Dovolená bez emocí. Cestování ve dvojici bez vztahu je stále populárnější

Podívejte se na to z ryze pragmatické stránky. Pokoje pro jednoho jsou drahé, cestování o samotě neosobní. A tak roste počet lidí, kteří hledají parťáka na cesty, ale nikoliv do života. Bez očekávání romantiky, bez flirtu, bez vztahu. Jen sdílený pokoj a sdílené náklady. Ale jde to doopravdy bez emocí? Rodí se tu nová generace cestovatelských dvojic, která spolu sdílí pokoj, ale nikoli srdce?

Cesta na první pohled

Stojíte na letišti s kufrem nebo i batohem na zádech, což předurčuje nějakou expedici spíše než zájezd. Ale obojí je možné. Vedle vás stojí člověk, kterého znáte sotva tři týdny z cestovatelské aplikace. Jste vděční, že díky němu ušetříte polovinu za hotelový pokoj. A doufáte, že se s vámi nebude chtít v noci mazlit, tedy pokud je to člověk opačného pohlaví (nebo pohlaví, které je ve vašich romantických touhách, abychom se někoho nedotkli). Vítejte ve světě spolucestování, kde city zůstávají doma a do kufru se balí jen rozum a kalkulačka.

V hotelovém pokoji v Tunisu stojí Klára Koulová (32 let) s ručníkem omotaným kolem hlavy. Kousek od ní leží na posteli Petr, parťák z cestovatelské aplikace, kterého poznala před měsícem. Nejsou pár. Alespoň se tak dohodli. Ale když Klára večer navrhla, že si půjde sama projít medinu, změnil se Petrovi výraz. „Tos mě sem teda brala, jen abys ušetřila a aby měl kdo řídit?“ zahučel nevrle a Klára pochopila, že z „jen spolucestování“ se najednou stává úplně jiný žánr.

Byl to trapas

Znám to také. Vloni v létě jsem se synem vyjela na dovolenou do Albánie, a abychom ušetřili, přidal se k nám kamarád, kterého jsem před deseti lety viděla na Camino de Santiago, kde jsme spolu kus cesty šlapali. Dohodli jsme se dost jasně, že nám oběma jde o ušetření nákladů a hezky přátelsky strávenou cestovatelskou dovolenou.

Reklama

Trapas se stal hned, když Joe přijel. My se synem jsme už v apartmánu dvě noci bydleli, obsadili jsme jednu z ložnic. Joe nakráčel dovnitř a zeptal se, kde spí. Já jsem mu odpověděla: This is our bedroom (Toto je naše ložnice.) Myslela jsem ale moje a mého syna. On v pohodě vkráčel do NAŠÍ ložnice a zeptal se mě, na které polovině postele spím. Chvilku jsem byla jako opařená a pak jsem mu řekla, že na jedné straně spím já, na druhé můj syn. Pochopil. Tedy na dva dny. O dvě noci později na mě čekal při mé cestě na záchod mezi dveřmi JEHO ložnice a vilně se mě zeptal, jestli se nechci pomazlit. Velmi slušně jsem řekla „no, thank you“, a tím to naštěstí skončilo. Celý měsíc jsme opravdu prožili velmi přátelsky a kromě pár narážek to už Joe nezkusil, takže letos pojedeme zase. Jen doufám, že to máme vyjasněné.

Ideální deal

Stále více těch nejmladších lidí, ale i těch po třicítce, čtyřicítce i padesátce odmítá připlácet za single pokoj, anebo si platit při delších cestovacích pobytech apartmán nebo hotel, ale zároveň nechtějí navazovat vztahy. Cestovat ve dvou, bez emocionálních investic, zní jako ideální deal. Jenže lidská psychika bývá komplikovanější než bookingová rezervační tabulka. A co všechno vlastně znamená „bez závazků“?

