Adam Grant, psycholog, oceňovaný speaker a autor knih, ve svém aprílovém sloupku pro The New York Times otevřel zajímavé téma týkající se budoucnosti dětí. Čím chceš být, až vyrosteš? To byla otázka, která dokázala malého Adama vždycky rozhodit. Neměl totiž uspokojivou odpověď. Dospělí pak byli zklamaní, že nesnil třeba o tom, že se stane filmařem nebo astronautem.

Na vysoké škole si pak Grant uvědomil, že nechce jenom jedno povolání, chtěl dělat spoustu věcí. Nakonec se z něj stal psycholog zaměřený na pracovní návyky lidí a jejich usměrnění a spolupracuje jak s filmaři, tak s astronauty. A myslí si, že ptát se dětí, čím chtějí být, je kontraproduktivní.

A v čem budu dobrý?

Podle Adama Granta může jít o problém, zvlášť když je nejdůležitější hodnota často úspěch, a ten závisí hlavně na tom, čeho dosáhneme v práci. Nestává se, aby dítě odpovědělo, že chce být otec, matka, natož slušný člověk. Odpovědí je povolání, často prestižní a pro většinu populace nedosažitelné.

Šťastní jsme, když nás práce baví, jde nám a vidíme v ní smysl.

Nastavení ideálního vzoru pro každé dítě je těžké, jde o individuální pocit. Odpovědi jsou ale hodnocené podle jednotné šablony. Mnoho vysněných povolání je špatně placených a na spoustu z nich je potřeba mít talent. Lepší cestou, než se snažit děti dovést k tomu, aby papouškovaly, že chtějí být astronauty (byť by jejich ambice rodině možná udělaly radost, i když je to takřka nerealizovatelný sen), je naučit je myslet jinak. Přesvědčit je, že mohou dělat to, v čem jsou a budou dobré. To už vypadá jako rozumnější směřování dětských ambicí, že? To, že se nestanou astronauty, pak nebudou brát jako selhání a svůj realistický sen, který se týká zaměstnání, se jim pravděpodobně podaří splnit.

Ideální práce

Realita a kariéra po opuštění školy většinou neodpovídá původním představám z dětských snů, to je pochopitelné. Po opuštění vysoké školy může přijít práce přinášející pocity úzkosti, deprese. Pocity štěstí totiž nemusejí souviset s tím, že děláme prestižní práci. Šťastní jsme, když nás práce baví, jde nám a vidíme v ní smysl. Jeden z výzkumů pak ukazuje, že ti, kdo studovali v době recese, jsou s prací spokojenější. Netušili totiž, jestli nějakou práci budou vůbec mít. A to je diametrální rozdíl od dětských představ – nejsou astronauti, ale jsou šťastní, jelikož mít práci pro ně není samozřejmé.

Touhy a aspirace by měly být brány tak, že jsou vyšší než pozdější práce.

Nevýhodou nízkých očekávání zase je, že vymazávají mezeru mezi tím, co jsme chtěli, a tím, co máme. Rozsáhlé studie i důkazy z reálného života ukazují, že bychom si práci neměli malovat jakkoli růžově. Místo toho bychom k ní měli přistupovat realisticky. Jistě, možná budete o něco méně nadšení, když tento přístup přijmete, ale o to pak budete pracovat produktivněji a své stávající zaměstnání jen tak neopustíte.

Adam Grant je rozhodně pro to, aby si děti kladly vysoké cíle a trochu při tom i snily. Ale jako odborník na psychologii práce zároveň upozorňuje na to, že touhy a aspirace by měly být brány tak, že jsou vyšší než pozdější práce. Měli bychom se ptát dětí nejen na to, čím by chtěly být, ale také na to, co je například vede k tomu, že chtějí dělat něco, co asi ve skutečnosti nikdy dělat nebudou. A vůbec nejlepším řešením je podle Adama Granta vyzvat děti, aby přemýšlely o tom, jakým chtějí být člověkem, a to i v souvislosti s tím, co by v budoucnu chtěly dělat.

Související…

Utěšujete zklamané či smutné dítě? Hlavně mu neříkejte, že to bude dobré
Tereza Hermochová

foto: Shutterstock, zdroj: New York Times