„Kdyby se u nás aspoň tolik nelhalo,“ řekl podle Karla Čapka před svou smrtí Antonín Švehla. Povzdech člověka, kterého T. G. Masaryk nazval státníkem, což byla od něj veliká poklona, by mohl být dnes znova zopakován a nikdo by se nad tím ani nepozastavil.

Kdo je jen trochu vnímavý na dění kolem sebe, cítí, že slova vypuštěná z úst nebo spíš prstů klávesnic moc nevážíme. Mluvil jsem s lékařem, kterého znám pěkně dlouho, a stěžoval si mu, že jsem poslední dobou stále víc podrážděný. „A ty se divíš?“ odvětil. „Při všech těch zprávách, které se na nás skoro dva roky valí? Lidé si myslí, že jsou odolní, ale všechno má svoje hranice,“ dodal a přidal pár příběhů ze své praxe, které mi na klidu nepřidaly.

Kolik je vlastně krizí?

Ono je toho opravdu na jednoho trochu moc. Všichni tvrdí, že jsme v nějaké krizi. O covidu je zbytečné mluvit. Pak tu máme krizi klimatickou, blíží se krize ekonomická, s ní souvisí krize energetická, probíhá válka kulturní, která jedněm přináší krizi identity, druzí tomu sice nerozumí, ale rozhodí je to taky. Zvláště muže, které trápí krize tradičního mužství.

Nevěříme-li, že před námi leží oříšek, těžko se bavit, jak ho nejlépe rozlousknout.

V Praze zažíváme krizi dopravní a krizi bydlení, na hranicích Evropské unie krizi migrační, ostatně celá Evropa je v krizi hodnot, mnozí z křesťanských církví popisují krizi víry, v krizi je Slavie, i když vede ligu, v krizi je Sparta, i když vyhrála derby, v krizi je národní hokejový tým, a to prakticky už od žáčků, v krizi jsou americko-čínské vztahy, což hrozí krizí mezinárodních institucí.

Celé je to ještě zamotané tím, že se ani neshodneme na existenci problémů samotných. Klasickým příkladem je klimatická změna, která pro některé představuje apokalypsu zaviněnou člověkem, pro jiné výmysl progresivistů. Nevěříme-li, že před námi leží oříšek, těžko se bavit, jak ho nejlépe rozlousknout. Což souvisí s krizí důvěry, krizí elit, krizí médií a krizí politiky.

Odpověď na krizi? Nelhat

Mám zkušenost, že hledám-li odpověď na nějakou zamotanou otázku, tak pravdivá bývá ta nejjednodušší varianta. Můžeme se samozřejmě pokoušet složitě rozmotávat jednotlivé krize, což také činíme, shromažďujeme data, argumenty, sociologické výzkumy a především se urážíme na sociálních sítích. Možná ale měl pravdu hostivařský statkář, předseda agrárníků a tří československých vlád, Antonín Švehla. Na začátek by stačilo tolik nelhat.

Je-li si třeba vláda vědoma, že nás čekají těžké časy, měla by to říct, protože na to stejně přijdeme, nejpozději tehdy, až půjdeme na nákup nebo se pokusíme zaplatit účet za energie. Takový postoj by mohl znít od člověka, který se živí PR, naivně, ale zase tak naivní to není. Lidé vidí, že politici tápou a nevědí si rady. Jinými slovy, že k nim nejsou upřímní. Mohou nás ještě chvíli vodit za nos, ale to jen připravují půdu pro jiné lháře.

Politici by měli popsat situaci takovou, jaká je, a ne takovou, jaká by se jim hodila. Protože matkou našich potíží je skutečnost, že nevěříme jeden druhému. Prapříčinou té nedůvěry je lež. Pokusme se tedy, aby se u nás alespoň tolik nelhalo.

Související…

Pátek Karla Křivana: Je Den veteránů vlastně i dnem lidské hlouposti?
Karel Křivan

foto: Shutterstock