Má vynikající přehled o globálních trendech ve filantropii, ostatně pracuje pro neziskovou organizaci pojmenovanou po jednom z největších „dravců“ a zároveň filantropů ekonomické historie. Donzellina „Donzie“ Barroso vede evropskou pobočku společnosti Rockefeller Philanthropy Advisors v Londýně. Řeší projekty, které se týkají podpory vzdělávání, problémů spojených s chudobou a ekologií i filantropii v umění.

Vystudovala žurnalistiku na Columbia University a veřejnou správu na  New York University. Má dvojí občanství (USA a Portugalska), a tak nepřekvapí, že hovoří anglicky, portugalsky, francouzsky (to možná trochu překvapí) a španělsky. Do Prahy přijela na pozvání Nadačního fondu Via Clarita, který poskytuje nezávislé filantropické poradenství a podporuje rozvoj filantropie v Česku.

Jaká je teď nálada mezi byznysmeny ve světě. Na co a proč dávají peníze?  

Chtějí hrát aktivnější roli, nechtějí jen dávat peníze. Řeší, kam ty peníze půjdou. Mají podnikatelského ducha, takže chtějí bojovat s těmi opravdu zásadními problémy. Často proto nechtějí být spojováni se zavedenými charitami, ale naopak se jim líbí čelit výzvám. Věnovat se novým způsobem zásadním otázkám – například klimatické změně.

Je životní prostředí dnes hlavním tématem filantropie?

Ne, vzdělání je stále číslo jedna. Ale samozřejmě, že změny životního prostředí jsou velké téma a budou mít stále větší vliv také na byznys. Chytří byznysmeni se tedy zabývají ekologií i proto, že jim to ukáže, kam se bude vyvíjet ekonomika.

Trošku mě překvapuje, že vzdělání je stále číslo jedna, když celosvětové společenství čelí ekologické krizi...

Environmentální krize je určitě čím dál větší téma, nicméně filantropové často nevědí, jak začít. Jak oni mohou pomoci řešení tak velkého problému. Menší ale i velcí donátoři si prostě kladou otázku, jak já osobně mohu pomoci celé Zemi?

Není to už tak, že lidé nejdříve vydělávali majetek a pak ho začali rozdávat. Teď to dělají souběžně.

Pomáháme jim tím, že vytváříme návody, aby bylo zřejmé, že opravdu každý může něco udělat. Aby třeba chápali, že podpora ekologického projektu byť jen na lokální úrovni je článkem v řetězci, který má pomoci, aby se celá naše civilizace vyvíjela udržitelně.

Ohledně vzdělání je hlavním tématem podpora dětí v chudých zemích, nebo také dnes tolik probíraná adaptace střední třídy na digitální disrupci, která mění stále rychleji svět?

Oboje. Jak podpora školství v chudých zemích, tak řešení problémů systému vzdělávání v zemi, respektive v komunitě, kde sami žijí. V USA, kde jsem dřív žila, se podnikatelé opravdu hodně snaží, aby část svých peněz vrátili do školství, protože vědí, jak je vzdělání klíčové. Proto chtějí nové technologie implementovat do vzdělání pro co nejvíc dětí.

V edici Flowee jsme nedávno vydali knihu Dítě v síti o pravidlech vzdělávání a vůbec života v dnešní digitální džungli. V Česku například zatím neexistují učebnice a nejsou vytvořené osnovy pro vzdělávání v „nové ekonomice“, takže učitelé nemají podle čeho učit. Je na tom vidět, jak vzdělávací systém reaguje pomalu na technologický vývoj. 

Myslím, že to není problém jen v Česku. Jak školství přizpůsobit rychlému vývoji ekonomiky? To je otázka všude na světě. Třeba jaké dovednosti a znalosti budou dnešní děti potřebovat pro budoucí kariéru. A já si také kladu otázku, jak poznat, která technologická inovace bude pro budoucnost dobrá a která ne. Dnes je tolik možností, tolik vynálezů. Jenže které budou opravdu důležité pro budoucnost? 

Často se také slibuje vyřešení dnešních problémů technologiemi. Ale ty samy o sobě těžko něco dokážou, pokud k nim nebudeme mít zdravý vztah. My jsme i proto vytvořili kampaň Den offline, díky které se nemalá část české populace odpojila od svých mobilů...

To se mi zdá jako vynikající nápad.

A v této souvislosti se chci zeptat na váš názor na Big Tech. Na ony korporace, jejichž bezprecedentní bohatství je založeno na „těžbě dat“ z lidí. Myslíte, že si vládci Silicon Valley uvědomují, co vlastně dělají? Že je to tak trochu obchod s lidskou duší?

Upřímně řečeno, na to neumím odpovědět. Jsem si jistá, že si to nějak uvědomují, ale jak moc, to nevím. Mohu ale potvrdit, že technologické inovace třeba ve vzdělávání často nejsou to podstatné. Nejdůležitější totiž je, aby děti měly před sebou opravdu skvělého učitele. Aby třídy nebyly moc velké, nebylo v nich příliš dětí, aby se učitel mohl věnovat všem.

Zní to jako triviální věci, ale jsou často drahé a obtížně dosažitelné. Někdy nejsou tyhle klasické problémy dost „sexy“, ale rozhodují o budoucnosti dětí víc než to, že do vzdělávání přicházíme se stále dalšími technologickými vylepšeními.

