Chodníky dlouho patřily chodcům. I špatně zaparkované auto budilo rozruch. Na chodníky vjížděly většinou maximálně dodávky cosi dopravující. Četl jsem kdesi, že je nahradí kola. Vybavil jsem si peloton cyklistů-dopravců, každý sud na zádech či ve vozíčku za kolem, jak vyrazí z pivovaru k hospodám a bistrům. Ale k cyklistům se dostaneme později. Auta dopravující zásoby do prodejen a kanceláří a nové koupelny do bytů, auta chodcům překážející, ale po splnění svého bohulibého účelu z místa mizející, ta přece jen k městskému provozu patří.
Stejně jako zahrádky. Zahrádky cestu chodci, poutníkovi po městě, zužují a trochu ztěžují. Navíc na vás od židlí a křesílek nečekaně vyštěkne pes, vyběhne dítě nebo vám rovnou cestu zatarasí kočárek maminky, která myslí jen na své děťátko a ne na průchodnost komunikace, což je, když nespěcháte, roztomilé, vyloudí to třeba i omluvný úsměv, náznak kontaktu, a tak vás to hodí před tím telefonátem klientovi do trochu uvolněné nálady. Zahrádky miluju.
Pak jsou tu ale cyklisté jako druh nových, lepších pozemšťanů. A protože přináší světlo do našich temných duší a ulic, patří jim svět, tedy i chodník.
U nás na Vinohradech je jich požehnaně. A přibývá jich. Zejména těch malých, pár stolečků, pár židlí, půlka chodníku pryč, ale příjemná atmosféra města o spoustu stupňů nahoru. Díky zahrádce se mnohdy jen tak zastavím, sednu si, dám si kafe a něco, zapálím doutníček a zjistím, že čas je můj, pokud si ho nikým nenechám vzít. Zahrádky se tedy do války o chodníky nepočítají. Patří na ně a jen houšť.
Těžko na bojišti
Válku o pražské chodníky vedou jiné tři armády: chodci, cyklisté a koloběžkáři. Chodci jsou původní chodníkový druh. Nyní je ale napadli dva invazní příbuzní. Cyklisté se na chodnících a v ulicích objevují na jaře a mizí na podzim. V plískanicích a deštích podzimu a marastu a vůbec nepohodě zimy a začínajícího jara zůstávají jen cyklisté – poslíčci – mesíci, které nepočítám. To jsou lidé tvrdě pracující, nám kancelářským pomáhající a do města patřící. Jim cestu po chodníku odpustím, protože vím, že spěchají za někým, kdo je v lepším případě pozdraví slovy, „no, to je dost“, v horším jim vynadá, „kde jste, čekám na vás hodinu“.
Koloběžky do města patří. Dělají jeho atmosféru pestřejší, uvolněnější a samozřejmě i trochu konfliktní.
Pak jsou tu ale cyklisté jako druh nových, lepších pozemšťanů. A protože přináší světlo do našich temných duší a ulic, patří jim svět, tedy i chodník. Porušují pravidla ne proto, že jsou rebelové, což by mi bylo sympatické, ale protože si myslí, že ta pravidla pro ně neplatí neb oni jsou ti moderní a člověk chodící je určený k vyhynutí. Cyklista vjede na chodník, kdy se mu zachce, zazvoní, aby bylo jasné, že on je nyní vládce městské džungle, a zase si sjede, kdy potřebuje, protože auta do města také nepatří a mají dávat pozor, když on jede. Naposledy jsem jel na městském kole v Amsterodamu, městě na rovině, s cyklistickou dlouhodobou kulturou. Po pár šlápnutích jsem se také choval jako král džungle. Chodci a cyklisté se tu ale spolu naučili žít. To Prahu teprve čeká.
Až zavládne mír
Nejnovějším invazním druhem na pražských chodnících jsou lidé na koloběžkách. Nějak mi překáží míň než cyklisti. V drtivé většině jsou to jednak lidé mladí a k těm překračování pravidel, hranic a možností jednoduše patří. Druhak pak lidé z koloběžek v tramvaji neruší sportovním odérem jako cyklisté, protože se na svém nástroji pohodlně vezou. Koloběžky do města patří. Dělají jeho atmosféru pestřejší, uvolněnější a samozřejmě i trochu konfliktní.
Blíží se podzim, z Prahy zmizí zahrádky a cyklisté, zůstanou chodci a koloběžky. Pokud nebude konečně sněžit. To by se i na pražských chodnících – budoucím jarním bojišti – rozhostilo na chvíli ticho a zavládl mír.
Reklama
foto: Shutterstock