Přestalo ji bavit zanedbané okolí Florence a ulice Na Poříčí, a tak před dvěma lety oslovila tisíce lidí s prosbou o nápady a názory. A výsledky zněly jasně: místním by v této části města zpříjemnily život čisté ulice, zeleň, lavičky či částečné odklonění dnešní přetížené dopravy. Výsledky pak Danuše Siering, energická dáma s tahem na branku a developerka s tahem na novou budovu, předložila příslušným úřadům. O jejím projektu Go Florenc se tak dnes mluví jak mezi odborníky a pražskými úředníky, tak i mezi veřejností.

Už je mezi námi hodně lidí, kteří si uvědomují, že kvalita života není jen v materiálnu, ale i v tom, co jím, co dýchám, kolem čeho chodím a jak se cítím.

S Danuší Siering, která žije dlouhá léta v Berlíně a do Prahy "jen dojíždí", jsme se sešli v domě Černá labuť, který nechala developerka sama zrekonstruovat. A řešili jsme nejen současný stav projektu, ale i další výzvy, s nimiž se Praha, respektive její obyvatelé, potýkají.   

Co je podle vás dnes v Praze úplně nesmyslné?

Nejlepším příkladem nesmyslu v mých očích je, že se někdo snaží dělat Prahu pro kola. Ve městě, které je takhle postavené od nějakého třináctého století, nemůžeme mít rovinu a čisté cesty jako například v Holandsku nebo v Kodani. Nejhorším příkladem je třeba cyklistický pruh v Holešovicích, kvůli kterému mají všechna auta problém a který končí na začátku městského okruhu.

 

Danuše Siering při jedné z Ajurvédských snídaní v domě Černá labuť


Zřejmě byla někde nějaká tabulka, že musíme udělat dva kilometry pruhu, a tak se udělají dva kilometry pruhu. Tak tohle podle mě cesta není. Já nemám nic proti kolům, ale pro mě je ten, kdo v Praze jezdí na kole, sebevrah.

Nedávno jsme psali o tom, že se v Americe města snaží podporovat lidi, aby jezdili víc na kolech a aby chodili pěšky, ale nepřizpůsobili tomu to město, tudíž auta jezdí pořád stejně rychle a strašně narůstá úmrtnost chodců i cyklistů.

I takový Berlín je vlastně město pro kola, je tam strašně moc jízdních pruhů, pořád se o tom diskutuje, pro kola se dělá stále více stezek a víte, jakých havárek je nejvíc? No těch s účastí cyklisty. V podstatě každý den jsou nějaké případy. Nemohou za to ovšem normální auta, ale náklaďáky. Jde o náklaďák nebo velké auto, kde řidič sedí nahoře a toho jezdce na kole prostě nevidí.

Takže dobrý záměr, který nepřináší nic moc dobrého. Co se s nesmyslnými návrhy dá dělat?

Na Go Florenc jsem měla rubriku, která se jmenovala Případy revitalizace ve světě. Tam bylo popsaných asi šest případů, kdy se z něčeho špatného, starého, zničeného udělalo nové prostředí. A zjistila jsem, že všechny mají něco společného. Všechny tyhle projekty řešily úřady ve spolupráci s lidmi a s komunitou, co v tom místě žije a pracuje. Druhá věc, která se mi velmi líbila, je, že byli zapojeni studenti z vysokých škol, převážně z architektury nebo i z technických škol. Ti měli za úkol udělat nejen návrhy, ale nejdříve získat data. To znamená, že stáli na ulici a počítali třeba auta. Jak odbočují, jakým způsobem se chovají. Pak byly ulice a projekty, kde bylo povoleno postavit kameru, a studenti tam vyhodnocovali jízdu v ulici.

Mně je úplně jasné, že úřad nemá čas se starat, jak jezdí auta v ulici Na Poříčí. Kdyby tady ale byla nějaká spolupráce s vysokou školou, tak tohle může být vyloženě práce pro studenty. A já si myslím, že se možná v Praze taky něco takového děje, ale nevím o tom, nepíše se o tom, nemedializuje se to. Já jsem oslovila vysokou školu Archip a tam jsem také práce studentů představovala. Obecně bych byla ale ráda za zapojení té komunity v dané lokalitě, která se má nějakým způsobem zlepšit. Jde o to, aby oni měli pocit: „Já jsem toho také součástí.“

Vidíte zájem i ze strany mladých lidí, kteří zrovna nejsou studenty architektury?

Já jsem přesvědčená, že téma lokality, kde bydlí a kde pracují, mladé lidi jednoznačně zajímá. Také na webu Noviny&novinky často ukazuji věci, které pomáhají životnímu prostředí a dají se udělat za nevelké peníze. Měla jsem tam třeba lavičku ve městě, která je z obou stran porostlá zelení. Bylo tam vypočítané, v okruhu kolika metrů snižuje tahle zeleň během veder teplotu celého ostrůvku. To byl například příspěvek, který mladé čtenáře zajímal. A vždycky se i ptají, proč něco takového nemůže být tady. Takže ano, určitě si myslím, že ty lidi to zajímá, některé více z ekologického hlediska a někoho víc z hlediska designu.

