Sedíme u nedělního stolu. Čtyřiadvacetiletá Aneta s teatrální pauzou odkládá vidličku, zhluboka se nadechne a oznamuje rodině, že prochází „totální existenciální krizí“. Naproti ní u stolu sedí Helena, žena, která v jednom roce pohřbila mámu, ztratila práci i manželství, a marně hledá na ovladači od života tlačítko „Pauza“.
Babiččina svíčková a pět krizí jen do předkrmu
Pokud byste počítali frekvenci slova krize v Anetině podání, došli byste k číslu pět ještě před polévkou. Hledání podnájmu na Vinohradech? Krize. Týmový projekt v práci? Obrovská krize. A kamarádka, která ji nechala dva dny na poznámce „přečteno“ na Instagramu? To už je v podstatě zrada srovnatelná s napadením lidských práv.
Teta Helena pomalu žvýká svíčkovou a jen tiše přikyvuje. Žádný výsměch v očích nemá, spíš hluboký, stoický klid někoho, kdo už viděl padat kulisy. Vloni v březnu pochovala mámu, v červnu dostala po patnácti letech ve firmě výpověď a ještě před koncem roku podepsala rozvodové papíry.
Zatímco Aneta popisuje psychickou újmu ze zrušeného sobotního cvičení, Helena cítí tu velmi jasnou, propastnou vzdálenost mezi tím, co slovo krize znamenalo pro ni, a tím, co znamená na druhém konci stolu. Jakmile si totiž v životě projdete ztrátou rodiče, partnera i obživy, váš osobní seznam věcí, které aktivují stav ohrožení, se dramaticky smrskne.
Zpětná vazba je „toxická šikana“
Anetin hlas nabírá na obrátkách. Vypráví, jak jí šéf na poradě před ostatními vytkl, že v tabulce chybí klíčová data. Než došla zpátky ke svému stolu, už do skupinového chatu kamarádkám datlovala zprávu o tom, v jak „toxickém a nepřejícím prostředí“ musí pracovat. Ruce se jí třásly, když zvažovala, jestli nepodat podnět na HR pro psychickou šikanu.
Teta Helena se na vteřinu usměje do talíře. Vzpomene si na to deštivé úterý, kdy si ji zavolali do kanceláře, do ruky jí dali papírovou krabici s jejím hrnkem a fialkou a vyprovodili ji na parkoviště. Patnáct let odvedené práce nacpaných v jedné krabici. Helena pak seděla dvacet minut v autě před domem a sbírala odvahu říct dospívajícím dětem, že jejich máma je bez práce.
Rozdílné pohledy generací zachytil i britský průzkum. Lidé z generace X a boomerů považují mladší generace za výrazně méně odolné a dvakrát častěji přisuzují jejich psychické potíže neschopnosti čelit běžným životním překážkám.
Je to černobílé vidění? Jistě. Mladší generace má pravdu v tom, že pracovní prostředí by nemělo být zbytečně drsné a je zdravé pojmenovat neefektivitu včas. Jenže pro člověka, kterému v pětačtyřiceti vzali obživu ze dne na den, je to prostě jen úterý.
Psychologie pohlazení a „plíživý komfort“
Rozdíl se projevuje i ve vztazích. Anetina kamarádka se před týdnem po sedmi měsících chození rozešla s klukem. Celá parta je teď v pohotovosti: nosí jí květiny, posílají soustrastné hlasové zprávy a na Spotify vznikl sdílený playlist s názvem Healing. Aneta prohlašuje, že do té restaurace, kde byli na prvním rande, už nikdy její kámoška nemůže vstoupit.
Helena naslouchá a myslí na moment, kdy u kuchyňského stolu seděla se svým mužem a vysvětlovala dětem, že táta se stěhuje do jiného bytu. Myslí na tři měsíce předtím, kdy spala v pokoji pro hosty a sledovala, jak se její přátelství s půlkou známých rozpadala podle toho, k jakému „táboru“ se rozhodli přidat.
Americká psycholožka Jessica Koehler popisuje tento jev pojmem comfort creep, v češtině plíživý komfort. Když se naše životní prostředí stává bezpečnějším, pohodlnějším a chráněnějším, náš mozek přirozeně přenastaví své senzory. Drobné nepohodlí pak začne vyhodnocovat se stejnou intenzitou, s jakou naši předci vyhodnocovali útok šelmy. Jakmile ale projdete skutečným strukturálním rozpadem života, tedy takovým, který už nelze vrátit zpět, váš mozek si práh pro označení „katastrofa“ posune úplně jinam.
Aby nebylo dusno
Další Anetin příběh je ze společného bydlení. Čtyřicet pět minut formulovala textovou zprávu pro spolubydlící, ve které jí chtěla říct, že by po sobě měla umývat pánve. Třikrát zprávu přepsala, konzultovala ji se dvěma kamarádkami a stejně se bojí stisknout Odeslat, aby v bytě nezpůsobila „těžkou atmosféru“.
Pro někoho, kdo v noci stál na chodbě nemocnice a poslouchal lékaře, který mu oznamoval, že pro jeho rodiče už nelze nic udělat, je představa strachu z odeslání SMSky o mytí nádobí až absurdní. Když musíte z parkoviště zavolat sourozencům a pronést slova, která trhají srdce, zjistíte, že nastavit hranici spolubydlící nevyžaduje žádnou generální zkoušku.
A totéž platí o změnách plánu na víkend. Zrušený brunch vyvolá v Anetině skupinovém chatu pět obrazovek vysvětlujících zpráv, rozhořčení a vzájemné blokování. Pro Helenu je zrušená káva prostě jen hodina času navíc, kdy si může v klidu přečíst knížku.
Mírný průšvih jako nejlepší očkování pro mozek
Abychom ale mladší generaci jen nekřivdili: jejich ekonomická i sociální realita je v mnohém složitější. Bydlení je nedostupné, tlak sociálních sítí neustálý a pocity, že ve osmadvaceti „zaostávají za vrstevníky“, mají své reálné kořeny.
Jenže právě v tom leží klíč k psychické odolnosti. Studie, kterou vedl psycholog Mark Seery z University at Buffalo, přišla s překvapivým zjištěním: lidé, kteří si v životě prošli určitou mírou nepřízně osudu (moderate lifetime adversity), vykazovali dlouhodobě lepší duševní zdraví, vyšší životní spokojenost a nižší míru stresu než ti, kteří nezažili trápení žádné i než ti, kteří zažili nepřízně mnoho.
Jinými slovy, životní karamboly do určité míry fungují jako psychické očkování. Vytvářejí vnitřní architekturu zvládání, díky které nás budoucí bouře jen tak nerozhází.
Rozdíl mezi generacemi není v charakteru ani v tom, že by starší byli bezcitná monstra. Rozdíl je v tom, co už jejich nervový systém musel přežít.
Teta Helena nakonec podá Anetě misku s koláčem. „To bude dobrý, Anet,“ řekne klidně. Ne proto, že by Anetiny pocity zlehčovala, ale protože ví něco, co Anetě teprve dochází: většina věcí, které dnes vypadají jako konec světa, jsou jen drobné šumy na lince. Opravdový život začíná až ve chvíli, kdy zjistíte, že jste přežili to, o čem jste si mysleli, že přežít nelze.
