, že děti by měl mít ten, kdo po nich opravdu touží a kdo si umí představit, že zvládne jejich výchovu. Pak bude víc spokojených dětí i rodičů. Sama znám několik žen, které se staly matkami jen kvůli společenskému tlaku nebo mylnému přesvědčení, že děti chtějí, a když se narodily, nenaplnilo je to očekávaným štěstím a spokojeností.

Proč mnohé ženy podlehnou tlaku „nuceného mateřství“ a proč je to pro ně často zdrojem zoufalství? Jak poznat hranici mezi obavou z mateřství, kterou ale přesto chcete, a obavou, která znamená, že dítě nechcete, ale bojíte se odsouzení?

Myslím si, že celospolečensky by bylo pro všechny ženy přínosem, kdybychom k sobě byli všichni vzájemně tolerantnější a respektovali rozhodnutí každé ženy. Nikdy nevíme, jak hluboký a složitý příběh za postojem nebýt matkou, který okolí ani nemůže dohlédnout, může být.

Když vezmu svůj příběh, mé osobní rozhodování mělo několik fází. Nejprve jsem si myslela, že bych matkou být měla, a dotazy tohoto typu mě v tom jen utvrzovaly, ale časem mi došlo, že to není moje cesta. Tyto sinusoidy se v průběhu let ještě několikrát vracely, ale čím víc jsem byla ve svém postoji jistější a pevnější, tím méně na mě okolí tlačilo. Velmi úlevné je, když se dnes setkám s přijetím bez předsudků.

Zažila jste v životě nějaké situace nebo okolnosti, které vám pomohly pochopit, proč jste nikdy neměla vážný vztah? Jaké faktory si myslíte, že na to měly největší vliv?

Není tomu tak dávno, kdy jsem si plně uvědomila, že jednoznačně největší vliv měl nevydařený vztah mých rodičů. Nebudu zabíhat do detailů, jak to celé vzniklo, že se jejich vztah rozpadl. Nicméně jejich následný život pro mě nebyl úplně zářným příkladem spokojeného partnerství nebo vůbec života v partnerství. Nijak jim to nevyčítám, tak se to zkrátka událo, ale že mě to silně ovlivnilo, je neoddiskutovatelné.

Vnímám samotu jako něco, co je pro život potřebné, na rozdíl od osamělosti.

Já jsem si v tom spíš našla uvědomění, že je to jejich způsob života a že já to v partnerství můžu mít úplně jinak. Díky tomu přišla velká úleva a také jsem pocítila, že jsem více otevřená tomu mít vedle sebe partnera, se kterým budeme budovat naši vlastní verzi spokojeného vztahu.

Máte kolem sebe ženy, které také žijí bez partnera?

Ano, mám pár kamarádek, které jsou bez partnera, ale jsou to ženy, které už v nějakém předchozím vztahu byly, mají děti, ale nyní jsou čerstvě nebo i dlouhodoběji rozvedené a žijí samy.

Jaký význam pro vás má pojem „samota“? Jak se cítíte v obdobích, kdy jste sama, a jak se tento pocit proměňuje v různých obdobích vašeho života?

Vnímám samotu jako něco, co je pro život potřebné, na rozdíl od osamělosti. Ta už pro mě nese jiný význam a nepovažuji ji za zdravou.

Já jako introvert samotu dokonce vyhledávám a ve svém životě ji opravdu potřebuji. K tomuto poznání jsem ale došla až v pozdějším věku, řekněme kolem 38 let. Do té doby jsem často jela přes své hranice a divila se, proč jsem neustále vyčerpaná. A přitom to bylo jen tím, že jsem neměla prostor, kde spočinout a energii znovu načerpat.

Co vám pomohlo dojít k tomuto zjištění?

Hodně mi v tom pomohla i doba, kdy se u nás začal více objevovat pojem sebeláska. Postupně, krůček po krůčku, jsem se učila dávat sebe na první místo. Jsem totiž velmi dávající typ a tuto tendenci si od té doby hlídám. A světe, div se, najednou mám víc energie 😊.

Není to o tom, že bych přestala mít ráda ostatní nebo že bych jim přestala pomáhat. Jen v tom hledám větší balanc – když mám energii, nemám problém jít do akce. Když ji nemám, komunikuji, že momentálně to není možné. Pak se buď akce posune, nebo se jí neúčastním. Protistrana ví, na čem je, všichni jsme srozumění s aktuálním stavem a já se cítím šťastnější, protože jsem se nevyčerpala ve chvíli, kdy jsem na to neměla kapacitu.

Jak se díváte na koncept lásky a vztahů obecně?

Lásku miluju. Jsem beznadějná romantička. Nebo nadějná? To záleží na úhlu pohledu. Určitě lásku nijak nezavrhuji ani nezatracuji, jen zatím nebyla možnost se do ní pořádně ponořit.

Už to není o tom, že hledám hnědookého, vysokého svalovce a zbytek ignoruji. Když už se s nějakým mužem někde potkám, víc vnímám, jak se chová, jak mluví, o čem mluví, co z něj vyzařuje, jestli cítím, že mi jako člověk sedí.

Nicméně neztrácím naději, že jednou budu mít krásný partnerský vztah, plný porozumění a lásky.

Věříte, že mít vážný vztah je nutné pro to, aby byl život naplněný a plný? Jaké jsou vaše hodnoty a co si myslíte, že může nahradit tuto formu intimity a spojení?

Z mého pohledu to nutné není. Vnímám vážný vztah jako další rovinu bytí. Něco jiného je naučit se žít sám se sebou, se svými plusy i mínusy. Žít s tím vším pak ve vztahu je posun na spirále života do dalšího patra.