V jaké fázi teď projekt Go Florenc je?

V září minulého roku zástupci městské částí Praha 1 schválili, že se s projektem bude letos pracovat. Což znamená hodně a málo zároveň. Problém je v tom, že se tam změnilo osazenstvo. Když jsem naposledy třeba vznesla dotaz, jak to s projektem vypadá a kdy přijde na řadu, tak mi bylo řečeno, že se to zatím všechno nějak usazuje.

Výsledky projektu GoFlorenc.


Pořád ale doufám, že až začne normální pracovní proces, tak ti lidé, kteří tam teď ve vedení jsou, zjistí, že ten náš projekt není žádný korupční případ, není to skandální ani spektakulární. Že jde o příklad úplně obyčejných lidí, kterým jde o zlepšení životního prostředí v místě, kde bydlí a pracují. Takže věřím, že s novou radou máme šanci, že se tím příslušní lidé a orgány opravdu začnou zabývat. A to myslím vážně.

Už je to delší dobu, co se dělala anketa, není možné, že se názory lidí za tu dobu změnily?

Myslím si, že nezměnily. Firma Penta, která je zároveň partnerem v Go Florenc, teď připravuje projekt Masaryčky a dali do života komunitu, která se jmenuje Masaryčka spojuje. A oni v podstatě udělali velmi podobný dotazník, jako jsme dělali my, ten probíhal v říjnu minulého roku. Říkali mi, že ty odpovědi jsou v bledě modrém úplně to samé jako u toho dotazníku, co jsme dělali tehdy my. Takže ten zájem zůstává a naopak, zdá se, že stále víc roste.

Danuše Siering

Developerka, ekonomka, autorka povídek, publicistka o marketingu v umění. V Praze má kromě unikátního projektu Černá labuť na kontě například přestavby budov na Václavském náměstí, v ulici Karolíny Světlé či v Bubenči. Iniciovala projekt Go Florenc, jehož cílem je revitalizovat lokalitu ulice Na Poříčí. Přes třicet let žije v Německu.

A myslím si, že je to velmi logické. Lidé si uvědomují, že životní prostředí je součástí toho, čemu se říká kvalita života. Už je mezi námi hodně lidí, kteří si uvědomují, že ta kvalita není jen v materiálnu, ale i v tom, co jím, co dýchám, kolem čeho chodím, jak se cítím a jestli náhodou nedostanu srdeční infarkt, protože přecházím přes ulici a málem mě přejede auto. Jde vlastně o to, že příjemný způsob života můžeme vést i na té ulici. A to je něco, kde má Praha ještě velké rezervy.

Co tedy lidem v okolí Florence nejvíc vadí a co jim nejvíc chybí?

Jednoznačně velkou roli hraje pořádek na ulici, zeleň, lavičky, dokonce si lidi přáli i ty toalety a další věci. Ale základní téma je doprava. Doprava je téma, které místní zatěžuje nejvíc. Je jasné, že na dopravu v Praze nějaké senzační a rychlé řešení neexistuje, dokud nebude vyřešená doprava kolem města. Ale všechny ty ostatní věci – zeleň, lavičky, přechody pro chodce... I to byla velká témata. A čistota na ulici jednoznačně taky.

Co ale lidé nejvíc kritizovali, je fakt, že když jdou po ulici, tak projede auto a málem je přejede. Že tady na Florenci neexistuje kultura pro chodce. To bych viděla jako základní problém. Než jsme náš materiál předložili na radu, tak jsme s ním obešli všechny příslušné úřady a bylo nám jasně řečeno, že nemůžeme řešit jenom ulici Na Poříčí, že musíme řešit dopravu v místě jako celek. A do toho už spadá i ta Masaryčka a celý ten nový projekt.

Pomůže tedy nakonec hlas lidí prosadit to, že se bude kolem Florence jezdit ohleduplně?

My jsme všem zúčastněným ten dotazník poslali, aby věděli, že se v místě opravdu už něco aktivně děje. A Praha 1 tomu může pomoci. Privátního investora zájem lidí v okolí zajímá přirozeně. Ptá se už proto, aby stavba šla co nejhladčeji. A lidem  v okolí vyhoví. Město se u nás na takovéhle věci pořád ještě moc neptá. Proto je dobré, když mu takovou anketou pomůžete. Pokud i na obci uvidí zájem obyvatel, tak věřím, že se dá mnoho udělat.

Související…

Jsem pro, aby turisté pařili mimo centrum, říká Janek Rubeš
Zdeňka Musilová

foto: Archiv Danuše Siering, Tomáš Železný, zdroj: Noviny&novinky