Pro mladé lidi, ale vlastně pro nás všechny, je v dnešní informační explozi paradoxně stále těžší vyznat se v tom, co je pravda a co nesmysl. Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Kvůli úpadku tradičních médií a nárůstu sociálních sítí, kde si každý může povídat, co chce, a s tím související erupcí fake news, je pro mnoho lidí svět neuchopitelný...

Vystudovala jsem žurnalistiku a vím, jak je těžké vyznat se v dnešní záplavě zpráv. Sleduju zpravodajství pečlivě, ale mnoho jiných lidí ne. Nevyznají se v tom, jaké zdroje jsou seriózní a jaké ne. A jistá část společnosti prostě neumí uvažovat kriticky. Vyhodnotit informace. Když Mark Zuckerberg začínal s Facebookem, nemyslel si, že vytváří médium, byla to jen platforma, kde neměla být cenzura.

Provozovatel sociální sítě měl být neutrální, což v počátcích Facebooku asi byl logický přístup. Dnes je ovšem Facebook nutno regulovat, například kvůli projevům rasismu. Jenže když začnete regulovat obsah – byť z pochopitelných důvodů – už měníte samotnou podstatu internetové komunikace. Bude zajímavé sledovat, jak Facebook a ostatní velcí hráči budou reagovat na globální vývoj.

V tom globálním vývoji bychom měli uvažovat, za čím si vlastně naše demokratická společnost stojí. Jaké máme hodnoty tradiční a jaké nové hodnoty a poznání si potřebujeme osvojit. Třeba to, že v 21. století je nás tolik a Země se technologiemi jakoby zmenšila, že sever musí více respektovat jih, že člověk musí víc respektovat ostatní živé bytosti. Nebo jakou máme odpovědnost k těm, kteří přijdou po nás.

Rockefellerova rodina si toto uvědomuje už po generace. To, že bohatství zavazuje k odpovědnosti. Celá naše práce s donátory je proto práce s hodnotami. Naše organizace, která pomáhá byznysmenům použít jejich bohatství pro dobré účely, spolupracuje s některými klienty už od jejich relativně mladého věku.

Často totiž vidí svou kariéru ve filantropii v podstatě stejně důležitou jako svou kariéru v byznysu. Není to už tak, že lidé nejdříve vydělávali majetek a pak ho začali rozdávat. Teď to dělají souběžně. Stejně tak je stále více těch, kteří majetek zdědili a nyní mají touhu díky svému vlivu prosazovat hodnoty, jako je respekt k ostatním.

Jak se vyvíjí výzva mezi dolarovými miliardáři s názvem The Giving Pledge, jejíž signatáři slibují, že dají polovinu majetku na filantropii?

Není na to upřená taková pozornost médií jako před pár lety, ale stále se k výzvě  připojují další byznysmeni. Je to důležité, protože svým podpisem se dostávají do komunity těch, kteří se rozhodli pro takový zásadní krok, jako je věnování většiny svého majetku na dobročinné účely. Je totiž důležité, aby v oblasti filantropie byla transparentnost, aby se vědělo, že ten a ten člověk dá prostředky.

Donzelina Barroso

V Rockefeller Philanthropy Advisors pracovala v USA. Poté založila londýnskou kancelář poradců této americké společnosti. V současné době vede dárcovskou iniciativu na zlepšení sociálních služeb pro děti v Portugalsku, pomáhá také rodinám v Mexiku. Je členkou správní rady Portugalsko-americké obchodní komory a členkou mezinárodní organizace Grantmakers v New Yorku. Je držitelkou magisterského titulu v oboru žurnalistiky na Columbia University, magisterského titulu ve veřejné správě z Wagner School of Public Service na New York University a bakalářského titulu z Barnard College na Columbia University.

Když někdo podepíše takovou výzvu, tak dává společnosti, kde žije, najevo, že plánuje tak velkou část peněz dát na dobré účely. To vytváří pouto mezi ním a veřejností, vzbudí to zájem. Lidé si řeknou: Aha, tenhle bohatý člověk má zájem něco dělat pro druhé. Třeba Gatesova nadace má mnoho zaměstnanců, má mnoho programů a lidé o ní hodně vědí a mají k ní vztah. Je přitom mnoho jiných bohatých, kteří podporují užitečné programy, ale veřejnost o tom neví, což je škoda.

Bylo by skvělé, kdybychom verzi Giving Pledge měli i v České republice. Třeba náš premiér, který byl na světovém žebříčku Forbesu ještě před americkým prezidentem, by jistě mohl jít v čele českých miliardářů a věnovat na bohulibé účely půlku svého majetku...

Proč ne? Navíc, když miliardáři nedávají anonymně, ale veřejně, může to mít velký vliv na společnost. Ale abych uvedla jeden důležitý detail: V Česku můžete mít trochu jiný daňový systém než v USA, kde jsou lidé s velkým majetkem k filantropii motivováni i z účetních důvodů.

Související…

Názor, že uprchlíci chtějí do Evropy, je nesmysl, říká Jan Mrkvička z Člověka v tísni
Milada Kadeřábková

foto: Rockefeller Philanthropy Advisors, zdroj: Rockefeller Philanthropy Advisors