Co byste poradila lidem, kteří se bojí otevřít se v hlubším vztahu? Jaké obavy nebo strachy byste doporučila překonat, pokud jde o otevření se někomu na hlubší úrovni?

Nevím, jestli jsem zrovna tím, kdo by měl v těchto otázkách někomu radit. Ale kdybych to vztáhla sama na sebe, určitě je důležité překonat obavu, že ten druhý je někdo, s kým bych měla bojovat. Dnes už vztah považuji za partnerství, za parťáctví na všech úrovních, opřené o vzájemnou důvěru a komunikaci. Jakmile by nastoupil mód „musím si vybojovat své místo na slunci“, už takový vztah nepovažuji za rovnocenný. A to nemluvím jen o vztazích mezi dvěma partnery, ale i o vztazích s dětmi, o přátelských či kolegiálních.

Změnil se váš přístup k lásce a vztahům v průběhu let? Máte jiné priority nebo hodnoty, než když jste byla mladší? Jaký je váš pohled na vztahy v této fázi života?

Priority se určitě změnily. V dospívání to byl hlavně vzhled a pak nějaké další atributy. Ale čím jsem starší, tím víc se mé nastavení proměňuje. Neříkám, že se mi muž nesmí líbit, to tam pořád je. Ale už to není o tom, že hledám hnědookého, vysokého svalovce a zbytek ignoruji. Když už se s nějakým mužem někde potkám, víc vnímám, jak se chová, jak mluví, o čem mluví, co z něj vyzařuje, jestli cítím, že mi jako člověk sedí. A pak klidně může být i modrooký blonďák 😊.

Jaké obavy nebo strachy máte, pokud jde o otevření se někomu na hlubší úrovni? Co vás drží zpátky od vytvoření vztahu, který by byl pro vás významný?

Dlouhou dobu to byl strach ze zranění, že se někomu otevřu, pustím ho do svého světa a on si v něm nakonec zatancuje čardáš a opustí ho v roztříštěném stavu. To se ale postupem času změnilo. Velký podíl na tom měla také má vnitřní práce, takže už je tento strach výrazně menší, ale v nějaké míře ve mně stále je. A to je nejspíš i něco, co mě stále drží tak trošku za šosy v bezpečném prostředí života singl. Jdu tomu ale pomalu naproti, abych tento prostor opustila.

Kdybych zůstala v nastavení „tohle už je můj smrádek, ale teplíčko“, tak už se v životě nikam neposunu.

Nejsem příznivkyní online seznamek, takže to mám v tomto ohledu trošku ztížené a některé expertky na seznamování by ze mě moc radosti neměly… ale testuji to v realitě. Když někde na ulici, v metru nebo v tramvaji potkám muže, který se na mě usměje, úsměv opětuji a pozoruji, co to se mnou vnitřně dělá – jestli se cítím dobře, nebo mám paniku. Začíná převažovat pocit spokojenosti a to považuji za dobré znamení.

Věříte ještě v lásku, nebo už jste si zvykla žít sama a nechcete to měnit?

Ano, v lásku věřím. Jak už jsem popsala, jsem romantička, takže by bylo hodně podivné, kdybych lásku vytěsnila. To, že jsem si zvykla žít sama, je trochu něco jiného a je to pravda. Jsem si plně vědoma, že po tolika letech žití sama už mám své rituály, zvyky i zlozvyky, které může být náročné sladit s rituály, zvyky a zlozvyky partnera. Ale zase si říkám, že když se chce, všechno jde. A kdybych zůstala v nastavení „tohle už je můj smrádek, ale teplíčko“, tak už se v životě nikam neposunu.

Dokážete si ještě představit, že byste žila s partnerem v jedné domácnosti? Nelákal by vás spíše vztah oddělených domácností, na dálku?

Ve svém okolí nemám žádný takový pár, a tak nemám z čeho čerpat, jaké jsou plusy a mínusy takového partnerství. Ale už jsem o tom slyšela a kupodivu, i nad touto variantou jsem se už párkrát zamýšlela. Nedokážu ale jednoznačně říct, jestli bych to tak chtěla, to by asi záleželo na okolnostech. Myslím, že nad tím budu přemýšlet, až k tomu bude nějaký důvod a jestli to vůbec bude tzv. na pořadu dne.

Co vás v životě nejvíce těší, v čem vnímáte to hlavní naplnění?

U mě je to jednoznačně umění. Ať už je to divadlo, hudba, tanec, knihy, film, malování či jakékoliv rukodělné činnosti, je to vždy to, co mě naplňuje radostí a spokojeností. Pak jsou to také kvalitní přátelské vztahy, kterých mám pár a o to víc si jich cením. A když se propojí oboje, nastává skvělá kombinace. Sdílet s přáteli hezký divadelní kus, společně obdivovat výtvarné dílo v galerii nebo poslouchat hudbu, která obohacuje naši duši, je velký dar.

Setkala jste se s nějakými předsudky nebo nepochopením lidí z vašeho okolí, že nemáte „klasickou“ rodinu?

S předsudky ne, ale nepochopení tam určitě bylo. Nejvíc na straně mého táty. Ten ještě do loňského roku pořád narážel na to, že bych ještě mohla mít dítě, ačkoliv už by to vzhledem k mému věku vůbec nebylo na místě. Párkrát zazněla i otázka z širší rodiny, ale nikdy to nebylo naštěstí nijak nátlakové nebo ubližující. Myslím, že všichni tak nějak postupně vzali na vědomí, že já to mám jinak než oni a že můj život se ubírá jinými cestami, než jaké oni znají a po kterých kráčí.