Je to něco mezi spolubydlením, dočasným přátelstvím a zvládnutím rozpočtové strategie. A i když tu nejsou žádná pevná pravidla, tedy kromě těch, na kterých se domluvíte, fenomén spolucestování bez vztahu začíná být stále populárnější. I platformy jako TourBar, GAFFL nebo i běžné cestovatelské skupiny na Facebooku se plní příspěvky typu: „Hledám někoho na dovolenou, platíme půl na půl, každý si dělá, co chce.“ Pro některé to znamená bezpečí, pro jiné je to jasná hranice, jinými slovy „nespíme spolu, neřešíme, co mezi námi je, nejsme pár“.

Ztraceno v překladu?

Klára, kterou už známe, pracující jako HR manažerka, cestuje několikrát do roka. Je single, nezávislá a trochu alergická na klasické „all inclusive pobyty“. „Už mě přestalo bavit připlácet si za single pokoj. Vždycky to vyjde o třetinu dráž než pro pár. Tak jsem si řekla, proč si někoho nedomluvit. Ale hned píšu narovinu: žádný vztah, žádné city, žádné iluze.“

Jenže její výlet do Tuniska ukázal, že ne všichni si umí „jen parťáctví“ správně přeložit. „Ten kluk začal po dvou dnech žárlit, když jsem šla sama na trh. Prý proč ho nechci s sebou, jestli tam mám někoho jiného. Chtěla jsem ušetřit, ne vysvětlovat každou minutu svého času,“ krčí Klára rameny. A po téhle dovolené se už připravila a má v telefonu předpřipravený text. Věcný, až chladně praktický. „Hledám spolucestovatele. Nespíme spolu. Sdílíme náklady. Konec.“

Tereza Vacková studuje psychologii jako doktorandka a specializuje se na mezilidské vztahy v digitální době. I ona občas „spolu-cestuje“. A potvrzuje, že lidé dnes mnohem častěji oddělují funkční a citovou rovinu vztahů. „Spolucestování bez závazků je ve své podstatě velmi racionální akt. Ale jakmile spolu dva lidé sdílí osobní prostor, vzniká napětí, ať chtějí, nebo nechtějí. A právě nevyřčené očekávání může být zárodkem konfliktu,“ vysvětluje. „Jeden z partnerů si může začít nárokovat pozornost, nebo i emocionální zpětnou vazbu. A druhý se cítí pod tlakem.“

Dohoda, která se těžko drží

To přesně zažil Šimon Nový. Je mu 43 let, je rozvedený, má dvě děti ve střídavé péči a pracuje jako ajťák. „Upřímně, jsem zrovna trochu ztracený mezi novými pravidly života po čtyřicítce. Kamarádi mají nové vztahy nebo jsou ženatí a cestují s rodinami. Já jsem spíš ten typ, co hledá klid, ale nechci sedět doma.“ Na výlet do Portugalska si Šimon našel parťačku, Lindu, 29letou freelancerku, právě přes cestovací aplikaci. Jasně se domluvili, že každý si dělá svoje, jen sdílí pokoj a auto.

Mám svůj rytmus, svoje ticho a svoje rituály. Málokdo to zvládne.

„První dva dny byly super, smáli jsme se, navzájem si dělali fotky. Pak jsem si naplánoval výlet do hor. A Linda vybuchla. Prý proč s ní nechci jet, co tím sleduju, jestli jsem tak chladný i doma. Bylo to jako výčitky po dvouleté známosti, ne po 72 hodinách,“ kroutí hlavou Šimon. Dnes už raději cestuje s jinými muži, nebo s páry. „Přesně vím, na čem jsem. Všechno se platí napůl a nikdo neřeší emoce. Linda byla fajn, ale asi za spolucestováním viděla něco jiného. Nejlepší dovolená za poslední roky byla s Honzou, bývalým kolegou. Půlku času jsme mlčeli a zbytek řešili pivo a Wi-Fi. A víš co? Poprvé jsem se z cesty vrátil bez výčitek, že jsem někomu něco slíbil nebo někomu ublížil.“ Přitom nezavrhuje ani spolucestování s ženami, ale jen pokud už si oba nechtějí nic dokazovat.

