Předchozí generace většinou následovaly poměrně předvídatelnou životní trajektorii. Z dětského pokoje zamířily na internát nebo vysokoškolské koleje, po škole přišla první práce a s ní i první vlastní nájem. Kdo měl štěstí, brzy dosáhl na hypotéku a pořídil si vlastní byt. Splátky ho pak na dlouhé roky připoutaly ke kancelářské kukani, ale zároveň představovaly vstupenku do dospělosti. Dnes se tento scénář začíná rozpadat. První samostatné bydlení se pro mnoho lidí stává nedosažitelným luxusem a etapa spolubydlení, která měla trvat jen pár studentských let, se protahuje mnohem dál.

Přepálené ceny bydlení jsou vidět hlavně v Praze. Když se na Facebooku mihl jeden z mnoha inzerátů nabízející pronájem bytu 2kk v Košířích za 25 tisíc, řada komentujících lidí se pohoršovala: „Vy jste snad zbláznili, už nevíte, co za to chtít.“ Nikdo se nezbláznil, taková je realita.

Zaplatit za vlastní koupelnu a záchod více než polovinu příjmu, nebo si byt rozdělit s dalšími lidmi a zachovat si alespoň základní finanční prostor.

Podle Deloitte Rent Indexu dosáhlo v prvním čtvrtletí roku 2026 průměrné nabídkové nájemné v hlavním městě 466 korun za metr čtvereční. Padesátimetrový byt tak jen na základním nájemném vychází zhruba na 23 tisíc korun měsíčně, a to ještě bez energií a dalších poplatků. Kdyby to chtěl mladý člověk táhnout sám, tak by se musel po zbytek měsíce živit vzduchem a nepomohlo by ani, kdyby si odpustil latté a avokádový toast.

Garsonka by spolkla polovinu výplaty

„Zatím bydlím v pokoji ve spolubydlení… nájemné je 30 procent výplaty. Kdybych šel do garsonky, je to minimálně 50, ale spíš 60 procent. Pracuju normálně na HPP,“ popsal jeden z uživatelů českého Redditu, když se diskutující navzájem ptali, jakou část příjmů vydávají za bydlení.

Jsou to anonymní zkušenosti, nikoli statistický průzkum. Přesto jasně vystihují rozhodování mnoha lidí, zaplatit za vlastní koupelnu a záchod více než polovinu příjmu, nebo si byt rozdělit s dalšími lidmi a zachovat si alespoň základní finanční prostor. Podobné příběhy se objevují opakovaně. „Ze spolubydlení jsem se stěhovala loni ve třiceti letech, pracuji od dvaceti pěti let, ale nájem garsonky utáhnu jen díky příspěvku na bydlení, a i tak žiju z úspor,“ napsala další diskutující v debatě o životě kolem třicítky.

Právě věk je na současném spolubydlení možná nejzajímavější. Nejde jen o dvacetileté studenty s matrací na zemi a těstovinami k večeři. Ve sdílených bytech dnes žijí učitelé, lidé z médií, pracovníci neziskových organizací, zdravotníci i zaměstnanci kanceláří. Někteří by sami bydlet mohli, ale téměř nic by neušetřili. Jiní by na běžný malý byt bez pomoci rodiny nebo státu nedosáhli vůbec.

Spolubydlení znamená méně soukromí a více kompromisů. Přesto už dávno nemusí být známkou neúspěchu nebo nedospělosti.

Bydlet se spolubydlícími ale nemusí znamenat, že člověk na vlastní bydlení nedosáhne. Stále častěji jde o vědomou volbu. Někteří třicátníci si spočítali, že platit dvacet nebo třicet tisíc měsíčně za nájem, případně splácet hypotéku do důchodového věku, pro ně jednoduše nedává smysl. Peníze, které každý měsíc ušetří díky spolubydlení, raději investují do akcií, ETF nebo dluhopisů. Jejich cílem není mít vlastní adresu, ale finanční svobodu.

„I když na vlastní bydlení mám, je pro mě jednoduše výhodnější být ve spolubydlení. Ušetříme opravdu velké množství peněz, a když někdo z nás přijde o práci, ostatní ho podrží,“ napsal jeden z diskutujících. Jiný jeho úvahu doplnil lakonicky: „Ušetří za bydlení, zbyde jim víc na investice a dříve dosáhnou finanční svobody. Podle mě je to win-win situace.“

Zároveň přiznávají negativa, že milostný život v takových kulisách je dost obtížný: „Největší stopka je to pro randění, hromada ženských tě prostě pošle někam jen proto, že nemáš vlastní bydlení. To, že to je finanční nesmysl žít sám v této době, je už asi jedno.“

Američané si na „roommates“ zvykli dříve

Ve Spojených státech je bydlení s „roommates“ dlouhodobě běžnou součástí života ve velkých městech. New York, Los Angeles, San Francisco nebo Boston, tam všude je spolubydlení naprosto běžné. Autorka textu má zkušenost ze San Diega v Kalifornii.  Sama byla ve spolubydlení a v podstatě nepotkala nikoho, kdo by žil sám. A nejen že to byli dospělí pracující, naprosto běžně mají nájemníky i starší lidé.

Ve státech je zcela běžné, že lidé kolem padesátky, ale i senioři, kteří si před lety pořídili rodinný dům na hypotéku, pronajímají jeho část. Nejčastěji jde o samostatně upravený sklep, patro domu nebo pokoj s vlastním vstupem. Někdy proto, aby si přivydělali ke splátkám nebo důchodu, jindy jednoduše proto, že je dům po odchodu dětí zbytečně velký.

Právě v tom se americký přístup od českého stále liší. Zatímco u nás je vlastní bydlení často symbolem toho, že člověk „už to někam dotáhl“, ve Spojených státech se na dům častěji pohlíží jako na majetek, který má pracovat. Pokud může část nákladů pokrýt nájemník, většina lidí to bere jako samozřejmé.

Spojené státy byly dlouho vnímány jako země, kde děti po dosažení dospělosti rychle odcházejí z domova. Oproti tomu Evropa bývala často spojována s fenoménem takzvaných „mamahotelů“. Ani Amerika už ale není výjimkou. Vysoké ceny bydlení způsobily, že i mladší generace už zůstávají déle doma.  Je tu ale jeden velký rozdíl. Rodičům platí nájem.

Bývalý manžel autorky článku pochází z Utahu, po dokončení školy ještě nějakou dobu bydlel u rodičů. Sotva však začal vydělávat, jeho matka po něm chtěla každý měsíc několik set dolarů. Nešlo o rodinný konflikt ani snahu dostat ho z domu. V Americe je to naprosto běžná věc, jsi dospělý, pracuješ, a tak se podílíš na nákladech stejně jako ostatní. Často to znamená také to, že člověk, přestože bydlí pod jednou střechou s rodiči, už nenese roli dítěte, o které se ostatní finančně starají. Samostatnost se tam neměří pouze vlastní adresou.

Spolubydlení samozřejmě není pro každého. Znamená méně soukromí, více kompromisů a někdy také složité hledání člověka, se kterým se dá sdílet nejen koupelna, ale i každodenní život. Přesto už dávno nemusí být známkou neúspěchu nebo nedospělosti.