Příběh služebnice, dnes již klasické dílo spisovatelky Margaret Atwoodové z roku 1985, poznala valná většina lidí až díky stejnojmennému seriálu televize HBO. Mrazivé, syrové a velmi nekompromisní ztvárnění blízké budoucnosti, ve které neexistují Spojené státy, ale náboženskými fanatiky vedená republika Gilead, si získalo obrovskou přízeň diváků a posbíralo mnoho cen. Atwoodová zareagovala na boom, který se okolo seriálu a jejího díla vytvořil, a letos v září vydala knihu s názvem Testaments, která je rozšířeným pokračováním Příběhu služebnice.

Vypravěčkou Příběhu služebnice je June, žena, která se narodila ve Spojených státech amerických, vedla normální život s manželem a dcerou. June je svědkem pomalu narůstajícího vlivu náboženských fanatiků, kteří svou propagandu vystavěli na narůstajícím strachu z klesající porodnosti a mizivém procentu plodných žen. Tito fundamentalisté, doslova vykládající každý řádek Bible, se v Americe plíživě dostávají k moci a nastolují nový režim a s ním i nastavení celé společnosti.

Zdá se, že se Atwoodová rozhodla, že v Gileadu všechno nakonec dobře dopadne


Nově vzniklá Republika Gilead je místem, ve kterém jsou plodné ženy ve funkci takzvaných služebnic pouhými nástroji k rození dětí, ty jim následně odebírají vládnoucí a nadřazení vůdci. Vychovávají je spolu se svými manželkami v honosných domech, ve slepé víře v Boha, v absolutním asketismu a dogmatickém stovky let přežitém výkladu světa a jeho fungování.

15 let poté

V tomto nelítostném prostředí totalitního režimu, kde si vládnoucí síla svou autoritu vynucuje těmi nejhoršími prostředky, se June snaží důstojně přežít a hlavně najít svou dceru, která jí byla po převratu odebrána. Během života v Gileadu přichází i o další dceru, kterou porodila svému pánovi, veliteli Waterfordovi a jeho ženě Sereně. Postupně se jí podaří Waterfordovu dceru dostat z Gileadu do Kanady a zasazuje tím do té doby neposkvrněnému režimu zdrcující ránu.

Daisy se v den svých šestnáctin dozvídá, že ona je zmizelou Nicole. Je odvezena do Gileadu, kde začíná její nový život.

Testaments na Služebnici navazují. Odehrávají se 15 let poté, co jsme se v Gileadu naposledy setkali s June. Vypravěčkami nového díla Atwoodové jsou tři ženy a June mezi nimi navzdory očekávání není. Tou první je teta Lydie – žena, která ve „Služebnici“ hrála významnou roli jak v životě June neboli služebnice Offred, tak v celém totalitním kolosu. Byla jednou z vychovatelek a věznitelek služebnic, jejich přísnou náhradní matkou, ale zároveň i nelítostnou vykonavatelkou trestů, pokud se dívky jakkoliv provinily proti zákonům.

Lydia v Testaments sepisuje svoje memoáry a dává nám nahlížet do dalšího vývoje Gileadu. Ten i po patnácti letech stále neúnavně pátrá po zmizelé Nicole Waterfordové, ze které udělal takovou vlajkovou loď propagandy v ostatních zemích. To potvrzuje i vyprávění druhé ženské postavy. Daisy je pubertální dívka žijící v Kanadě s rodiči, kteří provozují second hand. Gilead zná, dokonce psala ve škole práci o zmizelé Nicole, ze které se stal mezinárodní politický problém. Vypráví také o misionářkách Gileadu, takzvaných Pearl Girls, se kterými se v životě setkává. Pearl Girls jsou výmyslem tety Lydie, která je na své dílo náležitě pyšná.

Dvojí emoce

Třetí vypravěčkou je Agnes, dívka z Gileadu, která se má co nevidět vdávat za předem vybraného muže. Z dětství si moc nepamatuje, jen si matně vybavuje, že když byla úplně malá, běžela po lese se ženou, která snad mohla být její matkou. Vzpomínky a zážitky tří žen se prolínají a Daisy se v den svých šestnáctin dozvídá, že ona je zmizelou Nicole. Je odvezena do Gileadu, kde začíná její nový život.

Dřív jsme věděli jen to, co věděla June. Teď už nás vlastně nemá co překvapit. Navíc se zdá, že se Atwoodová rozhodla, že všechno nakonec dobře dopadne.

Fanoušci Příběhu služebnice budou u knihy zažívat dvojí emoce – zaprvé uspokojení z toho, že se dozvídají, co bylo dál. Sice nevíme, co se stalo s June, ale máme tu pokračování příběhu její dcery. Nebo snad dcer? Z příběhu totiž později vyplývá, že Agnes je také Juninou dcerou, tou první, kterou jí sebrali, než z ní udělali služebnici. Dočítáme se, že hrůzný režim se nijak nezměnil, dozvídáme se odpovědi na spoustu otázek, které v nás Služebnice vyvolala, je zde i dovyprávěn příběh tety Lydie a přesné důvody, proč se stala jedním z nosných pilířů hrůzného režimu. Zároveň vidíme mnohem víc do nitra toho, jak vlastně Gilead funguje, a jakkoliv je zvenku dokonalý, zevnitř je totálně prohnilý.

Druhou emocí je tak trochu zklamání. Nad tím, že nevíme, co je s June, nad tím, že popis praktik režimu a jeho celkové vyobrazení už v nás nevyvolává tu odpornou, přesto návykovou klaustrofobickou úzkost jako ve Služebnici. Důvod je prostý, dřív jsme věděli jen to, co věděla June. Teď už nás vlastně nemá co překvapit. Navíc se zdá, že se Atwoodová rozhodla, že všechno nakonec dobře dopadne.

Nejen tím, jak Testaments končí, ale také různými náznaky během vyprávění Lydie, Daisy (tedy Nicole) a Agnes dává najevo, že ty nejlepší dny má Gilead za sebou. Je samozřejmě dobře, že něco tak strašného nemůže vydržet navěky. Ale něco prohnilého uvnitř mě touží po tom, moct sledovat tuhle přehlídku slabosti, devótnosti a zvrácenosti lidských povah ještě alespoň několik seriálových sezon.

Související…

A dívky mlčely: Čtěte, jak vypadala trójská válka očima žen
Komerční článek

zdroj: The Testaments