„Lucille popisovala, že cítí hlubokou depresi. Byl téměř konec semestru a následující den měl přijet její otec z New Yorku, aby ji odvezl domů k psychiatrovi. Říkala, že už necítí žádnou motivaci. Žádná z otázek, které jsem jí položila, ale nevedla k očekávaným odpovědím. Ano, škola ji bavila. Ano, našla si několik dobrých přátel. Všechny své úkoly plnila a neměla problém odevzdávat práce včas. Chtěla se věnovat kariéře v oboru, který studovala,“ vypráví ve svém článku pro Psychology Today terapeutka Denise Winnová, poradkyně na univerzitě, na níž Lucille chodí.

Postupně se začal vynořovat Lucillin příběh. Před dvěma lety se totiž stalo něco, co, jak se zdálo, dramaticky změnilo její pohled na život. Dva její kamarádi ze školy se pokusili o sebevraždu. „Lucille neměla potíže, ale jak přiznala, ta nálada ji nakazila. Chtěla být šťastná, ale přistihla se, že přemýšlí, jaký má cokoliv smysl. Později vyšlo najevo, že když byla Lucille malá, její teta spáchala sebevraždu skokem z mostu a starší bratranec, který jí byl blízký, se oběsil,“ píše Winnová.

Spolubydlící depresivních vysokoškoláků po třech týdnech společného soužití sami pociťovali více depresivních příznaků. Autoři se domnívají, že příčina je neurokognitivní a vychází z našeho sklonu k automatickému napodobování těch, kteří jsou nám blízcí.

To, že deprese může být nakažlivá, ukázalo už mnoho výzkumů. V přehledu publikovaném v loňském roce neurovědkyně Lisiê Pazová a její kolegové uvedli, že emoce se mohou šířit jako nakažlivá nemoc napříč sociálními sítěmi a pravděpodobnost, že jedinec začne být nespokojený, se zvyšuje s počtem nespokojených lidí, které má ve svém okolí. „To naznačuje, že sociální síť je potenciálním zdrojem pozitivních i negativních emocí. Navíc se zdá, že k emoční nákaze dochází především mezi rodinnými příslušníky, partnery, spolubydlícími, blízkými přáteli nebo spolupracovníky, kteří mají silné vazby a častý kontakt,“ uvádí autoři.

Úskalí spolubydlících

Předpokládá se, že stejným způsobem se šíří i takové stavy, jako je deprese a úzkost, stejně tak i jejich rysy, jako například osamělost, tvrdí autoři. Odkazují přitom na studii, která zjistila, že spolubydlící depresivních vysokoškoláků po třech týdnech společného soužití sami pociťovali více depresivních příznaků. Autoři se domnívají, že příčina je neurokognitivní a vychází z našeho sklonu k automatickému napodobování těch, kteří jsou nám blízcí – což je zdravé pro normální dětský a sociální vývoj, ale má to své potenciální negativní stránky.

Pravděpodobnost, že jedinec začne být nespokojený, se zvyšuje s počtem nespokojených lidí, které má ve svém okolí.

Jiní vědci zjistili, že u vysokoškolských studentů, kterým byl náhodně přidělen spolubydlící s vysokou úrovní kognitivní zranitelnosti (což je termín, který používají pro vzorce myšlení, které činí lidi zranitelnějšími vůči psychickým problémům), bylo pravděpodobné, že „se nakazí“ kognitivním stylem svého spolubydlícího. U těch, u kterých se tak stalo, se pak rozvinuly výrazně větší depresivní příznaky než u ostatních.

Deprese a demence se mohou 

Dánští vědci zase prokázali, že lidé, jejichž partneři užívali antidepresiva, měli dvaašedesátiprocentní pravděpodobnost, že budou sami užívat antidepresiva. Jiná studie ukázala, že pokud starší dospělí žijí s depresivním partnerem, je obzvláště pravděpodobné, že i oni se stanou depresivními. Život se starším depresivním partnerem může být totiž srovnatelný se životem s partnerem, který trpí demencí.

Ne všichni výzkumníci jsou však u deprese zastánci teorie emoční nákazy. Jedna finská studie zjistila, že adolescenti navazují přátelství s lidmi, kteří vykazují podobnou úroveň depresivních příznaků jako oni sami – a straní se těch, jejichž úroveň deprese se od té jejich liší. To tedy znamená, že tím, v jaké společnosti se pohybují, se potenciálně před depresí chrání (pokud ji nemají), nebo se jí živí (pokud ji mají).

Související…

Vysoká citlivost empatů je dar. Musí se ale umět využít
Martina Ignasová

foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today