Muži touží po sdílení, ženy po jistotě

Zatímco ekonomické důvody ke spolucestování jsou jasné – úspora, pohodlí, bezpečnost, ty psychologické jsou zrádnější. „Lidé si často myslí, že pokud si něco racionálně domluví, bude to tak. Jenže jejich emoce to ne vždy automaticky respektují. Tak to nefunguje,“ říká Tereza Vacková. Podle ní hraje roli už jen fyzická blízkost, ono být s někým více dní v kuse v jednom pokoji může v mozku spustit stejné mechanismy jako začátek vztahu.

Neurověda tomu říká efekt sdíleného zážitku. Společné cestování aktivuje centra důvěry, vzrušení a vazby. Oxytocin teče proudem a mozek si někdy domýšlí lásku i tam, kde vůbec není. „Zvlášť muži mohou podvědomě vnímat společný prostor jako určitou formu intimity. Ne sexuální, ale teritoriální. A pokud žena deklaruje nezávislost, mohou se cítit odmítnutí, aniž by k něčemu došlo,“ doplňuje Vacková.

Ženy naopak podle odbornice častěji vstupují do podobných dohod s vědomím rizika a s větší potřebou kontroly, i proto si stanovují pravidla předem, píšou jasné podmínky a chtějí transparentnost. „Je to zajímavý kulturní paradox, že ženy víc potřebují jasno, ale zároveň jsou častěji obviněné, že něco slíbily, a pak nedodržely,“ dodává Vacková.

Amálie (nejde o skutečné jméno) je žena z Olomouce, která hodně cestuje. Je nomádkou, která je doma tam, kde je dobrá Wi-Fi. Jako freelancerka v marketingu cestuje skoro pořád, a to i do vzdálených destinací. Thajsko, Bali, Kolumbie, Mexiko. Sama, občas s někým z aplikace. Ale jen na chvíli. „Jsem digitální nomádka. Mám svůj rytmus, svoje ticho a svoje rituály. Málokdo to zvládne.“

Je to pragmatický, naplánovaný, chladně výhodný a někdy i ve smlouvě podepsaný cestovatelský vztah. Něco jako předmanželská smlouva, ale na cestování.

Na platformě Travello si Amélie vybírá lidi podle profilu jako na LinkedInu. Po jedné špatné zkušenosti s Američanem, který jí po týdnu ve Vietnamu navrhl, ať po návratu přiletí za ním do Kalifornie, změnila taktiku. „On si asi myslel, že když jsme spolu jedli a usínali ve stejné místnosti, jsme pár. Teď radši hned v první zprávě píšu, že nehledám žádný vztah, žádný sex a že mi vadí dotyky. Kdo to nepochopí, ten nejede.“

V cestovatelském kontraktu se jede podle „tabulky“

Už dávno neplatí, že dovolená musí být buď romantická, nebo jedete single jako stará vdova. Mezi těmito dvěma extrémy vznikl naštěstí prostor, který zaplnil pragmatický, naplánovaný, chladně výhodný a někdy i ve smlouvě podepsaný cestovatelský vztah. Něco jako předmanželská smlouva, ale na cestování.

„Už jsem zažila i to, že mi kluk poslal přehledný excelový sheet,“ směje se Klára. „Měl tam kolonky: hotel, doprava, jídlo, vstupy a pak jednu s názvem ‘očekávání’. V té měl napsáno ‘respekt k soukromí, žádná žárlivost, možná společné snídaně’. Na první pohled se mi zdálo, že je magor, ale zpětně jsem mu za to byla vděčná a fakt jsem to ocenila. Dneska to chápu, i když tabulky sama ještě nedělám. Možná jednou začnu.“

Podle vztahové koučky a mediátorky Ireny Pavláskové lidé intuitivně přenášejí do meziosobních vztahů pracovní návyky. „Dnes už jsme zvyklí jasně stanovit pravidla v práci, máme smlouvy, tasky, KPI. Není divu, že něco podobného vyžadujeme i ve volném čase, zejména pokud jde o sdílení prostoru, peněz a očekávání. Tedy naše generace to už asi nepochopí, ale pro mladé je to naprosto běžné. A já se nedivím.“

A když city přijdou?

