„Nemůžu zvednout hlavu, vystrčit ji nad hladinu a nadechnout se. Nemůžu zamávat žádnou částí těla, abych o sobě dal vědět... Zíral jsem na hladinu nad sebou, již zas a znova rozkmitalo něčí rozjařené šplouchnutí, a pomalu jsem si připouštěl, že už se nenadechnu. Nikdy.“ Dnes šestatřicetiletý Jan Povýšil takto v projektu Bez frází popsal své pocity ze dne, který mu navždy změnil život.

Jan odmala sportoval, závodně hrál pozemní hokej i vodní pólo. V patnácti byl se školou v Itálii, kde se třídou navštívili i aquapark. Atrakce v podobě vodní houby byla zábavná, dokud si díky ní Honza nenalomil obratel. Sám už nevyplaval. Našli ho po šesti minutách. Začal boj o život, který Honza zvládá i bez dolních končetin poměrně úspěšně. A úspěšně ho zvládá i jako sportovec.

Podívat se do Japonska je můj velký sen, a pokud bych se tam nedostal přes sport, pak možná přes fotografování.

„Rehabilitace trvala asi rok, ale už během ní jsem začínal plavat. O rok později jsem se vrátil do školy a byl i na mistrovství světa,“ vypráví jeden z nejlepších českých paralympioniků. O tom, proč je při sportu tak důležitá hlava, proč mají někteří paralympionici problém shánět sponzory i o Honzových budoucích plánech, jsme si povídali v pražské kavárně Cacao.

Někde jste zmiňoval, že ve sportu je důležité hlavně vnitřní nastavení...

Je to tak. A mám krásné srovnání dvou paralympijských her. Při jedněch se mi strašně dařilo a podruhé to bylo přesně naopak. Když jsme v roce 2008 přiletěli do Pekingu, byl jsem úplně v pohodě a nic jsem neřešil. Prostě jsem věděl, že budu dobrý. A pak jsem se začal připravovat na Rio. Nevím, co mě to napadlo, ale rozhodl jsem se, že se budu věnovat jen tréninku, dokonce jsem přestal i fotit. Přitom focení je můj největší relax, který jinak dělám denně.

Normální člověk si myje ruce tak dvakrát třikrát denně, já si je na závodech myju třeba osmkrát za den, říká Jan Povýšil


Tak jsem v hlavě neměl nic jiného než plavání. Do toho přišly nějaké finanční problémy a pak nabídka od Opelu, že když přivezu z Ria zlatou, dostanu zadarmo auto. Takže když jsem tam potom přiletěl, byl to hrozný tlak. Viděl jsem jen auto a peníze. Vlezl jsem do bazénu a úplně vytuhnul, což se mi nikdy předtím nestalo. Nakonec jsem byl rád, že jsem doplaval sedmý. Přitom jsem měl natrénováno stejně jako do Pekingu. Takže mi nejvíc funguje mít to co nejvíc na háku. Tedy být soustředěný na výkon, třeba na to, že jdu plavat, ale zároveň vědět, že to není to nejdůležitější na světě, a i když se něco pokazí, tak se nic neděje.

Jak se před závodem dáváte do pohody?

Mám několik knížek, které vždycky čtu. Lidé se mi smějou, že to jsou braky, ale mně prostě hrozně pomáhají nemyslet na nic jiného. Ostatní kluci poslouchají hudbu, mají tablety a telefony a já si přijdu jako z pravěku. Taky na závodech občas fotím, i to je dobrý způsob, jak se odreagovat.

Máte nějaké své rituály?

Ano, normální člověk si myje ruce tak dvakrát třikrát denně, já si je na závodech myju třeba osmkrát za den. Nevím, proč to dělám, je to úplně automatické. A k tomu právě potřebuju mít v batohu alespoň dvě knížky, dvě plechovky s pitím, láhev s vodou a ty správné tepláky a ponožky.

Co peníze? Slyšela jsem, že paralympionici mají problém shánět sponzory...

Ano, to je normální. Mě už to potom přestalo i bavit, pořád musíte někoho otravovat. Napíšete třiceti firmám, odepíšou jen tři a stejně vás pošlou do háje. Některé dokonce řeknou, že nedělají charitu, a vůbec nechápou, že nikdo o žádnou charitu nestojí.

V čem tedy vězí problém?

Firmy dost často reagují na příběh a v případě sportovce s handicapem to platí dvojnásob. Takže kolikrát jim stačí napsat, a teď to hodně přeženu, „jsem na vozíku (nebo doplňte podle svého), chci jezdit na kole a potřebuju dvě stě tisíc“. To kdyby udělal kdokoli bez handicapu, tak nikdy nic nedostane. Funguje tu totiž něco jako sociální vnímání a snaha pomáhat. Jenže když potom přijdu já nebo kdokoli další, třeba i s mezinárodními úspěchy, může se stát, že nám firma odpoví: „Ale my už někoho s handicapem podporujeme.“ Přijde mi, že dost často nekoukají na výsledky nebo na to, co už je za vámi, ale hlavně, že si můžou odškrtnout fajfku.

Na paralympijských olympijských hrách v Londýně v roce 2012


Ano, je důležité podporovat i sportovce na začátku kariéry, ale tam může daleko lépe pomoci třeba Konto Bariéry. A proto se snažím firmám i lidem kolem sebe vysvětlovat, že výhra na závodě v Čechách je přece jen něco jiného než medaile z paralympiády. A i když si podle sociálního vnímání zaslouží podporu oba sportovci, tak ten z paralympiády toho prostě má za sebou víc a může být i „prospěšnější“ třeba na teambuildingu, přednášce a tak dále. Vždycky bude vypadat líp, když vám na konferenci bude mluvit medailista z her nebo někdo s velkým příběhem, než ten, kdo vyhrál „pouťák v Lužné-Lišanech“.

A jak jste na tom se sponzory vy?

Mě si naštěstí vždycky nakonec najde nějaký sponzor sám, teď třeba Plzeňáci – Nero Drinks. Majitel už od začátku řekl, že chce dělat něco, co má smysl. Sám je velký sportovec, ale chce podporovat paralympioniky a sportovce s handicapem. Takže má takový tým osmi lidí, kterým pomáhá. Já byl jeden z prvních a teď je tam třeba ještě Michal Kosík, který jezdí na čtyřkolce downhill, nebo David Drahonínský, což je nejlepší paralukostřelec světa.

Ještě na focení mám za sebou Fujifilm, který mi půjčuje vybavení, když je třeba. Také jsem spolupracoval čtyři roky s Opelem, ale v tom už asi nebudeme pokračovat, protože nevím, co bude.

Plánujete se zúčastnit příštích paralympijských her v Tokiu?

Právě nevím stoprocentně, jestli se mi podaří zaplavat limity nebo jestli se třeba nezraním. A kdoví, možná kariéru ukončím už letos, teď když máme dceru, je to komplikovanější. Vlastně si říkám, že by se nic nestalo. Dělám to dvacet let, tak co chtít víc. Už v životě nepotřebuji závodit a pořád si něco dokazovat.

Každopádně podívat se do Japonska je můj velký sen, a pokud bych se tam nedostal přes sport, pak možná přes fotografování. Právě díky tomu, že dělám sportovní fotky, mohl by český Fujifilm zatlačit na ten japonský, a tak mě tam dostat, ale ještě to není jisté.

Jaký bývá hlavní důvod toho, že sportovec ukončí kariéru?

Myslím, že velkou roli hraje zase psychika. Spousta lidí by byla fyzicky schopna závodit klidně i po čtyřicítce, ale duševně je to hrozně vyčerpávající. Jako paralympionik jsem na tom ještě dobře, jestli mám osm závodů ročně, pak je to moc.

Jan Povýšil (36)

Odmalička sportoval, závodně se věnoval pozemnímu hokeji. Hrál také vodní pólo. Po úraze v patnácti letech se přeorientoval na plavání. „Pokud dobře počítám, mám ve sbírce šestkrát 4. místo z MS, ze Sydney 2000 mám tři medaile, z MS 2002 mám stříbro, ale těch paralympijských medailí mám celkem pět,“ vypočítal v jednom z rozhovorů. V prosinci 2017 k tomu přibyla zlatá z MS v Mexiku. Jeho zálibou je fotografování, gastronomie a rugby vozíčkářů. Je ženatý, má dceru.

Ale vezměte si třeba tenisty, ti mají každý týden nějaký turnaj, je to kolotoč. Pořád bojujete o peníze, s vlastním tělem i hlavou. Bohužel si myslím, že hodně sportovců neumí říct „dost“ včas, i když vědí, že už dál nemůžou, dělají to dál třeba pro peníze, nebo že mají smlouvu. A někdy i proto, že nevědí, co by dělali místo toho.

A co budete dělat vy, až skončíte? Máte ještě nějaké nesplněné sny?

Já jsem v pohodě, mám rodinu, fotografování. Chci zase začít hrát rugby. Vždycky se nějaká výplň času najde. Navíc mě celý život hrozně láká válečná fotografie, ale nevím, jestli je to reálné. Pak mám také sen odletět na Hawai nebo na Nový Zéland a fotit surfaře a podvodní svět.

Říkal jste, že máte dceru, líbilo by se vám, kdyby šla ve vašich stopách?

Ještě nevíme, na co bude mít talent, ale ke sportu ji určitě povedu, ať už si vybere jakýkoli. Každopádně, kdyby chtěla něco dělat profesionálně, tak z plavání bych moc nadšený nebyl, tam není dost peněz a plavci mají krutý život. Ta finanční stránka je prostě důležitá. Ale že bych nutně chtěl, aby má dcera byla olympijská vítězka, to opravdu nepotřebuji. Stačí, když bude dělat něco, co ji bude naplňovat.

Související…

Rozhovor: I nejlepší česká tenistka na vozíku musí shánět peníze na olympiádu
Milada Kadeřábková

foto: Michaela Cásková a Profimedia, zdroj: Jan Povýšil (Ateliér fotografické praxe)