Ono to není tak, že se spolucestování nikdy nemlže zvrtnout, nebo zvrhnout? Na začátku si cestovní parťáci dají ruku na to, že nebude žádná romantika. Žádné city, žádné nároky, jen dva lidé, kteří chtějí vidět stejnou část světa levněji. Jenže lidská psychika a emoce nejsou kalkulačka. A právě když se vypne pracovní mód a zapne se na noc fén nebo klimačka v cizím hotelu, mohou se někdy semlít věci, které ve smlouvě zakotvené nebyly. Ne nadarmo se i ve studiích říká, že cestování vztahy stmeluje.

Pocit výlučnosti, že s tím druhým zažívám něco, co nezažiju s nikým jiným – je mocný katalyzátor emocí.

Podle Terezy Vackové je „představa citové neutrality mezi lidmi sdílejícími prostor velmi naivní“. Podle ní vzniká vazba mnohem snadněji v prostředí, které je nové, vzrušující a vzdálené každodenní realitě. „Pocit výlučnosti, že s tím druhým zažívám něco, co nezažiju s nikým jiným – je mocný katalyzátor emocí,“ doplňuje. „Sdílení koupelny, plánování výletů, společné snídaně, to vše napodobuje mikroverzi partnerského vztahu. Jenže bez těch vnitřních pilířů: závazku, důvěry a bezpečné emocionální investice. Mozek reaguje na vzorce, ne na dohody, a pokud s někým sdílíte denní rytmus a fyzickou blízkost, mozek může uvolnit hormony, které si obvykle spojujeme se zamilovaností nebo intimitou.“

Zásadní roli hraje také to, zda je člověk delší dobu sám. U lidí jako Šimon se může během cesty aktivovat hluboká potřeba blízkosti, aniž by si to zpočátku uvědomovali. U nás se to ale nestalo Šimonovi, ale jeho cestovní partnerce Lindě. „Zpočátku jsem byl úplně v pohodě a ona taky. Jenže jakmile jsme trávili víc času spolu, ona asi začala čekat, že se o ni budu víc zajímat. Když jsem teda řekl, že chci jet do hor, vybuchla. I když se pak omluvila a řekla, že to přehnala, už jsem byl jinde.“

I Amélie se vrátila z Indonésie a už má naplánované Peru. Ale tentokrát jede zase sama. „Našla jsem sice jednoho kluka z Německa, ale jakmile začal řešit, co budeme dělat večer, odpískala jsem to. Já nejsem sova, já jsem na východy slunce.“ Na spolucestování nezanevřela, ale dnes už je mnohem přísnější. „Nechci vedle sebe někoho, kdo by chtěl, abych byla víc, než jsem. Už tak je život dost plný očekávání. Na dovolené chci být sama sebou.“

Klíčem je naučit se předvídat

Vztahová koučka Irena Pavlásková k tomu pro Flowee říká: „Není problém v dohodě, ale v jejím emočním naplnění. Jeden může být ve fázi, kdy si užívá svobodu, druhý je zraněný a hledá spojení – i nechtěně. A pak to bouchne. Klíčem je schopnost předvídat. Pokud vím, že se snadno připoutávám, neměla bych jezdit s někým atraktivním a citově dostupným. A pokud vím, že mě zraňuje odmítnutí, nebudu sdílet pokoj s cizí ženou, která hledá jen parťáka. Zní to krutě, ale právě taková sebekontrola dělá ze spolucestování bezpečný prostor a ne emocionální minové pole.“

Takže až budete přemýšlet o tom, zda na dovolenou pojedete sami, nebo si najdete spolucestovatele, řekněte si jasně svá očekávání. A buďte upřímní, protože se tím možná vyhnete vilným pohledům mezi dveřmi. Ono totiž ve chvíli, kdy jeden člověk mlčí, a druhý si domýšlí, začíná problém. Čím dřív si domluvíte pravidla, tím méně bolestivé bude zklamání. Ideálně se tedy nedomlouvejte ve dvě ráno v tureckém penzionu, ale ještě doma, když „do košíku“ vkládáte letenky.